Únor 2013

Návrat + taková normální neděle

24. února 2013 v 16:23 | Hvězda na příkopu |  Deník odtud
Bez okolků - vracím se k blogovému psaní, ale nebudu říkat důvody, ani co se stalo od roku 2009, kdy jsem tu napsala poslední článek. Teď rozhodně ne. Chtěla jsem napsat něco na téma týdne. Totiž, už delší dobu se odhodlávám napsat první článek, jenže ta moje lenost je někdy do nebe volající a navíc člověk váhá. Odhaluji se už tak dost na facebooku a pak tomu nasadím korunu tím, že začnu psát ještě obsáhleji na blog? Strašná legrace, nevím, jestli se tomu jde smát, ale brečet nad tím vším se taky nedá. No zkrátka, chtěla jsem tedy napsat na téma týdne, ale Problémy 21. století mi jako téma připadá až příliš široké. Mám potřebu se k věcem vyjadřovat přesně a říct k nim všechno možné co chci a myslím, že tak dlouhý článek by nikdo nečetl a navíc... nemám na to náladu, víte? Těch problémů je tolik a jsou tak hrozný, že zamýšlet se nad nimi dnes by mne uvrhlo akorát do hlubší deprese.

No a ohledně tohoto deníku jsem se rozhodla (aby to nebylo tak ukuňkané), že se na každém dni pokusím najít něco pozitivního.

Dnešní pozitiva: No, pravděpodobně pozitivum je to, že ačkoliv jsem se musela těsně před nákupem v Bille a otočit domů, protože jsem neměla drobné na vozík a rozměňovat někde v drogerii tisícovku se mi nechtělo, tak jsem koupila ingredience na těstovinový salát, po kterém se můžu utlouct už několik let. Tolik často se u nás nedělá a tak si vždycky užívám, když se poštěstí. No, můžu říct, že jsem přejedená, do toho jsem zblajzla jednoho Míšu (tu zmrzku, jo? :-D) a piju tu colu. Jak vidíte, žiju strašně zdravě. Chci tento týden už postupně najet na zdravější stravu, nicméně vzhledem k tomu, že těstovinový salát vydrží ještě do zítra, tak s přísnějším režimem začnu asi až v úterý. Na mě totiž samotná dieta ani samotný cvičení moc neplatí. Je pravda, že když méně jím, cítím se i lépe a pak se mi dobře cvičí. Ale dost řečí o jídle o hubnutí.

Dnešní negativa: No, blbý je to, že jsem pořád v depresi. Není to na mě tolik vidět, ale pozná se to na tom, že nejsem schopná normálních činností, pro málo věcí se nadchnu, jsem věčně zalezlá u sebe, na duši je mi špatně, cítím pocit viny, strach... a přitom není důvod. Všechno důležité jsem splnila - ukončila školu, našla si práci, kam prvního nastupuji, mám skvělého přítele (ačkoliv to má i velké mínus a to je dálka mezi námi, resp. mezi Prahou a Brnem), mám svoje sny, nápady na knížky, které píšu, svoje básně, které se lidem líbí... Mám domov... proč se necítím dobře? To mě minulost tak zdevastovala, že nejsem schopná lepšího, optimističtějšího žití?

Víte, říkám si, že je to zimou. Teď ještě jak napadl ten sníh... sáňkovat nechodím (nemám sáňky ani boby), tak mi je ten sníh trochu k ničemu. Chci už jaro, třeba až bude svět barevnější, bude se mi dařit líp. Všechno je to prostě v hlavě, mám nějakej nedostatek vitaminů a kyseliny aminomáselné a těhle sraček a pak to dělá neplechu a je mi zle.

Leckdo by řekl, že jsem nevděčný rozmazlený fracek. Jo, možná v něčem ano. Jenže mne samotnou to nebaví, denně se probouzet s těma nechutnejma pocitama a nevědět, jak tomu zabránit. Horko těžko se ten patologickej smutek rozpouští. Jo, pomůže mi procházka, když napíšu báseň, nebo i nějakej poťouchlej a blbej a trapnej zápisek do "deníku", jako třeba tento. Lidi říkají, že mám blíz k písmenkům než slovům a musím říct, že je to pravda. Knihy, básničky, deníky, zápisky, všechny ty psaný výlevy, to je moje... S většinou lidí se mi mluví špatně, ale to už hodně lidí ví a já se o tom rozpovídávat nechci.

Legrační věc na dnešku: (jak jinak) moje kočka. Ty její záchvaty a raply jsou opravdu bezkonkurenční. Máma jí dala nějakou tu masovou tyčinku a ona ne že by jí snědla, ale začala si s ní pinkat a hrát po celý kuchyni a ještě si jí zastrčila pod lednici, tak máma nadávala, že tam pak bude smrdět. No, nicméně Mumu za svou tyčinku udatně bojovala a nakonec ji vyšoupla zpátky. Já, naivní, jsem jí to šoupla do misky v domnění, že tu tyčinku přecejen sní, ale ne... začla s ní lítat po celém bytě a vyválela to kdovíkde, že už jsem jí to ani sníst nedovolila a prostě to vyhodila. Pak dostala granule, které všechny zblajzla a dostala z nich tak dobrou náladu, že se začla otírat o židli, předvádět všelijaký kousky, pak schodila maso, který se rozmrazovalo na topení, peníze schodila do svého žrádla, pak mámě packou strčila mobil ze stolu, lítala po bytě jak šílená a pak si hrála s nějakým pytlíkem. No prostě legrace, kočky jsou opravdu nenormální zvířata, ale díky bohu za to.

Teď je tu klid. Máma si šla lehnout, táta ještě nepřijel z chaty a já tu mám klid, mám rozečtené dvě knížky. Deník Anny Frankové, který jsem si chtěla přečíst už snad od čtrnácti let a pak Lavondyss od Roberta Holdstocka - druhý díl knížky Les mytág. Obojí mě dost baví. Dřív jsem říkala, že nebudu číst dvě knížky naráz, ale tyhle dvě jsou tak odlišný, že zkrátka vím, že je nemožné, aby se mi popletly. Jedna je fantazie ( i když na fantazii bývá leckdy hodně pravdy) a druhá zkrátka krutá realita, ze které je mi kolikrát hodně smutno.

No... a teď bych ráda pogratulovala tomu, kdo mě zvládl dočíst... :-D To víte, blog je prostě deníček. Tyhle zápisky totiž nepatří na literární servery ani nikam jinam, ledatak do šuplíku, ale to pak nemá takové poselství. Pokud internet přežije a mě něco praští jednou do hlavy tak, že zešílím a nebudu schopná už ničeho rozumného, tak si třeba někdo najde můj blog a vzpomene si na mě a třeba si řekne, že jsem zase nebyla tak hrozná, nebo naopak ano, že jsem byla strašná, sebestředná, nudná a tak... :-D Víte, o tohle jsem vždycky stála, zanechat po sobě něco, i kdyby to byl úplný hnůj,nejen vážně míněné umění jako je můj prozatím sedmidílný román a nebo přes 200 básní a desítky jiných literárních počinů, ale i střípek z mého úplně všedního šedého světa, do kterého jsem byla uvězněna.

Doufám, že vy, moji milí i nejmilejší, se máte dobře a bojujete udatně. Občas si oproti vám přijdu jak strnulý obludný slimák bez odhodlání. Ale... já vím, že to tak není a že v sobě vždycky nějakou sílu najdu.