Březen 2010

Oči v dešti

21. března 2010 v 19:50 | Viviana Mori
Oči v dešti

Bože, nechci být sama, pomyslela jsem si a smutně se zadívala z okna. Bříškem prstů jsem obkreslovala padající kapky a dech mi dělal trochu potíže. Jako kdybych měla na prsou balvan, každý nádech bolel až k smrti a přesto to byla taková slast, přesévat dech tam a zpátky, poslouchat tlukot svého srdce, slast, která se nedá popsat. Viděla jsem se v odraze skla. Moje kůže byla bledší než kdy dřív, a vlasy snad ještě černější. Moje oči… Bude to znít divně, ale ony hořely. Opravdu, snad jsem blouznila, měla jsem horečku, viděla jsem neuhasitelný plamínek, který vystupoval z mých panenek. Netušila jsem, zda je správné dnes někam chodit. Ale nedokázala jsem vydržet doma, sama, zavřená ve své minulosti. Dnes jsem se odhodlala se na chvíli podívat do svého starého bytu. Nic se nezměnilo, snad jen pár pavučin přibylo a kruhy nadpřirozena se omezily jen na občasné strašidelné zvuky, které zněly jako kašlání z koupelny nebo tiché šeptavé hlasy, ať jdu za nimi. Neposlouchala jsem to. Alespoň ne tak, aby mě vše začalo děsit. Co jsem se tu natrpěla? Po nocích jsem čekala na matku, bála se hraček, které se ve tmě zdály jako živé. Co jsem se nautíkala po těch schodech, kolik mých slz na ně spadlo? Zatřásla jsem hlavou. Myslet na to je pořád těžké. Ani nevím, proč jsem tu tak seděla. Byl chlad a já se cítila úplně vroucí. Mohla bych si sednout na parapet, otevřít okno a jednou nohou rozvířit studený noční vzduch. Ano, udělám to tak. Povytáhla jsem si svoje bílé šaty. Milovala jsem tu volnost. Sedět na okně, poslouchat šumění stromů ve větru, nechávat si mírně rozcuchávat vlasy. Dole byl dvůr. Dříve to bylo velké staveniště, dnes to byl úhledný prostor s vysokými stromy, obklopen zídkami. Zauvažovala jsem, zda si mám zopakovat svá dětská léta a skočit dolů. Skočit si jen tak, dnes nemusím před ničím utíkat. Dětské strachy jsou pryč. Přišly horší obavy. Moje srdce rozhořela láska, o které se říká, že člověka zachrání přede vším, i před smrtí. Nevěřím tomu. Láska mě nikdy nezachránila a ani nezachrání. Možná jen zmírní průběh. Tato láska mi nejspíš nebyla souzena. Zhluboka jsem se nadechla. Již jsem neseděla obkročmo, ale mé nohy se dotýkaly omítky pod oknem. Podívala jsem se na oblohu. Hvězdy byly tak jasné a bylo jich víc než kdykoli dřív. Zázrak, říkala jsem si. Vzdálený hluk z města mě vábil. Znovu jsem se nadechla a rukama se pošoupla více k okraji. Mé ruce se naposledy dotkly parapetu a letěla jsem dolů. Letěla jsem jako motýl, jako pták, kterému konečně dali volnost. Na chvíli jsem pocítila štěstí. A pak se špičky mých bosých nohou dotkli země. Přišel trpký náraz. A já zůstala ležet.
*
Ležela jsem na trávníku. Neměla jsem sílu vstát. Chtěla jsem zvednout ruce k nebi, něco si zazpívat, nebo být zase malá a poznat náruč, která by mě utěšila. Ale nikdo tu nebyl. Jen tma za okny domů, pár brouků v trávě a nějaký vzdálený šum. Ač jsem se tomu bránila, z oka mi ukápla slza. Moje nitro sevřela bolest horší, než když vám dlaň pořežou tisíci střepy. Zavolala jsem jeho jméno. A pak jsem se rozplakala naplno.

*
"Už se neboj, bude to dobré."
Ani jsem nepostřehla, kdy mě chytil. Pořád jsem plakala, ale… už tak nějak správně. Nebyla jsem sama. On vypadal vyděšeně, takhle jsem ho neznala.
"Viv, o co ses to pro všechny svaté snažila?"
Pokusila jsem se o úsměv, když jsem zaostřila zrak do hloubky jeho očí.
"Já… jsem chtěla být jen volná. Chtěla jsem být s tebou. Napořád."
Viděla jsem, že po tváři mu také stéká slza. Bolelo mě celé tělo. Jak to, že dříve se mi nic nestalo? Váhavě jsem zvedla ruku. Chytil ji do své dlaně. Vzlykl.
"Pod ke mně blíž." Vyslovila jsem své jediné přání. Poslechl až příliš rychle.
"Miluju tě. Nebudeš mi to věřit, ale je to tak, prostě jsem ti to musela říct a ty…"
"Pššt." Přerušil mě a dal mi pusu na čelo. Zavřela jsem oči a myslela, že jsem se ocitla v nějaké snové iluzi, že jsem se při tom pádu praštila do hlavy, že se rozplyne on nebo já.
Místo toho jsem cítila jeho rty, jak sjíždí z mého čela na tváře, na krk a jak se vrací zpátky na rty. Když se ke mě přitisknul, znovu jsem pocítila ten závan bolesti v srdci. Tolik jsem ho milovala, až to zraňovalo moji duši. Zabořila jsem své prsty do jeho vlasů. Tolik jsem milovala jeho vlasy, ačkoliv byly již maličko poznamenané stářím. Přejížděla jsem mu prsty po klíční kosti a dívala se na něj. Takhle jsem si ho chtěla pamatovat. S vášní v očích, nikoli odevzdaného, ale poznat ho jako lva, který se rve o svou kořist. Jako někoho, kdo mě donutí na chvíli přestat myslet na drahé temno veškerého okolí.
Vzdychla jsem si, když mi sjížděl rukou niž a níž. Když mi šeptal, že krásně hřeju, jako vždy, věděla jsem, že lepší pád jsem nemohla zažít.
*
Dnes vím, že… jde rozhořet oheň v dešti
i snívat v plamenech.

Aneta Langerová - Den

20. března 2010 v 22:17 | Viviana Mori
Jelikož poslední dobou nemám sílu na to psát deníky nebo cokoli, snad jen básně, básně a zase básně... Jen říct že se můj život válí a vyjádřit to asi jen písničkou, která je mi momentálně obsahem nejblíž. Ach jo...



Když slza spadne na sešit
a doufá že ji nikdo nespatří
na dveřích nápis: "nerušit"
pro nepatřičné co nikam nepatří

Jako by někdo umíral
ale není kdo by to byl
nad žaludkem ten pecivál
válí se jako by se smál
jako by vůbec netušil

Že zítra bude novej den
a co je teď je jen sen
co se dlouho nezdrží
ptáci zpívaj asi jsou
s netrvanlivou adresou
na nepotřebným nádraží

Zítra ty krásný vypustí
na ulice i náměstí
štěstí se někam nakloní
že někam spadne s tím počítej
tak se dobře podívej
a pak si naber do dlaní

Když slza spadne na ubrus
a všichni už šli spát
už nestojí to za pokus
a není co komu dát

Už ani není co si vzít
odevzdat těla bez duší
a srdce prosí: nekrotit
slzy ty nikdy nesušit"
a asi vůbec netuší

Že zítra bude novej den
a co je teď je jen sen
co se dlouho nezdrží
ptáci zpívaj asi jsou
s netrvanlivou adresou
na nepotřebným nádraží

Zítra ty krásný vypustí
na ulice i náměstí
štěstí se někam nakloní
že někam spadne s tím počítej
tak se dobře podívej
a pak si naber do dlaní