Nekonečná naivita promočené duše

17. ledna 2010 v 11:20 | Viviana Mori
Stála jsem na promoklé zemi, déšť před pár minutami skončil. Jako kdyby se mi zaseklo myšlení, před očima vstávala mlha. Ponořila jsem se do vzpomínek a musela jen bezradně a nepřítomně vrtět hlavou. Někdy bylo těžké všechno nechat za sebou. Z oné apatie mě vytrhl až huhlavý mužský hlas.

"Slečno, víte, že vám to moc sluší?"
Trpce jsem se zasmála.
"Jistě, děkuji." Nejspíš měla ta duševní mlha navrch, neměla jsem sílu se na něj ani otočit a doufala, že po této strohé odpovědi mě onen podivín nechá být. Ale nenechal.
"Kampak máte namířeno? Do kina?" Jeho hlas byl zastřený a nijak nepřitahoval mou pozornost, tak jsem jen přitakala, aby si dal pokoj : " Jo, jo, jdu do kina."
"A nezašla byste se mnou radši někam do křovíčka? Udělal bych vám to tak, jak jste to ještě nikdy nezažila…"
Teprve teď se můj krk vzpamatoval, moje oči i mysl také. Vrhla jsem prudký pohled na muže, který vedle mě stál. Byl tlustý, ušpiněný, triko na břichu děravé a zmačkané. Na lesklé hlavě se mu rýsovala pleš a na rtech měl nechutný žlutý povlak, nejspíš od slin. Jeho vykulené modré oči mě děsily.
Jak jsem mohla být tak zahleděná? S odporem jsem ustoupila a jen ze sebe vyloudila ubohé: "Prosím?"
On se jen úlisně usmál a sjel mě od hlavy až k patě. Začala jsem si nadávat, že jsem si nevzala
jen něco obyčejného na sebe. Třeba triko a tepláky. Místo toho jsem se tu klátila na vysokých podpatkách, v krátké minisukni, síťovaných punčocháčích, přes sebe červený kabátek a aby toho nebylo málo, rudá rtěnka na mě přímo zářila a lokny mi lemovaly tvář. Začalo se mi dělat špatně, když znovu promluvil.
"No tak, nedělej drahoty holčičko, líbíš se mi, musí to s tebou bejt bomba, jsi přece šlapka, ne?" Zachrchlal a začal se na mě sápat. Chytil mě za ruku a já nechápala, jak jsem mohla být tak přikovaná na jednom místě, nevšimnout si ho a zavčas neutéct. Držel mě tak pevně, že nebyla šance se vytrhnout.
"Pusť mě ty hajzle, nebo ti nakopu čůráka!" Vyhodila jsem koleno a zasáhla ho, ale zdaleka né tak, jak jsem chtěla. Trochu zakvičel, ale hned zase nabral síly a díky mému výpadu začal být ještě agresivnější.
"Tak holčička si chce hrát, no počkej ty malá mrcho, já si s tebou pohraju tak, že se z toho do smrti nevzpamatuješ! Slyšíš, ty děvko? Neškubej tak sebou ty…"
Dál už jsem nevnímala. Cítila jsem jen, že padám na zem. Znovu mě pohltila ta zvláštní mlha. A pak byla tma.

*

Otevřela jsem oči. Nebyla jsem si jistá, jestli je ráno, nebo odpoledne, obloha byla zvláštně narůžovělá a šel z ní strach. Ale nejspíš jsem byla jen vyděšená ze svého snu. Nebo to nebyl sen? Někdo na mě křičel a poulil svoje nechutné, nepřirozeně modré oči. A něco po mě chtěl… Ale už si nevzpomenu co, ani kdo to byl. Ach ta moje hlava. Bolela a nechápala jsem, proč je kolem takové ticho a proč je postel tak tvrdá. Promnula jsem si oči a došlo mi to. Musela jsem nějak spadnout z postele. Toto zjištění mě donutilo se rychle zvednout a rozhlédnout po pokoji. Všechno vypadalo stále stejně, modrý koberec, bílé stěny s obrázky, které malovala dívka, která tento dům navštívila dávno přede mnou. Pár mých spolubydlících tvrdilo, že jsou to nechutné kýče a že by nebyla žádná škoda je vyhodit, ale pro mě měly význam. Když mi je Thyone a spol. kdysi ukazovali, vysvětlily mi, kdo ta dívka byla a která místa má na svých obrázcích. Říct, že by se měly vyhodit, byl ošklivý vtip. Měla jsem ji tu vyvěšen Mariettin autoportrét, usmívala se a měla na sobě zvláštní dávné vesnické šaty. Tenkrát se to nosilo, chudoba byla zlá. Fascinovalo mě, jak uměla pracovat s barvami a dokázat se takhle nakreslit. Nepřikrášlila se, ani se neudělala ošklivější. Byla to prostě ona, se svými kudrnatými, načervenalými vlasy, světlou pletí a se svými dokonalými ženskými mírami a výrazem neviny. Byl to poslední obraz, který namalovala. Za její postavou bylo jen nebe, na kterém rudě zářily červánky a vstupovali do jejích vlasů. Ona tu svou krvavou smrt snad předpověděla. Otřásla jsem se.

Někdy se stydím za styl života, který žiju.

Přešla jsem k oknu, abych ho otevřela. Do pokoje se začal linout svěží letní vzduch. Tak nakonec byl večer. Já pitomá. Zapomněla jsem, že mi bylo těžko z oběda a také jsem chtěla potlačit smutek, tak jsem si šla lehnout. Ještě než jsem usnula, ze zoufalství jsem si málem začala cucat palec.Ale je mi maličko líp.

Teď jsem tu zírala z okna jak bledá panenka, výhled na náměstí byl krásný, děti si venku
stále hráli na honěnou, pobíhali do cukrárny a zpátky a všichni se usmívali.

Alespoň ten zlý sen byl pryč.

*


"Viv, prozraď mi, co se děje. Blouzníš, nesměješ se, pořád jen sama chodíš a pro sebe si mumláš verše. Tohle jsi nikdy nedělala. A po obědě spát jsi taky nechodila. Něco tě musí trápit."
Magda se starostlivě dívala na můj nepřítomný odraz v zrcadle, když mi česala vlasy. Zavolala jsem jí hned, jak jsem se probudila a nadýchala se vzduchu z venku. Vypadala také unavená, ale to byla vždycky, když Max odjel za prací.

"Zjistila jsem, že miluje jinou. Ale ona ho zranila. Odmítla ho, a proto se teď straní. Všechno mu ji připomíná. Přitom se někdy choval jako kdyby… Já tomu nerozumím, Magdi. Opravdu ne. To mě jen využíval?" Nešťastně jsem zvedla oči. Ukápla mi slza, tak jsem hned uhnula pohledem a doufala, že Magda si jí nevšimne.
"Ale vždyť mezi vámi nikdy nic nebylo, Viv. Jen spoustu přátelských konverzací a pohledů, nemám pravdu? A tolik jste se ani neznali, nemohla sis přece myslet…"
"Já věřila, že mě má rád. Že se možná bojí citů a proto mě tam ten večer nechal stát. Opravdu nevím, kdo ta žena byla, ale je hloupá, zatraceně hloupá!" Třiskla jsem kartáčem, který Magda před chvílí položila před zrcadlo a hnala jsem se ven. Utíkala jsem dlouhou chodbou, kde byli pokoje a pak po schodech. Vrazila jsem do sluhy a ten na mě vyděšeně zíral. "Slečno, kam jdete, za chvíli bude večeře!"

Ale já ho nevnímala. Připadala jsem si tu jak černá ovce. Nepotřebovala jsem sluhu. Tenhle dům nebyl můj, i když jsem ho za svůj domov považovala. Od dob co mě samota v mém bytě tak vyděsila, bylo snazší žít kdekoli. Ale stejně jsem byla uvnitř sama. Ponížená, vystrašená a nemilovaná. Vyběhla jsem na hlavní ulici. Bezmyšlenkovitě jsem běžela jak o závod.


*


"Slečno…"

Už jen ten tón hlasu mě vyděsil. Rychle jsem se ohlédla, kdo to mluví. Byl to nějaký bezdomovec.
"Co chcete, nechte mě bejt!"
"Slečno, neměla byste nějaký drobný?"
"Jo, tady si vemte, ale jen mě nechte bejt." řekla jsem a podala mu papírovku, kterou jsem našla v kapse.
On se na mě vykuleně díval a křičel za mnou všechny možné díky, ale já už uháněla napříč ulicí.

Vnitřní hlas se mě ptal: "Proč jsi mu to dala Viviano? Mohla sis za to koupit tolik věcí…"
Ale já se mu smála. Nepotřebovala jsem peníze. Nikdy jsem tu neviděla někoho, kdo by žebral, takové nešťastníky jsem potkávala jen tam, odkud jsem přišla… On je potřeboval víc než já. Beztak jsem ztratila naději v lásku, i v sebe samu. Peníze to nespraví.
Vracela jsem se domů.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lizz Lizz | Web | 17. ledna 2010 v 14:31 | Reagovat

Moc pěkný...;) Jako obvykle.. :) Nějak mi poslední dobou docházej slova a nwm co psát..xD Takže se zase jenom budu opakovat s tím, že je to pěkný... ;)

2 Míra Míra | 17. ledna 2010 v 19:42 | Reagovat

Ahoj ViVi,
příběh máš teda skvěle napsaný. Až jsem se ze začátku leknul, že se to opravdu stalo, ale vím, že ne. Z hlediska čtenáře, to hodnotím 100%. Měl jsem pocit, že čtu kapitolu z nějakýho bestselleru od známého světového autora. Jsi autor s vylým "A". Už se těším, až to uvím na Saspi s hodně jedničkama a pěknýma komentářema :-).

3 Vivi Vivi | 17. ledna 2010 v 20:05 | Reagovat

Děkuju vám :-)

Hele ale Míro, tohle na saspi nepatří. Opravdu ne a rozhodně nejsem autor s velkým A. To hlavně nikomu neířkej, nebo se mi ještě někdo vysměje..

4 Andii Andii | Web | 22. ledna 2010 v 17:40 | Reagovat

Je to moc pěkně napsané a děj je taky skvělý...moc pěkné, dobře se to četlo

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama