Leden 2010

Vyprávěla jsem nešťastníkovi o hvězdách

19. ledna 2010 v 17:47 | Viviana Mori
Jedna z mých poslední básní. A jedna z těch, která opravdu myslím, nepotřebuje komentáře.

Nekonečná naivita promočené duše

17. ledna 2010 v 11:20 | Viviana Mori
Stála jsem na promoklé zemi, déšť před pár minutami skončil. Jako kdyby se mi zaseklo myšlení, před očima vstávala mlha. Ponořila jsem se do vzpomínek a musela jen bezradně a nepřítomně vrtět hlavou. Někdy bylo těžké všechno nechat za sebou. Z oné apatie mě vytrhl až huhlavý mužský hlas.

"Slečno, víte, že vám to moc sluší?"
Trpce jsem se zasmála.
"Jistě, děkuji." Nejspíš měla ta duševní mlha navrch, neměla jsem sílu se na něj ani otočit a doufala, že po této strohé odpovědi mě onen podivín nechá být. Ale nenechal.
"Kampak máte namířeno? Do kina?" Jeho hlas byl zastřený a nijak nepřitahoval mou pozornost, tak jsem jen přitakala, aby si dal pokoj : " Jo, jo, jdu do kina."
"A nezašla byste se mnou radši někam do křovíčka? Udělal bych vám to tak, jak jste to ještě nikdy nezažila…"
Teprve teď se můj krk vzpamatoval, moje oči i mysl také. Vrhla jsem prudký pohled na muže, který vedle mě stál. Byl tlustý, ušpiněný, triko na břichu děravé a zmačkané. Na lesklé hlavě se mu rýsovala pleš a na rtech měl nechutný žlutý povlak, nejspíš od slin. Jeho vykulené modré oči mě děsily.
Jak jsem mohla být tak zahleděná? S odporem jsem ustoupila a jen ze sebe vyloudila ubohé: "Prosím?"
On se jen úlisně usmál a sjel mě od hlavy až k patě. Začala jsem si nadávat, že jsem si nevzala
jen něco obyčejného na sebe. Třeba triko a tepláky. Místo toho jsem se tu klátila na vysokých podpatkách, v krátké minisukni, síťovaných punčocháčích, přes sebe červený kabátek a aby toho nebylo málo, rudá rtěnka na mě přímo zářila a lokny mi lemovaly tvář. Začalo se mi dělat špatně, když znovu promluvil.
"No tak, nedělej drahoty holčičko, líbíš se mi, musí to s tebou bejt bomba, jsi přece šlapka, ne?" Zachrchlal a začal se na mě sápat. Chytil mě za ruku a já nechápala, jak jsem mohla být tak přikovaná na jednom místě, nevšimnout si ho a zavčas neutéct. Držel mě tak pevně, že nebyla šance se vytrhnout.
"Pusť mě ty hajzle, nebo ti nakopu čůráka!" Vyhodila jsem koleno a zasáhla ho, ale zdaleka né tak, jak jsem chtěla. Trochu zakvičel, ale hned zase nabral síly a díky mému výpadu začal být ještě agresivnější.
"Tak holčička si chce hrát, no počkej ty malá mrcho, já si s tebou pohraju tak, že se z toho do smrti nevzpamatuješ! Slyšíš, ty děvko? Neškubej tak sebou ty…"
Dál už jsem nevnímala. Cítila jsem jen, že padám na zem. Znovu mě pohltila ta zvláštní mlha. A pak byla tma.

*

Otevřela jsem oči. Nebyla jsem si jistá, jestli je ráno, nebo odpoledne, obloha byla zvláštně narůžovělá a šel z ní strach. Ale nejspíš jsem byla jen vyděšená ze svého snu. Nebo to nebyl sen? Někdo na mě křičel a poulil svoje nechutné, nepřirozeně modré oči. A něco po mě chtěl… Ale už si nevzpomenu co, ani kdo to byl. Ach ta moje hlava. Bolela a nechápala jsem, proč je kolem takové ticho a proč je postel tak tvrdá. Promnula jsem si oči a došlo mi to. Musela jsem nějak spadnout z postele. Toto zjištění mě donutilo se rychle zvednout a rozhlédnout po pokoji. Všechno vypadalo stále stejně, modrý koberec, bílé stěny s obrázky, které malovala dívka, která tento dům navštívila dávno přede mnou. Pár mých spolubydlících tvrdilo, že jsou to nechutné kýče a že by nebyla žádná škoda je vyhodit, ale pro mě měly význam. Když mi je Thyone a spol. kdysi ukazovali, vysvětlily mi, kdo ta dívka byla a která místa má na svých obrázcích. Říct, že by se měly vyhodit, byl ošklivý vtip. Měla jsem ji tu vyvěšen Mariettin autoportrét, usmívala se a měla na sobě zvláštní dávné vesnické šaty. Tenkrát se to nosilo, chudoba byla zlá. Fascinovalo mě, jak uměla pracovat s barvami a dokázat se takhle nakreslit. Nepřikrášlila se, ani se neudělala ošklivější. Byla to prostě ona, se svými kudrnatými, načervenalými vlasy, světlou pletí a se svými dokonalými ženskými mírami a výrazem neviny. Byl to poslední obraz, který namalovala. Za její postavou bylo jen nebe, na kterém rudě zářily červánky a vstupovali do jejích vlasů. Ona tu svou krvavou smrt snad předpověděla. Otřásla jsem se.

Někdy se stydím za styl života, který žiju.

Přešla jsem k oknu, abych ho otevřela. Do pokoje se začal linout svěží letní vzduch. Tak nakonec byl večer. Já pitomá. Zapomněla jsem, že mi bylo těžko z oběda a také jsem chtěla potlačit smutek, tak jsem si šla lehnout. Ještě než jsem usnula, ze zoufalství jsem si málem začala cucat palec.Ale je mi maličko líp.

Teď jsem tu zírala z okna jak bledá panenka, výhled na náměstí byl krásný, děti si venku
stále hráli na honěnou, pobíhali do cukrárny a zpátky a všichni se usmívali.

Alespoň ten zlý sen byl pryč.

*


"Viv, prozraď mi, co se děje. Blouzníš, nesměješ se, pořád jen sama chodíš a pro sebe si mumláš verše. Tohle jsi nikdy nedělala. A po obědě spát jsi taky nechodila. Něco tě musí trápit."
Magda se starostlivě dívala na můj nepřítomný odraz v zrcadle, když mi česala vlasy. Zavolala jsem jí hned, jak jsem se probudila a nadýchala se vzduchu z venku. Vypadala také unavená, ale to byla vždycky, když Max odjel za prací.

"Zjistila jsem, že miluje jinou. Ale ona ho zranila. Odmítla ho, a proto se teď straní. Všechno mu ji připomíná. Přitom se někdy choval jako kdyby… Já tomu nerozumím, Magdi. Opravdu ne. To mě jen využíval?" Nešťastně jsem zvedla oči. Ukápla mi slza, tak jsem hned uhnula pohledem a doufala, že Magda si jí nevšimne.
"Ale vždyť mezi vámi nikdy nic nebylo, Viv. Jen spoustu přátelských konverzací a pohledů, nemám pravdu? A tolik jste se ani neznali, nemohla sis přece myslet…"
"Já věřila, že mě má rád. Že se možná bojí citů a proto mě tam ten večer nechal stát. Opravdu nevím, kdo ta žena byla, ale je hloupá, zatraceně hloupá!" Třiskla jsem kartáčem, který Magda před chvílí položila před zrcadlo a hnala jsem se ven. Utíkala jsem dlouhou chodbou, kde byli pokoje a pak po schodech. Vrazila jsem do sluhy a ten na mě vyděšeně zíral. "Slečno, kam jdete, za chvíli bude večeře!"

Ale já ho nevnímala. Připadala jsem si tu jak černá ovce. Nepotřebovala jsem sluhu. Tenhle dům nebyl můj, i když jsem ho za svůj domov považovala. Od dob co mě samota v mém bytě tak vyděsila, bylo snazší žít kdekoli. Ale stejně jsem byla uvnitř sama. Ponížená, vystrašená a nemilovaná. Vyběhla jsem na hlavní ulici. Bezmyšlenkovitě jsem běžela jak o závod.


*


"Slečno…"

Už jen ten tón hlasu mě vyděsil. Rychle jsem se ohlédla, kdo to mluví. Byl to nějaký bezdomovec.
"Co chcete, nechte mě bejt!"
"Slečno, neměla byste nějaký drobný?"
"Jo, tady si vemte, ale jen mě nechte bejt." řekla jsem a podala mu papírovku, kterou jsem našla v kapse.
On se na mě vykuleně díval a křičel za mnou všechny možné díky, ale já už uháněla napříč ulicí.

Vnitřní hlas se mě ptal: "Proč jsi mu to dala Viviano? Mohla sis za to koupit tolik věcí…"
Ale já se mu smála. Nepotřebovala jsem peníze. Nikdy jsem tu neviděla někoho, kdo by žebral, takové nešťastníky jsem potkávala jen tam, odkud jsem přišla… On je potřeboval víc než já. Beztak jsem ztratila naději v lásku, i v sebe samu. Peníze to nespraví.
Vracela jsem se domů.

Utopená v bláznovství

9. ledna 2010 v 20:38 | Viviana Mori
Jsi moje hlava, tak prosím mlč!
Než zase spadnu
na kostrč,

už nemůžu dělat celkem nic.

"Nikdy jsem neviděla někoho
kdo by sral na život tak jako ty."

Ve všem hledám rakovinu, cpu se sladkým bonbónem...
Pořád jenom vina, vina... až jsem z toho v rozpacích.
Nejdřív jsem happy a pak nic.
Závislá na nikotinu, povislá hlava v oblacích.

Mohla jsem být vším co jste chtěli,
ale zatím jsem vším co chtěla jsem já.
A zjišťuju že to bolí.

Hodně.

Svádím boj kdo dřív přestřelí a bude mi věřit.

"Nikdy jsem neviděla nikoho,
kdo by se litoval tak jako ty."


Jsi moje hlava,

tak prosím mlč!





Susan Boyle - I Dreamed A Dream

7. ledna 2010 v 21:00 | Viviana Mori
Tuhle písničku z muzikálu Bídníci znám už dlouho, ale můžu říct, že jsem ji začala brát v potaz až díky Suzan Boyle, jejíž projev mě uchvátil. Vlastně jsem dřív ani neznala obsah téhle písničky, ale dneska, když se na to tak koukám... Mohla bych to díky některým věcem zpívat též a bylo by to upřímné.

P.S Ta písnička není celá, je nahraná jen část, ale myslím, že ta nejhezčí a nejdůležitější. Celá verze je od Elaine Paige, ale ta se mi tolik nelíbí jako tahle. :)





I dreamed a dream in time gone by.
Snila jsem sen v uplynulém čase.
When hope was high and life worth living.
Kdy naděje byla vysoká a životně významná pro život.
I dreamed that love would never die,
Snila jsem, že láska by nikdy nezemřela.
I dreamed that God would be forgiving.
Snila jsem, že Bůh by byl ochotný odpouštět.

Then I was young and unafraid,
Potom jsem byla mladá a nebojácná
and dreams were made and used and wasted.
a sny byly vykonané a použité a zbytečné.
There was no ransom to be paid,
Nebylo žádné výkupné k placení,
no song unsung,
žádná píseň nezazpívaná,
no wine untasted.
žádné víno neochutnané.

But the tigers come at night,
Ale tygři přijdou v noci.
with their voices soft as thunder.
s jejich hlasy temnými jako hrom.
As they tear you hope apart,
Jak roztrhají tvou naději na kusy,
as they turn your dream to shame.
Jak otočí tvůj sen na hanbu.

And still I dream he´ll come to me,
A stále sním že přijde ke mně,
that we will live the years together.
že budeme žít roky spolu.
But there are dreams that cannot be
Ale jsou sny, které nemohou být
and there are storms we cannot weather.
a jsou bouřky, které nemůžeme přežít.

I had a dream my life would be.
Měla jsem sen, jaký by měl být můj život.
So different from this hell I´m living!
Jiný než to peklo, v kterém žiju!
So different now, from what it seemed.
Jiný teď než jak se zdál.

Now life has killed the dream,
Teď život zabil sen,
I dreamed.
který jsem snila.

Rozfoukaná

3. ledna 2010 v 21:55 | Viviana Mori
Rozfoukaná


a tak se ta báseň
vplétala
do copů myšlenek všedního dne
neměla jméno
jen
špetku nadýchaných slov
za sebou dívku s šátkem kolem krku

havranní pěří pod vrstvou řas
ostrá tužka kreslila

ta báseň sama sobě věřila tak málo
málo ve svém drahoceném čase
žila

levou rukou
vkreslená do barevného papíru

někde tam byla

tklivá, v souladu klišé němá

šeptám si,

ta musela být má



Loňský rok 2009

3. ledna 2010 v 19:44 | Viviana Mori
Chtěla bych Vám popřát šťastný nový rok 2010, hodně splněných přání, úspěchů, lásky... A prostě všeho dobrého, doufám, že bude ještě lepší, než loňský...

Stalo se toho hodně, všechno bylo určitě k něčemu dobré, věřím tomu a věřím, že další rok toho přinese ještě víc a udělá mě ještě silnější.

A protože loňský rok 2009 byl zlomový, sepsala jsem pár bodů, toho co se stalo, ať už dobrého nebo špatného...

Takže:


+ Dala jsem se dohromady s Mírou. Byl to třetí pokus a vyšel, i když bylo spoustu neschod i problémů. Vztah nám vydržel dodnes a jsem za to moc vděčná.

+ Zvítězila jsem nad anorexií, postavila se znovu na nohy a začla zase žít, vleklo se to strašně dlouho, ale bojovala jsem až do konce, nakonec mi mozek přestal předhazovat, jak nesmím jíst a jak jsem tlustá. A i když se za svou postavu stydím dodnes, vím, že nejíst dva dny a třetí si vzít jen banán, opravdu není zdraví prospěšné...

+- Poprvé v životě jsem se doopravdy opila. Zvracela jsem jako o život a dlouho potom nemohla pořádně spát, dokonce jsem si pak začala vést deník, protože dny byly najednou nějak intenzivnější. Ale v ten večer to bylo opravdu skandální a ostudné.

+ Nadobro jsem nechala sebepoškozování. Hlavně kvůli mámě a nakonec jsem zjistila, že duševní bolest může být někdy tak veliká, že jí ani ta fyzická nespraví.

+ Po dlouhém váhání jsem změnila image a nechala si ostříhat ofinu. Jsou s ní trable, ale už ke mě prostě patří, i když jsem dřív říkala, že ofinu už nikdy mít nechci, protože jsem si jí jako malá užila dost :-)

- Zjistila jsem, že lidi ve třídě jsou jen banda blbečků, co potřebují mít obětního beránka. To jak se naše třída změnila od dob prváku je až smutné.

+ Bála jsem se léta, protože jsem propadala, ale nakonec jsem vytáhla všech šest předmětů a byla z toho nevýslovně šťastná.

+ Měla jsem nádherné prázdniny. Bála jsem se, že se s Mírou skoro neuvidím, ale nakonec jsme byli skoro pořád spolu. Nezapomenu jak jsme stanovali u jeho chaty, na Slapy, na naší chatu... bylo to krásné.

+ Jen skromně podotknu, že jsem přišla na to, jaké to je být s klukem... se vším všudy ;-)

+ Rozjela jsem tenhle blog, ani nevím, jak dlouho jsem se dokopávala vůbec nějaký založit, ale nakonec se mi povedlo vytvořit alespoň tohle, jsem ráda, že zůstává pořád osobní a "nekomerční".

- Předávkovala jsem se marihuanou. Byl to můj nejhorší zážitek v životě a nikomu bych to v ani za nic nepřála. Od té doby to nechci ani cítit a vyčítám si, že jsem takovou hloupost udělala, ale asi se to muselo stát, abych se poučila, že s takovýhlema věcma se nemá zahrávat. Následky si nesu dodnes, panická porucha, která se mi díky tomu rozvinula mě mučí a mučí a myslet pozitivně je někdy velmi těžké, ale říká se, že následky vymizí, časem. Já zatím pořád čekám.

-+ Mé neustálé lítačky po očních lékařích mě dohnaly až do nemocnice, kde jsem strávila pár dní. Některá vyšetření jsem moc neustála, ale nakonec z toho mám docela dobré zážitky, i když se vlastně žádná změna zdravotního stavu nekonala...

+ - Sešla jsem se s jedním kamarádem, kterého jsem znala jen přes ICQ. Skončilo to fiaskem, protože když se máma dozvěděla o tom, kolik mu je, ztropila takovou scénu, že je mi jasné, že další setkání s ním bude naprosto nemožné.

+ Začala jsem chodit každý týden na aerobick, není to ten pravej, je to pokaždý jen malá sestavička a pak celkový posilování těla, opravdu úžasný odreagování, ale někdy fakt šílená makačka...

+ Napsala jsem spoustu básní, ačkoliv jsem byla rozhodně vyprahlá ze všech událostí a chvílema myslela, že s tvůrčím psaním je amen. Myslím, že v mé tvorbě nastal velký zlom, víc jsem se našla a začala psát i prózu. Pracuju na několika povídkách na pokračování a doufám, že jednou spatří světlo světa.

+ Zažila jsem doposud nejkrásnějšího silvestra. Celý tenhle poslední týden byl úžasný, pohodový a donutil mě o hodně věcech přemýšlet. Věřím, že i přes to všechno mám další síly a že bude víc takových okamžiků...



Věřím, že tenhle rok bude ještě lepší.


Mějte se krásně!