Prosinec 2009

Pokoušet štěstí v meruňkových šatech

24. prosince 2009 v 23:37 | Viviana Mori

Říjen 2009

Nevím, zda-li by se našel někdo, kdo by pochopil, proč píši tyto řádky a proč je pokládám za mnohem víc, než pouhý výmysl. Jsou to skutečné sny a přitom věci, které se mi denodenně dějí, nutí mě znovu vstát a jít. Uvědomila jsem si to ve třinácti letech a od té doby se to se mnou táhne. Takovouhle Vivianu Mori za dne většinou nepotkáte, i kdybyste se rozkrájeli...
Ale ona je...
Po nocích, živá, milovaná, tajemná i otevřená světu... tady...a především TAM.

Pokoušet štěstí v meruňkových šatech

Otevřela jsem starou skříň, kterou jsem považovala za poslední naději. Ačkoliv jsem již byla nervózní a otrávená, nechtělo se mi dnešní večer vzdát. Určitě jsem na něco zapomněla, někde tady ty šaty musí být! No ovšem. Našla jsem je přímo uprostřed na věšáku, jasně zářily a ostatní kusy oblečení oproti nim vypadaly jako kus uondané myší srsti. Jak jsem mohla být tak slepá? Něco takového přece nejde přehlédnout. Ale koho by napadlo, že je někdo strčí do té zaprášené dřevěné krabice, co si říká skříň po pradávných předcích? Nebo komoda? Ale ono je to vlastně jedno, i tak jsem měla dojem, že jsem je tu dřív hledala a nenašla. Lehce jsem pohladila látku šatů a trochu jsem ucukla... Třpytivé duhové oblázky, které se snad přesévaly ještě kdysi v dalekém údolí, jehož název si v myšlenkách raději nedržím, byly na omak velmi drsné, až ostré. Zdobily šaty svěží meruňkové barvy, s polodlouhými rukávy, které se na předloktí rozšiřovaly a měnily jen v průhlednou nadýchanou krajku. Oblázky tvořily na šatech nespočetné množství mnohovýznamových obrazců. Někdo mohl vidět kytici váhavě obepínající tělo dívky, která si šaty navlékla, někdo spoustu motýlů při lučním tanci. Další povídali, že jim ta duhová zář připomíná vesmír přeplněný hvězdami. Ty šaty byly prostě poklad a já si byla téměř jistá, že v jiných si na ten slavnostní večírek nemohu dovolit jít. Chtěla jsem se líbit tolik, až mi tlouklo srdce strachem, že tam bude nějaká jiná slečna. Hezčí, půvabnější a důvtipnější. Ne, to se nesmělo stát. Tenhle večer bude jen můj.

*

"Tak ještě jednou, raz, dva, tři!" Ozval se nepříjemný praskavý zvuk a já se propadala do zoufalství. Přece jsem nemohla tolik přibrat! Jak to, že mi ty šaty nejsou?
"Máš moc široký boky Viv, to je z toho, jak jsi chodila s Thyone do krámu krást pendreky, bonbony a jiný hlouposti!" Kárala mě se smíchem Magda, žena pro každou legraci, která mi měla dnes večer dělat společnost. I když jsem ji měla ráda, naštvalo mě, že se mi směje a z neznámého důvodu jsem ji obviňovala i z toho, že nedokáže mé tělo do těch šatů propašovat.
"Magdi, to už je dávno. Thyone jsem už strašně dlouho neviděla a poslední dobou ani na žádné oslavy nechodím. Nepřejídám se! Tak mi neříkej, že se do toho kurňa..." v tu chvíli se ozval ještě jeden napínavý zvuk a za malou chvíli jsem zajásala. Silně jsem látkou škubla a šaty byly na mně! Zdály se mi sice těsné a bála jsem se, aby se mi během večera nevyhrnuly, ale když jsem se podívala do zrcadla, celkový výsledek se mi přece jen líbil, až na pár maličkostí.
"Už mi zase zesvětlely vlasy, Magdi. Podívej, mají skoro už stejnou barvu jako ta meruňková." Krčila jsem znechuceně nos a lehce držela pramínek svých dlouhých zvlněných vlasů.
"Ale jdi ty drndo, máš už je jen obyčejně světle hnědý, tak jak to má být." Magdiny modré oči mě sjeli od hlavy až k patě.
"No, jsi pořád kóča. Nedivím se, že si tě všímá tolik starších pánů." Zadívala se také do zrcadla a zamyšleně si prohrábla své kudrnaté načervenalé vlasy. Potom prohodila: "To já už takový štěstí nemám."


"Co blbneš, máš Maxe. Ten tě miluje a ty jeho. Nepotřebuješ zájem dalších oplzlejch chlapů. To potřebuju já. Vlastně mi to dělá dobře. Možná to bude tím, že nikoho nemiluju. Nebo spíš nechci milovat."

Zahleděla jsem se do země a kousla se do rtu. Ach jo, proč musím tak lhát. Byla jsem zamilovaná tolikrát. Jenže nejhorší je, že se to měnilo jak na běžícím páse. Nepamatuju si, že bych byla do někoho doopravdy bouchlá víc jak dva měsíce. A stejně mé pocity byly většinou ryze nejisté a láska čistě platonická. Ačkoliv jsem toužila po osudové lásce, tušila jsem, že pro mou duši to není nic dlouhodobě uspokojujícího.
Neuvěřitelně silné pouto jsem cítila jen k jednomu člověku, který se mi stále jevil jako zapovězený.

Magda asi věděla, nad čím přemýšlím.

"Holka moje, ty jsi tak vnitřně rozháraná. Taková hezká a pořád nikoho nemá. No počkej, nech mi můj účes!"
Ale to už jsem jí cuchala vlasy, protože mě těmahle řečma vždycky iritovala. Magda mi nadávala a zároveň se smála a já se snažila smát taky, ale úsměv mi tuhl na rtech. Řeším věci, které holky v mém věku neřeší. Například kolik se nám zase narodí koťat, kam je dáme, kdo a jak se postará o mého koně, když nemůžu zajet do stájí, nebo kdo mi pomůže vymítit duchy z našeho domu. Či snad jestli ještě mé jméno v tomto světě něco znamená. Ale myslím, že ano, protože lidi se buď na mě smějí a jsou velice milí, a nebo se mě bojí.

Ach, život je zvláštní.

"Měla by ses přestat mračit a jít se líčit, holka." Napomenula mě Magda a odešla si česat vlasy do svého pokoje, který byl o pár dlouhých chodeb dál od mého. Dům byl tak velký. Někdy se mi stýská po
bytečku, kde jsem žila, ale mé fobie ze tmy a samoty tam byly tak obrovské, že nyní pobývám raději tady, ačkoliv to tu vypadá mnohem strašidelněji. Chodby jsou tmavé, ještě ani nevím, co se skrývá v které místnosti, i když podvědomě tuším. Jako malá jsem tu prošmejdila každý kout. Magda si to pamatuje a vyprávějí to i jiní. Prý tu mnoho lidí i zmizelo, nebo se zde našli hnijící mrtvoly, ale já tomu nevěřím. To jsou jen povídačky hanebných turistů, kteří se tu občas producírují. Mě se tu nikdy nic nestalo, ani nikomu koho znám a Magda taky říká, že je to hloupost, protože tenhle dům byl postavený v klidné zóně, kde nějaké zlo nemá příliš velkou moc. Magda tvrdí, že nejsou zlé a strašidelné domy, ale že jsou jen zlí a strašidelní lidé, kteří vysílají špatnou energii. A já jí musela dát za pravdu.
Pousmála jsem se, rozhlédla se po salonku, jestli někde něco nepotřebuje uklidit či odnést do kuchyně, nazula si pantofle, svlékla šaty, natáhla župan a namířila jsem si to do sprchy, i když jsem předem věděla, že přijít na zahájení slavnosti je již naprosto nemožné.
Začala jsem si zpívat...
*

Stála jsem tam jako socha a dívala se na tančící páry. Nezáviděla jsem. Spíš jsem byla omámená tím neskutečným horkem a cinzzano, které jsem si objednala, mi příliš nebodlo. Lidé mě zdravili, ale spíše jen ze slušnosti. Moc dobře věděli, odkud jsem, kdo jsem a že stačí chvilka a zase se vytratím. Ale já se ještě neměla v plánu vytrácet. Hledala jsem jednu jedinou tvář. Jedno jediné správné zabušení srdce. Ale nikde nic. Jen ta změť postarších páprdů točících se v kole. Ostuda. Zamířila jsem si to dolů do sklepení, hlavního sálu jsem měla plné zuby. Zahnula jsem za roh, kde byla samá zrcadla, ale na parket již nebylo vidět. Ulevilo se mi, tak jsem se začala zkoumat v odrazech. Slušelo mi to, i když jsem se příliš nepoznávala. Vlasy se mi vlnily až do pasu, v ponurém světle měli kaštanový nádech, některé pramínky hráli do ruda a moje pleť také působila tmavší. Ale to bude spíše jen tím make-upem, co jsem si půjčila. Vypadala jsem jak exotická princezna, ale v tu chvíli mě to ani tak netěšilo. Neměla jsem se komu líbit.
Vydala jsem se napříč zrcadlovou chodbou a otevřela těžké hnědé dveře na jejím konci. Zarachotilo to a naskytl se mi pohled na dlouhou chodbu s kamennými schody. Stěny byly bílé a hladké a v chodbičce se svítilo. Zatleskala jsem si pro sebe a vydala se zkoumat široké prostranství onoho paláce.

*

Ačkoliv jsem myslela, že chodba bude vést do sklepa, končila dalšími těžkými dveřmi, které vedli ven do zahrady. Bez váhání jsem seběhla poslední schody, málem jsem se na těch podpatkách přerazila, ale i tak mi to nezabránilo vší silou rozrazit dveře a nadýchat se teplého čerstvého vzduchu. Ach…pořád tolik voní… Něco mezi jarem a zimou, květinami a smolou. Snad cítím i trochu dešťové vody. Jako kdyby stékala po růžích. To všechno mi připomíná ta vůně, která mě provází každý den. Tady i kdekoli jinde. Vždycky jí cítím a věřím, že svět je krásný. A život je neuvěřitelná síla a moc. Ach, jak to miluju.


Na zemi byly oblázky a hlína. Našlapovala jsem opatrně. Byla jsem v nejzazším koutě celé zahrady. Udivilo mě, že tu ani nikdo nehlídá. Kráčela jsem pomalu a naskakovala mi husí kůže. Z radosti a vzrušení, že jsem tu sama, nehlídaná, že se mi může cokoliv přihodit, probouzel se ve mně adrenalin. Vklouzla jsem pod stín stromů a pochopila, že jsem si měla vzít něco, čím bych si značila směr cesty, protože se přede mnou rozprostíralo bludiště z vysokých tmavých keřů. Povzdechla jsem si, vyndala z kabelky poslední cigaretu a když jsem ji zapalovala, došlo mi, že monstrózní dojem samotného bludiště je jen klam. Mnohem významnější pozici zde měly obrovské pomníky, které se skrývaly za dalším živým plotem. Pochopila jsem, že ty sochy tu jsou na počest rytířům z nějaké války. Otřásla jsem se při vzpomínce na stínání hlav, které se konalo před pár lety. Je strašně zvláštní, jak je tenhle svět nesourodý. A jak se vše rychle vyvíjí. Každá část země tu má určitý mrav a já ani nevím, v které části se mi líbí nejvíc. Toto místo, ač bylo velmi honosné, sváteční a scházela se tu vždy místní smetánka, i boháči z ciziny, působilo krapet falešně. Jako kdyby něco skrývalo. Něco, co tu jeho vznešenost může naprosto potopit, když bude odkryto.

A jak jsem tak dumala nad všemožnými záhadami světa i snů, spatřila jsem vzadu za pomníky stín. Vysoká postava se zdála nehybná, ale poletovalo kolem ní oranžové světýlko. Další kuřák nablízku. Musela jsem se usmát. Potáhla jsem si naposled a došlo mi, že nemám kam zahodit vajgl. Nakonec jsem ho hodila do suku jednoho stromu, ale bylo mi hanba. Kdyby se to tady někdo dozvěděl, byla by to pokuta jako hrom, kouřit se tu nesmí. Ovšem je otázkou, jestli bych případného hlídače svým šarmem přece jen nepřesvědčila jen o symbolickém poplatku. Musela jsem si věřit, zvlášť teď. Mám ho přímo před sebou. Stál zády ke mně, jeho delší vlasy mu spadaly na ramena, dlouhý černý plášť končil jen těsně nad jeho vyššími botami. Koukal se na měsíc, který zrovna ubýval a nohy měl jak socha. Něco mě donutilo si povzdechnout.

"Buď zdráva, Viviano…" Pronesl vážně, ale neotočil se, ani se nepřiblížil ani o píď. Popotáhl si a vzdychl si pro změnu on.
"Jak jsi věděl, že jsem to já?" Koukla jsem se na svý boty a přešla blíž k němu, abych vyzkoušela, jestli mi boty neklapou víc, než by měly. Někdy bylo mé smýšlení opravdu stupidní.
"Nebylo to vůbec těžké. Nikdo jiný by se ke mně nepřiblížil za hluboké noci v opuštěné zahradě, zvlášť žena…Navíc, ty tvé zoufalé povzdechy jsou nezaměnitelné."
Otočil se a skromně se usmál.
Já se usmála taky. Je pravda, že jsem byla trdlo. Chovala jsem k němu hodně zvláštní cit. Snad větší, než je láska jakékoli jiné holky v mém věku. I kdyby mi řekl, že někoho zabil, já bych se zeptala, kam mu mám pomoc t toho člověka zahrabat. Šla bych za ním až na kraj světa. Cítila jsem se prokletá. Byla jsem šťastná, že jako jediná mám k němu tak blízko. Neměla jsem odvahu dál cokoli říkat. Sedla jsem si na jedinou ozdobnou lavičku, která od něj byla asi tři metry. Díval se na mě, jakoby nic a pak prohodil:
"Všechno v pořádku, má milá Vivi?"
Vykulila jsem oči a dumala nad tím, jestli nevypadám moc ošklivě.
"Proč by nemělo být?"
"Máš přece ráda oslavy a večírky. Měla by ses bavit s hosty, tancovat, pít a zpívat. Ale mezitím tu sedíš jak pecka a zíráš na mě jak na zjevení." Srdečně se zasmál a tázavě se na mě zadíval.
"No… já dneska nemám moc chuť se bavit. Není s kým." Nejistě jsem těkala očima a vyčítala si, že neumím říct nic vtipného ani mu dát najevo, že ho ráda vidím.
"Ne? Tak to pak chápu, že jsi tu se mnou. Ale divím se, máš haldu ctitelů." Pohled se mu zachmuřil.
"Moc vtipný."
"To neměl být vtip, ale pravda. Jo, slyšel jsem, že jsi se přestěhovala? Do Lorenina sídla?"
"Ano, přestěhovala a vyvolává to ve mně zvláštní vzpomínky."
"Ano?"
"Ano. A jsem tam šťastnější. Někdy přijď na návštěvu, je to tam neuvěřitelně zajímavé. Tedy, pokud se nebojíš." Škádlivě jsem na něj zamrkala.
"Já a bát se? To spíš ty by ses měla bát, nevíš, co to může znamenat, mě pozvat." Udělal výstražný pohled a mě to přišlo k smíchu. Nechápala jsem, proč se mě tolik snaží od sebe odrazovat. Věděla jsem, že o mou přízeň stojí. Že o ní nechce přijít. A přece jen se mi snažil stále naznačovat, že bych od něj měla dát ruce pryč.
"Kolikrát ti mám opakovat, že mě nevyděsíš?" Tentokrát jsem si dovolila se k němu přiblížit. Lehce jsem se dotkla jeho našedivělých vlasů a on chytil mou ruku. Podíval se mi do očí. Musel v nich vidět tu nevýslovnou oddanost a lásku. Já v těch jeho viděla to samé, ale zároveň i strach a veliký smutek. Tolik jsem si přála proniknout do jeho duše. Aby mi prozradil alespoň něco ze svého života. Ale nevěděla jsem téměř nic.
"Vivi…" Zašeptal a políbil mou dlaň. Přitiskla jsem se k němu víc a tělem mi projel nepopsatelný pocit. Znovu jsem si povzdechla, ale tentokrát to již nebylo zoufalstvím. Najednou jsem se cítila jako nenasytná saň, chtěla jsem všechno. Ale věděla jsem, že nemůžu.
"Chtěla bych si s tebou zatancovat. Šla jsem sem jen proto, že jsem si nevýslovně přála tě vidět." Dívala jsem se mu
stále hluboce do očí a on neustále pevně držel moji dlaň. Pak pohled sklopil a tiše prohodil: " Zní to příliš krásně, na to abys to myslela vážně Viv."
Pustil moji ruku.

"Musím ještě sepsat nějaká lejstra. Byl jsem tu jen na chvíli. Opatruj se." Pustil mě a odcházel směrem k zámku.
Já stála jako přikovaná a v nitru se mi zvedal strach, který šíleně pálil. Tolik jsem se bála, že už ho neuvidím, chtělo se mi na něj zakřičet, ale nevyšlo ze mě ani hlásku. Jen jsem němě pozorovala, jak jeho plášť vlaje a mizí v temných dveřích a jiskřičky v mých očích vyhasínaly. Cítila jsem se nenaplněná a ponížená.
Utřela jsem si symbolickou slzu. Zlobila jsem se.

Moc jsem se zlobila.

Tenhle večer mi opravdu nevyšel.


Nejhezčí vánoční dárek

24. prosince 2009 v 21:18 | Viviana Mori
Ahojte!!!


Doufám, že prožíváte krásné a již klidné svátky, že jste dostali hafo dárků, nebo alespoň rozdali a udělali radost....


I já mám radost, koukejte, jak mě tatínek nakreslil s mojí milovanou Muminou :-)



V bolesti a vzteku

19. prosince 2009 v 20:21 | Viviana Mori
Chci napsat, jak se teď cítím. Všechno mi dneska padá na hlavu. Chce se mi brečet, křičet, vztekat se...

Připadám si strašně osamělá. Ne, nepřipadám, já osamělá jsem. S kamarádama se pytel zrovna neroztrhl, nikdo mi nezavolá, ani nenapíše, když už někomu napíšu já, neodpoví, nebo mi napíše že je někdě mimo a nemá na mě čas.

Připadám si jako úplná nula, jako trapka, ošklivka, jako někdo, kdo miluje něco, co mu nikdy lásku neoplatí...

Jsem tu úplně sama, nic mě už nebaví, mám strach z budoucnosti, ze všeho...

Připadám si jako zmuchlanej papír, vzhozenej do popelnice.

Chci šetřit svoje tělo, tak to nebudu zapíjet rumem, ale mám největší chuť to udělat.



Nejhorší je, že si tak osaměla nepřipadám jenom dneska, ale už hezkou dobu.



Nechápu, jak někdo může tvrdit, že mu samota vyhovuje.



Mě teda drásá až na kostní dřeň.


V zákoutích duše

19. prosince 2009 v 16:57 | Viviana Mori


Chtěla bych vědět něco víc. Vidím ho, ale jako by byl jen stín vystupující ze tmy. Krásný stín. Zná zlo stejně jako já. Možná lépe. A přesto v jeho očích vidím dobro a lásku, takovou, jakou jsem už dlouho k nikomu nepocítila.
Pokaždé když mě osloví, mám chuť se ho dotknout, líbat ho a smát se i plakat. Možná je on ten, koho hledám.

Nevím proč, ale cítím, že brzy budu volná. A jde z toho na mě zima. Volnost je nebezpečná, přináší s sebou falešný pocit moci. A už zase vidím ty šikmé modré oči, dlouhé copy a ten její krásný smích. Mé dávné milované kamarádky. Změnila se. Rozplynula se na divně vonící dým. Říká, že je taková moje temná stránka , zlá síla a chce si se mnou znovu hrát, a já jí pořád opakuju, že je to slabý. Nade mnou nevyhraje, protože mé dobro je daleko silnější a hry s ní mi připadají oplzlé, nudné a zbytečně patetické.
Nejlepší je se jí vysmát do toho bledého xichtu. To pak uteče, že člověk ani neví jak a já se můžu nadechnout a vnímat vůni světa.


Přála bych si, aby byl šťastný. Aby se necítil sám a abych mu mohla dát pocit, že mě se bát nemusí. On ne. Tolik mě mrzí, že o jiných lidech si to netroufnu tvrdit. Budím strach, aniž chci, prorůstá mnou, ale jak by mohl něco znamenat, když mé ruce stále dokážou hladit, mé rty se stále dokážou smát a říct, mám tě ráda.
Přála bych si obléknout si dlouhé šaty. Vyjít do temných ulic, se stejným odhodláním jako dřív a odhalovat další tajemství. Vypustila jsem na svět jen pár krůčků. Ten svět na mě ještě čeká.


A jednou bude krásnější, než kdykoli dřív.

Klid pro všechny s tikama

14. prosince 2009 v 22:35 | Viviana Mori
Jen taková jednoduchá, nevyšperkovaná recese pro všechny nabubřelce, pro všechny co se vztekaj a dělaj velbloudy z komárů... Přitom sami by mohli konkurovat rovnou slonům...


Klid pro všechny s tikama

Jen jednou střelím vedle
přestřelím až za roh
a co se stane?

všichni padaj na zadek
co...
oni snad rovnou třískaj dveřmi

prý
tohle a tamto nedělá se,
jen támhleto se musí
aby se to líbilo
jenom nám,

nám nám

tak že bych třískla taky?

a políbila
všem těm třískám hřebíky ...

To se bude líbit všem.


Pak uviděj,

co je to praštit se až o strop.