Listopad 2009

Na tom záleží

27. listopadu 2009 v 22:24
Pro Míru.

Uvědomila jsem si dost věcí a je mi z toho nějak smutno. Ale tohle je pravda prostě, jiná písnička by mé pocíty nikdy lépe nevystihla.

Díky za ní.


Na tom záleží





Můžu jít, dveře jsou dokořán
vůni příštích dnů už v hlavě mám
půjdu dál, tvůj smutek na řasách
houpá závaží v mých hodinách

Mám tě ráda, mám
i když tajná přání mám
Mám tě ráda, mám
stále stejně
na tom nejvíc záleží
neodcházím
slyš můj z dálky hlas
na tom nejvíc záleží
máš mě, máš .. zpátky zas
na tom nejvíc záleží
díky tobě vím jak náruč schází
mám tě navždy mám
a víru v nás

Hlídáš stín a jiná se ti zdám
kouzlo zázraků už nečekám
smířená, jak vítr s kapradím
při tvých pohádkách už nesedím

Mám tě ráda, mám
i když tajná přání mám
Mám tě ráda, mám
stále stejně
na tom nejvíc záleží
neodcházím
slyš můj z dálky hlas
na tom nejvíc záleží
máš mě, máš .. zpátky zas
na tom nejvíc záleží
díky tobě vím jak náruč schází
mám tě navždy mám
a víru v nás

Mám tě, mám
mám tě, mám
na tom nejvíc záleží
díky tobě vím jak náruč schází
já se vrátím zas
s vírou v nás
na tom nejvíc záleží
že tě mám


Jehla u oka je velice nepříjemná

23. listopadu 2009 v 20:04 | Viviana Mori
Lidi lidi lidi!

Už od čtvrtka jsem propuštěna z nemocnice, vlastně ani nevím nic nového, ale Zelený zákal vyloučili. Hurá.

Jináč než sem vložím Deníky z nemocnice, chtěla bych sděliti, co se stalo dneska. Deník nemám ještě dopsaný, popravdě řečeno mám jistou nechuť sednout si ke compu a vzpomínat a podchytit detaily.

Ale chci to sepsat, takže to bude, bude.


Dneska se konal slavný návrat do školy. Nic velkolepého, místo testu z informatiky jsem hrála hry a chvílema si připadala jak největší kokot, ale to je normálka.


A pak jsem měla v plánu jít s mámou na oční. Je to opravdu zákon schválnosti, jen co jsem se vrátila domů naprosto v pořádku, hned druhý den mě chytla hodně nepříjemná bolest do levého oka a o tři dny později už jsem si musela každé ráno vytírat z řas hnisavé cucky. Mastička nepomáhala a i se mi špatně mrkalo.

Takže nebylo zbytí.

Doktorka se mě ptala na ten tlak, přečetla si zprávu z nemocnice a ptala se, jestli už je ta bolest z toho tlaku lepší. Řekla jsem, že ano, ale že mi zase hnisá to druhé oko. Tak doktorka už protočila oči, jako že jsem fakt zoufalec...

Prohmatala mě a ptala se, jestli mě to bolí, já řekla že ano, protože to opravdu bylo velmi nepříjemné.

A pak zavolala na sestru, že musejí udělat průplach. To už jsem začla panikařit a chtěla říct, že mě to vlastně až tolik nebolí a že to kapky vyřešej.

Ale ne.

Když sestra vytáhla tu dlouhou jehlu, zhrozila jsem se. Nakapala mi do očí umrtvovací kapky (upřímně i tak jsem to cejtila, bylo to k ničemu) a opřela mi hlavu. Doktorka si na mě posvítila a začlo to...

Máma, která byla v ordinaci se mnou, si musela stoupnout a dívat se jinam. Měla jsem nohy úplně v křeči a v ruce brýle, které jsem pak musela dát pryč, jinak bych si je asi rozmačkala.

Ten tlak do oka, ta bolest, to proš'touchnutí... Děsný. Napoprvé se jim to nepovedlo, prý to bylo moc rozhnisaný a ucpaný, tak mi doktorka řekla, že to musí zkusit znova a dostat se až k nosu. mě už to bylo nějak jedno, byla jsem úplně paralizovaná, tou jehlou jakokdyby mě úplně přilepila k tý sedačce, nehty zarytý do dlaně a výraz strnulej jak muj krk po ránu. Jsem se bála, aby mi neprorazila celý oko nebo nos, ten pocit byl děsnej, navíc ta tekutina, kterou mě proplachovala mi tekla okem, cítila jsem jí v dutinách a pak, když se to konečně povedlo, i v puse. Doktorka mi řekla, ať to polykám a dávám pozor, ať se neudusím.

Oko mě bolelo ještě dlouho potom. Předepsala mi kapky, za deset dní mám jít na kontrolu a každé tři měsíce na měření nitroočního tlaku.

Pak jsme šli s mámou do KFC, abychom zajedli tu nepříjemnou zkušenost.


Oko je lepší, kapky snad zabíraj, tak uvidíme.


Docela mi vadí, jak se nemůžu líčit, nemůžu být bez kapesníku při ruce, nemůžu se ráno probudit bez zalepeného oka.

Tyto problémy trvají už od léta a bylo by fajn, kdyby zkončili.


Jo jo, holt život skrávý mnohá překvapení.


:-) A jak se daří vám?



Dvě duše, síla osudu, oči a zákon schválnosti

14. listopadu 2009 v 10:52 | Viviana Mori

Člověk by nevěřil, jak jsou lidské osudy protkané. Třeba i drobnými maličkostmi. Nějak si říkám, že tam nahoře někdo musí všechno pečlivě zapisovat, vědět, že vina nikdy není jednostranná a také podle toho vymýšlet důsledky.
V pondělí jdu do nemocnice s tím vysokým nitroočním tlakem. Jdu na Bulovku. Ještě předtím jsem zjistila, že ty samé problémy má moje bývalá nejlepší kamarádka Veronika, se kterou to byly krušné časy. Ovšem ona to má o to horší, že jí k tomu mizí periferní vidění. Kdežto já vidím jen zrnění, stíny a cítím tlak na oči a mám neskutenčé migrény.

Náhoda, ale to by ještě šlo.


Ovšem před chvílí mi volala kamarádka ze třídy, shodou okolností taky Veronika. Říkala, že dneska ke mně nemůže jet. Má taky problémy s okem. To vím už dýl, nějak se přes něj škrábla a udělaly se jí tam dvě boule. Doktoři jako obvykle nevědí co to je, a tak jde ve středu také na Bulovku, na řezání či co.


No neni to jak naschvál? Nakonec ten vtípek, co prohodila spolužačka Jana, že budeme ležet vedle sebe, bude pravda.

Takhle jsme to opravdu neplánovaly.


Ale půjde se mi do té nemocnice lépe.


Vím, že v tom za Boha živého nejsem sama.

R.E.M - Everybody hurts

14. listopadu 2009 v 0:28 | Viviana Mori
Je temná noc, všichni spí a já poslouchám hudbu. Vzpomínám na minulý rok, na dobu, jak jsem se tenkrát cítila. Ponocovala jsem a poslouchala stejné písničky a plakala jsem. Tahle skladba, vždycky když nešlo plakat, mi ty slzy umožnila. Byly to očistné slzy a pak šlo dobře spát.
Dodnes je to jedna z mých nejoblíbenějších písniček, i když leckdo už ji může považovat za odrhovačku. Vždycky si představuju, že je zpívaná jen a jen pro mě... A říkám si, ano, bude lépe, nejsem v ničem sama.

A vy taky prosím vytrvejte.






Everybody hurts / Každý má bolest



When the day is long and the night, the night is yours alone,
Když den je dlouhý a noc, noc je tvým osaměním,
when you're sure you've had enough of this life, well hang on.
Když jsi si jista, že máš dost tohoto života, vytrvej.
Don't let yourself go, ´cause everybody cries and everybody hurts sometimes.
Neodcházej, protože každý pláče a každý má bolest, někdy.

Sometimes everything is wrong. Now it's time to sing along.
Občas je všechno špatně.Teď je čas zpívat dál.
When your day is night alone, (hold on, hold on)
Když tvůj den je osamělou nocí (vytrvej, vytrvej)
if you feel like letting go, (hold on)
Když se cítíš na odchod
when you think you've had too much of this life, well hang on.
Když si myslíš, že máš akorát dost tohoto života, vytrvej.

´Cause everybody hurts. Take comfort in your friends.
Protože každý má bolest. Najdi útěchu u svých přátel.
Everybody hurts. Don't throw your hand. Oh, no. Don't throw your hand.
Každý má bolest. Neskládej ruce. Oh ne, neskládej ruce.
If you feel like you're alone, no, no, no, you are not alone
Jestli se cítíš osaměle, ne, ne, ne, nejsi osamělá.

Well, everybody hurts sometimes,
Dobře, každý má bolest, osbčas,
everybody cries. And everybody hurts sometimes.
každý pláče, a každý má bolest, občas.
And everybody hurts sometimes. So, hold on, hold on.
A každý má bolest, občas. Tak vytrvej, vytrvej.
Hold on, hold on. Hold on, hold on. Hold on, hold on...no
Vytrvej, vytrvej, vytrvej...
(Everybody hurts. You are not alone.)
(Každý má bolest. Nejsi sama.)

Je mi zima

9. listopadu 2009 v 22:36 | Viviana Mori
Nejautentičtější. Již nemám více slov. Je mi jenom zima.


Je mi zima


nezlobte se,
ale ten stav je jako klobouk

sem tam z něj spadne do očí prach

to je ovšem tím, že ve slunečných dnech
se válí zapomenut pod topením

pak v zimě při nošení
znemožní pohled vzhůru


a já zase, se strnulou šíjí
nemůžu dál než na sever

listí jsem sfoukla ze stolu
i vyčesala ze zpocených vlasů
a vyčistila nehty



můžu ještě chvíli kouzlit
ale potom možná navždy pssst



navzdory tomu, jak se cítím před spaním
a i přes den uvnitř
musím věřit, že budeme zase děti
zdraví, krásní
s bačkůrkami s obrázky


je tam slunce
žhne a tepe, ale někdy spálí rozum


pak si myslím, že jsou světy jako kdysi
s modrou oblohou ve společnosti tisíců zpřízněných duší


a ne tam, kde můžu už dnes


o samotě zemřít


Vzpomínky, nostalgie, změny a... Narozeniny

8. listopadu 2009 v 18:43 | Viviana Mori
Tak.
Dneska se to konečně stalo.
Dneska, na hodinu přesně ve 12:35 jsem dosáhla plnoletosti.


Tenhle den jsem očekávala už hodně dlouho. Nejdřív kvůli tomu, že jsem předpokládala, že budu svobodnější. Že mi všude prodají cigára i alkohol. Že se budu moct konečně opíjet i legálně. Což je docela hrozný, když jsem ještě vlastně dítě a navíc tak i vypadám. Nevypadám na osmnáct. Lidi mě tipují tak na šestnáct, někdy i na čtrnáct.
To jen když se hodně nalíčím a obléknu do těch svých gotických hadříků, bych možná mohla vypadat i na devatenáct.

Každopádně, těšila jsem se. Ty roky vám nikdo upřít nemůže, ať vypadáte jakkoli. Cítím se klidnější. Vím, že už můžu jednat sama za sebe, můžu vyhledat pomoc psychologa aniž bych se bála, že se to nějak dostane k rodičům. Můžu být brána vážnějí. I když tuším, že rodiče mě berou pořád jako malé dítě, kterému kdysi vyměňovali plenky.



Včera mě chytla taková ta klasická nostalgie. Takový ten smutek, který mě přepadá před každými narozeninami. Šla jsem spát sedmnáctiletá a říkala jsem si... Zítra už mi bude osmnáct, a sedmnáct mi už nikdy v životě nebude...

Trochu se mi chtělo i plakat, ani usnout jsem nemohla, jak jsem chtěla vstřebat ten poslední nádech...


A pak, když jsem usínala, najednou se ozvala nějaká rána a něco se mnou škublo... Rozsvítila jsem a koukala, co mohzlo spadnout, ale nic jsem nenašla. Koukla jsem na hodinky a byla přesně půlnoc.

Bylo to tady.



Jsem zvědavá, co mi tenhle věk přinese. Vždyť mé sedmnáctileté narozeniny byly tak nedávno, a tolik jsem se za tu dobu změnila. Před rokem tu seděla vyčerpaná anorektička, která měla výčitky, že snědla kus narozeninového dortu. Holka, která byla hluboce zraněná láskou, toužící po odplatě, po klidu, který si chtěla dopřát skokem z mostu... Vzpomínám si, jak jsem seděla na lavičce a myslela, že mě už nic hezkého nečeká... Z té doby mám nejhlubší jizvy, jak na těle, tak i na duši.

Minulý podzim byl hrozně zlý.

I když... Přecejen mé loňské narozeniny nebyly tak špatné. Strávila jsem je s Janou a Mírou, bez myšlenek na člověka, který mi tak zlomil srdce.

Nezapomenu, jak jsem Míru objala na lavičce a jak tam přišla černá kočka. Přišla k nám a začla se s náma mazlit. Říkala jsem si, kéž by takhle byla milá i ta moje Sharon...
Byl to krásný dárek k narozkám.

Pak, když odcházela, se ještě pár metrů od nás zastavila, vrátila se zpátky a otřela se o mojí paži. To mi napořád zůstane v paměti.



Vlastně můžu říct., že mám za sebou asi nejvýznamnější a nejzlomovější rok v mém životě.
Stihla jsem v něm přímo ze dna vyjít až na úplný vrchol. Stihla jsem odpustit, zamilovat se, poprvé se opít ( i když to není nic, čím by se člověk mohl chlubit), stihla jsem napsat skvělé básně, které se lidem líbí. Uvědomila jsem si, že život je krásný, i když je chvílema dost krutý. Ale že musíme mít víru a zůstat.



Odejít by byla ta největší zbabělost.



Teď už to vím, a ačkoliv jsem si myslela, že mě už nečeká nic pěkného...



Těch pěkných věcí bylo tak moc, že je ani nedokáži spočítat.



Za to, že jsem se dostala ze dna vděčím hlavně mé jediné lásce Mírovi, Janě a Verče.
Bez nich bych byla jen pouhý prach.



A doufám, že se to ještě změní.

S alkoholem jsem přestala, s beznadějí také, a prudkou nenávist jsem už nepocítila...


A i přes tu nemocnici která mě čeká, i přes tu školu, přes mou zničenou psychiku a pošramocené zdraví...


pevně doufám, že vycházím vstříc lepšímu životu.




Děkuju moc vám všem.

Vaše Viv, alias Hvězda na příkopu



Na čas...

5. listopadu 2009 v 20:03 | Viviana Mori
Dlouho jsem se neozvala. Opět. Popravdě teď na blog nějak nemám náladu, schopnosti, ani čas, ačkoliv vím, že je to vůči mým věrným nefér. Nechci se chovat odtažitě, nechci být chladná, ani nepřístupná, nechci na vás kašlat. Vím, že sem můžu cokoliv napsat a reakce budou, že nepíši do prázdna...

Jenže něco se změnilo a občas cítím prázdno všude kolem sebe. Můj život se proměnil v apatii, následné prudké záchvaty strachu, paniky a nebo hysterického pláče. Už ani nevím, kolikrát jsem si napouštěla do dlaně ledovou vodu, abych se zchladila a mohla volně dýchat, bez knedlíku v krku a bez slz na krajíčku. Za pár dní budu plnoletá a už jsem člověk na pokraji zoufalství.

Ani nevím, kdo za to vlastně může. Možná podzim, možná nervy, možná i nějaký ten úlet, který špatně zkončil. Můžu si za to já, i když taky né tak úplně...

Nálady se u mě střídají od rána do večera. Bývám unavená, hlava mě bolí celé dny jak střep, cítím tlak na oči, vidím stíny, občas se mi chce zvracet nebo je mi na omdlení. Někdy mám chuť se vším třísknout, začít křičet a rozeběhnout se daleko a nikdy se nezastavit. Jindy jsem v klidu, snažím se myslet pozitivně a někdy se to daří...


Někdy věřím, že jsem opravdu ta hvězda...

A jindy zase černá díra.


Lítám po doktorech. Od normální doktorky, přes neurologii až na oční. Dneska jsem prošla rukama několika doktorů a vyplynulo z toho to, že musím do nemocnice. Né hned, až 16. listopadu. Vlastně jen kvůli očím. Doktoři mi naměřili vysoký nitrooční tlak, ale nepřišli na to, čím to mlůže být, jelikož za okem nebylo vůbec nic vidět. Tak půjdu na pozorování a budou mi nitrooční tlak pomocí křivky.

Asi tušíte, jak se tam těším...


Ale na druhou stranu, čím rychleji se vše vyřeší, tím lépe.


Snad pochopíte, že přes to všechno nezapomínám, jen nějak nemám slova...Psaní mi nejde od ruky, navíc mě to vyčerpává. Ale bude líp.


Věřím v to.


Držte mi prosím palce.