Život je změna, změna je život... Ale jak se žije teď?

6. října 2009 v 14:35 | Viviana Mori
Někdy je až děsivé, jak se všechno mění. Lidé, svět okolo nás, i naše životní etapy a situace. U spoustu lidí jsem poslední dobou slýchávala větu : "Nic se nezměnilo. Je mi všechno jedno." A u dalších "Ten čas tak letí, už je všechno jinak."

Někdy se ptám, proč u mě nic nesetrvá delší dobu. Dosud jsem si ani neuvědomovala, že už jsem ve třeťáku. Že za pouhé tři roky u mě proběhlo takových změn, jako u někoho za celý život.
Ačkoliv některé změny dost bolí, vím, že je to tak správně. Když náš život setrvává v jedné rovině, není podle mě dostatečně účelný a "úplný". Změny nás vedou dál, k dalším zkouškám, poučení, posílení. Ačkoliv mám nyní spoustu problémů, které se zdají mnohem děsivější než ty předešlé... Cítím, že mám sílu je zvládnout, nebo se alespoň s nimi vyrovnat.

Mým největším přáním teď je, abych byla zdravá. Zní to možná v mém věku divně, ale... Vím, jaké to je, když člověk trne strachy nad svou diagnózou. Když mu nemoc znepříjemní život natolik, že ani psychika nevystačí, poletuje sem tam, nahoru, dolů, doleva, doprava a křičí "Já ti to nandám!"

Někdy jí psolouchám a je mi na nic... Jindy věřím, že vždycky se může stát něco, pro co není třeba život ukončit nebo vzdát. A to je u mě velký krok kupředu.

*

Plánuji jít co nejdřív ke své doktorce. Své bolesti hlavy už někdy nemohu snést. Každé náhlé silné světlo je pro mě ránou, spouštěčem mé bolesti. Každý silnější zvuk či něčí zvednutí hlasu je jak střelba z pistole. Duní mi v uších, bolí mě oko, za krkem a semtam mi brní pravá polovina těla. Někdy se cítím opravdu hodně slabá a ztuhlá, že si musím lehnout, sednout a odpočívat. K tomu se přidává šílená zima a strach, že je to se mnou vážné.

Ale... Ne.

Nejpíš jsem si hla s krční páteří a má to takovéto následky. Mé příznaky jsou typické pro takovýto problém, navíc spousta mých problémů je nepochybně psychických, protože se objevily po mém silném nervovém vypětí. (nechci používat slovo záchvat)

Jsem silná, ale připadám si na to sama. Máma mě nepodpoří... Myslí si, že simuluju, že si vymýšlím a doprovázet k doktorům mě nechce, jelikož nemocniční prostředí nesnáší. A s přítelem se mi tam chodit nějak nechce... Jsou věci, které bych ráda řešila v rodinném kruhu, bohužel...

Ale když se na to rodina necítí...

Jsem v tom sama.


Nyní se snažím omezit svou přítomnost u počítače, jelikož monitor a neustále hrbení nad ním mi můj stav zhoršuje. Každopádně... Nechci zanedbávat svůj blog, místo, které tepe stejným rytmem jako moje srdce.

Myslím, že nemám právo ho úplně zatracovat, zvlášť když jsem slíbila svůj návrat.

A taky si musím nějak zlepšit náladu a vyzpovídat se. No ne?

*


Právě jak tu píšu, tak mě ruší číča... Nejprve se přišla pomazlit, skočila mi na klín a začla fetovat vůni mýdla z mé blůzy. Teď si tu lehla, tak doufám, že se neplánuje vyvalovat na klávesnici a všechno mi tak smazat.


Dneska je mi líp, možná proto, že nebyla škola. Šla jsem (stejně jako pár dalších dobrovolníků) do divadla na anglické představení. Bylo to pěkně udělané, jen některé pasáže jsem opravdu nepobrala... Asi budu muset otevřít tu skvělou malinkou učebnici anglické konverzace, kterou jsem dostala loni k vánocům... Né v ní jen vybarvovat obrázky, ale i ji číst :-)

Po zkončení divadla jsem si šla přečíst ordinační hodiny u své doktorky. Ačkoliv mě bolela hlava a byla jsem unavená, jelikož svítilo sluníčko, rozhodla jsem se, že domů ještě nepůjdu. Vyrazila jsem si do parku. A jelikož jsem měla žízeň, namířila jsem si to k vietnamčíkům. Sáhla jsem po zeleném ledovém čaji a šmajdala k pokladně, jenže jako typický důkaz toho, že to jsem já, jsem nemohla jít vyklizenou cestou, kterou jsem přišla, ale já musela přeskakovat krabice, které tam ten jeden čong uklízel.

Pak jsem si v parku kecla na lavičku a přemýšlela. Všude kolem byli stromy, podemnou trať... Zeleň byla pastva pro mé oči a hlava přestávala bolet. Přemýšlela jsem, co bude dál. Pak o své povídce a i to, kam si nechám udělat piercing.

Kolem prošel nějaký chlap s ovčákem. Ten pes kolem mě prošel, upřeně se na mě zadíval a začal vrčet. Takhle se otočil ještě dvakrát a pořád vrčel. Ten pán na mě dost divně koukal, ale já je ignorovala. Jeho, i jeho psa.


Zapálila jsem si cigaretu a vypla všechny starosti. Bylo mi fajn.


Ačkoliv vím, že musím přestat kouřit. Až půjdu k té doktorce, asi jí požádám o nějakou radu.

Čeká mě ještě spoustu věcí.

Jednak se pomalu, ale jistě blíží mé narozeniny. Chci být do nich fit, takže mě čekají asi krušné chvíle a lítačky. Nejspíš budu muset na neurologii, na kardio, k zubaři, jelikož jsem si já chytrá o svou záděru ulomila kus dávno přidělaného předního zubu a taky samozřejmě k psychiatrovi...


Doufám, že to dopadne dobře.


Jak říkám, svět se mění. Tak doufám, že brzy přijde další změna.

A já budu konečně, alespoň na chvíli bez velkých starostí.


A budu zase veselá a šťastná.


*






 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Janik Janik | E-mail | 9. října 2009 v 19:11 | Reagovat

Však ty to dáš Barči :-) ..

2 Lizz Lizz | Web | 10. října 2009 v 15:15 | Reagovat

Tak to budu držet palce, ať ti to všechno vyjde, Vivi...:)

3 Lawiane Lawiane | Web | 13. října 2009 v 18:57 | Reagovat

To je smutné, když ti rodina nevěří, že je ti vážně špatně. Budu ti držet palce, ať jsi zase brzy v pořádku. Moc ráda si tu zase přečtu zprávu, že už jsi v pohodě.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama