Jak je to vlastně s Vivianou Mori ?

2. října 2009 v 9:38 | Ona sama
"Jsem Viviana Mori!"

Takhle většinou reaguju na větu, když se mě kdokoliv na ulici zeptá, jak se jmenuji či kdo vlastně jsem. Na jméno, které mám v občance slyším...

A slyším dobře, ale něco mi říká... Bacha! To nejsi ty! Lidé s tvým pravým jménem nedělají velké skutky a nesypou z úst svatá moudra, na takových lidech by nikdo neshledal nic výjimečného!

Ale není to tak, i když...

Ve skutečnosti se jmenuju vcelku obyčejně.
Barbora Bláhová.

A asi jsem ve svém životě byla už tolikrát bláhová, že svému jménu v podstatě dělám čest.

Na Barboru jsem celkem pyšná, ale své příjmení moc nemusím, protože je takových Bláhů, že bych je nespočítala ani do zítřka. Navíc...nezní to lichotivě. Ale nikdy se mi za to nikdo nesmál, ani na to zbytečně nepoukazoval, ovšem divila jsem se tomu a dodnes se tomu divím.

Proto jsem si vždycky přála změnit jméno. Byly to to takové ty dětské sny, mít vznešené jméno, vznešený vzhled a původ, jelikož k oblíbenosti, kráse a vznešenosti jsem měla daleko. Ovšem nikdy mi neušlo, že se chovám jinak než ostatní. Ani nevím, jestli jsem byla jiná v dobrém smyslu, podle mě jsem byla zkrátka potrhlá a přeblouzněná, s divnými tiky, kdy jsem si hrála se svými vlasy a mumlala si ...

Ale přecijen né tak úplně nudná a špatná, jak tvrdili ostatní ...
Ovšem byla jsem malá a které dítě v takovém věku doopravdy ví co je a dokáže o tom přesvědčit ostatní?



A jednou se stalo, že jsem si vysnila...svět. Doslova vysnila, ačkoliv si možná on vysnil mě. Každou noc se mi o něm zdá a zdálo, už snad po celá léta co žiju.

Jako kdyby mě provázel nejen ve snech, ale i vzpomínkách, které přece nemůžou být, ale jsou...
Jsou tu, jsem tu já a znám tolik věcí, které mě nikdy nikdo neučil. Naučila jsem se to tam. Třeba jak neztratit v nekonečném podzemí zdravý rozum, jak lidi přesvědčit o své kvalitě... Jak dát prostor duši, fantazii a naději, před stereotypem, zoufalstvím a povrchní krásou. Jak snést smrt milovaných osob, které jsem tam výdávala. A třeba i moc své duše, která někdy nejde uhlídat ...

Jsem tam kolikrát doma víc než tady. Spoustu lidí si vymýšlí své světy denodenně, aby se jim žilo alespoň trochu líp a píše o nich knihy... Já si to nevymyšlím... Prostě jen vzpomínám a...tolikrát mě to svádělo psát knihy o všem tam... Jenže by to bylo nekonečné, nemělo by to konec a spoustu věcí se mění, jak člověk stárne a bere vše pak už jinak....


Tahle říše, která mě provází rozhodně není idilická. Možná proto v ní vidím něco víc než pomatené blouznění schizofrenické dívky.

Je jako já. Život a smrt - Viviana Mori. Naleznete tam krásně krajiny, vody, jezera... Pak místa, kde je vidět minulá zkáza, ale přecijen se snaží o svou původní důstojnost a sílu... Ale již je z toho klišé a neupřímnost.

A pak místa, ze kterých jde takový strach, že se na ně nemůžete ani podívat. Temnota, která se krčí pod vašima nohama a stačí špatný krok, či se dostat do blízkosti síly těch skal, které ji obklopují a chce se vám uvnitř křičet, ale nevydáte ani hlásku.

Něco vás tam táhne a zároveň byste nejradši utíkali...


Znám to. Byla jsem tam.




Jako malá jsem se snažila psát o Báře, která putuje tímto světem. No, nepsala jsem to, spíše kreslila. Ale nikdy se to nepovedlo tak, jak jsem si přála.



Brzy jsem Bárou být přestala. Jako kdyby mi to jméno nepatřilo, i rodina mi říkala jinak a já jim taky. Tátovi jsem nikdy neříkala táto, mámě mami, ba ani babičce jsem babičko nikdy neřekla... A s dědou jsem si odjakživa vykala...

On to bral jako dětskou hru a posléze jsem s tím musela přestat, ale... Mám potíže s ním tak mluvit... Bez vykání, bez té úcty.


Jako kdybych tam nepatřila a zároveň tam musela být. Už jen z té lásky, která se zrodila v obou stranách.


Postupem času jsem už ani nemusela navštěvovat tento svět, aby se děly divné věci. Ztrácely se kolem mě předměty, přestávala fungovat elektrika a spotřebiče a splnilo se všechno, na co jsem pomyslela...

S černou magií jsem si zahrávala už jako hodně malá a možná proto teď tak duševně trpím...

Je to odplata za mé činy. Jak se říká, co vysíláš se ti několikanásobně vrátí zpět.

Dětská nenávist je šíleně čistá a mocná, tomu by málokdo věřil. Ale stejně tak i jejich láska.



Jméno Viviana Mori jako kdyby si mě našlo samo. O latinu jsem se dost zajímala a uvízlo mi v hlavě to známé heslo - Memento Mori (Pamatuj na smrt)


A pak jsem viděla někde na internetu jméno Viviana a nějak se mi rozlil zvláštní pocit na duši.
Jsme si říkala. To je moje jméno! Konečně jsem našla sebe...

Ale chtěla jsem si najít i příjmení a bylo jasno... Mori. Viviana jako život, Mori jako smrt.
Samý rozpor, jako já. Láska i nenávist, boj tmy i světla a dvou světů.


Člověk by si netipnul, který je obtížnější.

*


Pokaždé jsem si myslela, že člověka tvoří jeho jméno. A ono se to začlo pozdávat jako pravdivé. Jako Viviana Mori jsem byla najednou krásnější, obletovanější a drsnější. Ovšem také temnější. Přesně jak to mělo být, měla jsem krásný povrch a temno uvnitř.

Ovládlo mě a stejně tak i myšlenkana zkázu ostatních... Hrála mnou nevýslovná zloba za všechny příkoří, která mi nadělil život a lidé.

Viviana Mori byla přece silná a mocná, každý ji musel milovat, ctít a pokud se opováží ji někdo ublížit... ámen.


Takhle to trvalo dlouho. Na povrchu tichá dívka, s černými vlasy. Uvnitř boj a příběh, který hrál a někdy byl vidět i beze snahy navenek. Tak se ostatní odvraceli a jiní se naopak přilepili jako magnet.

Stejně tak jak Viviana dokázala nenávidět, dokázala i milovat. A nejšílenější a nejblolestnější bylo, když milovala i nenáviděla zároveň. A milovala... ženu.


Ano, stalo se tak. Je to pryč, odvál to severní vítr a zavinila jsem to já.

Posléze jsem zjistila, že jméno nedělá člověka. Ale že člověk dělá jméno.

Ať už budu známá jako Barbora či Viviana, pořád to budu já a ráda bych tyto jména činila hezkými a silnými.



Nikdy nebude všechno světlé, protože jak by pak bylo mé dobro hodnotné, kdyby nesvedlo boj se zlem.

Moje minulost byla celkem děsná a nepřátelská a zlá.


Ale pokud se upřímně přiznám, to největší a nejstrašnější zlo jsem našla až sama v sobě.


Je to ten nejtvrdší boj, ať jsem tu a nebo tam.


Jsem Viviana Mori - už né síla, moc, nadvláda a touha po zkáze a temnotě.


Už jenom víra, boj a láska.


Navždy pro vás.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ANA ANA | Web | 3. října 2009 v 19:25 | Reagovat

Krásný úvodní článek o jménech vlastních, i přijatých. Barbora je krásné jméno, barborky rozkvétaly na vánoce, Viviana Mori zní velmi romanticky. Divím se, že ti tento článek nikdo neokomentoval. Ale jednu výhradu bych měla - ne k obsahu článku, ale k písmu, je strašně maličké, zkus trošku, trošku přidat na velikosti. Jinak barevné ladění je příjemné, béžový podklad stránky nebije do očí, a obrázek nahoře je moc hezký.

2 Lizz Lizz | Web | 3. října 2009 v 20:20 | Reagovat

Teda Vivi... nebo Barčo?:D Ne zůstanu u Vivi, tak tě znám já...:) Co se toho co tu píšeš týče... Zase z toho jde pozna,t že jsi to prostě psala ty...:) A k tomu bych jenom říct co je jméno? I kdyby jste růži nazvli jinak než růží voněla by pořád stejně...;) Takže je úplně jedno jak se jmenuješ, ale pořád to budeš ty...;)

3 Floriziel Floriziel | 8. října 2009 v 11:56 | Reagovat

Pro mně seš Vivi. Tak jsem tě poznal a tak taky pro mně budeš.
Co ti mám psát. Velice zajímavá práce, mně trochu známá. :)
Seš šikulka.

4 Mysteria Mysteria | Web | 18. listopadu 2009 v 9:51 | Reagovat

Těší mě, Svozilová..... co naplat, zní to moc česky. Zní to moc.......obyčejně..... a Mysteria na tom není o moc líp...... Apoň si umíš vymyslet člověče své duhé jméno, originální.......

5 lorane-pearl lorane-pearl | E-mail | Web | 7. ledna 2010 v 21:01 | Reagovat

mám jen čtyři slova: Vyrazilo mi to dech

6 Vivi Vivi | 11. ledna 2010 v 22:30 | Reagovat

Lorane - tak doufám, že už jsi ho zas nabrala a snad to nebylo tak hrozné číst

7 Tomáš Mori Tomáš Mori | E-mail | 16. března 2010 v 10:00 | Reagovat

Ahoj jsem Tomáš Mori a toto jméno pochází z Itálie odkud jsou i moji předci, v překladu to znamená "tmavé vlasy." Jméno je ovšem velmi časté i v Japonsku (v překladu "les"). Jak se mori objevilo v latinském přísloví mi stále vrtá hlavou, protože koncovka i neodpovídá žádnému pádu při skloňování subs. mors=smrt.

8 Vivi Vivi | 17. března 2010 v 8:21 | Reagovat

Jsi šťastný člověk s tímto jménem :-)
Asi jako já.
A to je fuk, vím, že je to z Itálie, ale hlavně jsem vděčná za to přísloví, ať je to jak chce. ;-)
Má to pro mě svou symboliku, s tím nikdo už nic neudělá.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama