Bohu (Podzim 2008)

5. října 2009 v 11:43 | Viviana Mori
Zdravím a upřímně se divím, proč zde tyto řádky nejsou již od založení blogu. Už je to dávno a přesto mi to přijde jako ještě dávnější odraz všeho co bylo. Přiznám se, že tyto řádky jsem psala, když jsem chtěla zemřít, ovšem i tak je to tak nějak maličko nadlehčené, abych se při psaní úplně nezbláznila. Spoustu věcí jsem chtěla především zatajit sama sobě. A tak bylo lepší o nich nepsat.

Vzniklo tohle. Asi jsem se za to hodně dlouho styděla a možná pořád trochu stydím. Není to žádné umění, bohužel. Ani nevím, jestli to patří na literární server, ale působím tu již dost dlouho a věřím, že i přes tyto slabosti mě nesníte... A pokud jo, bude to jen motivační... Už je to minulost. Patří to k mému "rukopisu". Ale už jsem šťastná, alespoň tím způsobem, abych dokázala naplno žít, ať už dobro nebo zlo.

A ta písnička... Patří k tomu holt, ačkoliv je filmová a tenkrát ještě nebylo tak ohraná :-)

Hodně štěstí



*




Moj Pane, Bože, spásy mé,
nářkom sem žalůval ti za dne.
teď v noci spienam ruky prázdné,
své ruky spienam k modlitbe.


Mám se prosit o omluvu tebe?
Vždyť jsem ti nic neudělala. Ano, jako malá jsem v tebe nevěřila. A smála jsem se každému, kdo by v tebe doufal.
Musel jsi ale vidět, že bych kolem sebe nikdy nezatahovala šedé záclony bolu. Věřila jsem na pohádky. Uvnitř mě se skrývala princezna a víly jsem potkávala každý den.
Mé živoucí kroky často rýsovaly kruhy na žlutém koberci školky. Do vlasů mi hrály písničky a někdy byly i o tobě. Myslela jsem, že to ty ve skutečnosti dáváš dary do domů, když za okny sněží, ba i po celý rok.
A táta mi každý měsíc tebou vyhrožoval. Prý vše vidíš a když budu zlobit, brzy mě potrestáš a nikdy nedostanu žádný dárek. Ale i přes výhrůžky se mi zjevila tvá šlechetnost. Příliš pozdě přišlo pochopení, že všechno je jen hra rodičů na mé štěstí.

Dnes foukal vítr a já pátrala po jeho stopách. Přinesl mi uvědomnění, za co bys mě mohl soudit...

Zlobíš se za to žalování, když mě ta větší blonďatá holčička mlátila? I vychovatelka mě za to tenkrát odbila. To bude asi ono viď...

Nebo to, jak jsem pod vlivem strachu tahala za vlasy svého prvního opravdového kamaráda? On tenkrát plakal. Jsou to tedy i jeho slzy, co mi dnes smáčějí tvář?

Už vím. Odsuzuješ mě za to, jak jsem byla hnusná na mámu. Jak jsem jí hodila do obličeje míč při svém hysterickém záchvatu. Kolikátý to tenkrát byl? Rozbrečela se. A já místo abych se omluvila, jsem do ní ještě strčila.

Jak tvrdil děda, když jsem se přepískla - Byla jsem zlá holka.




Motlitba stúpa, k tobe lkaniu
své ucho nachyl k biedovaniu




Nevím, jak odsuzuješ lidskou slabost. Ale jestli ji pokládáš za hřích, pak porozumím všemu, co se kolem děje. Vždycky mi však říkávali, že všechno zlé je pro něco dobré. Člověk se poučí. Máš pocit, že u mě k žádnému poučení nedošlo? Nechápu to.


Jen jednou jsem o ní řekla, že je blbá. O své nejlepší kamarádce. Ano, často mě utlačovala. Nadávala mi, prý jsem jako malé dítě co musí brečet i nad krví z nosu. Tenkrát mi tekla často. Ale nebrečela jsem. Pláč mě omýval po nocích, kdy jsem se bála, co mi druhý den ve škole provedou. Bude to další banán rozmačkaný v botě? Nebo své tenisky pro změnu nenajdu vůbec? Kdo mi dneska podrazí nohy? A má vůbec cenu se obhajovat před kamarádkou, která na vás zasyčí jak sedmihlavá saň jen proto, že už nemáte sílu cvičit a poslouchat posměšky, jak jste sportovně retardování? Zdá se ti to ubohé, viď? Ano, byla to ubohá situace.
Za posmívání a nadávky se nemá fňukat. Tuším, že bys ocenil, kdybych úzkostnou tvářičku vyměnila za úsměv a postavila se všem, co si mysleli, že jsem méněcenná. Musím pořád tak pykat za to, že jsem své méněcennosti namísto boje uvěřila?


Moj bože z hlubin ťa volám,
úzkostnú motlitbu moju slyš.
ve smrti spienam ruky prázdé,
ať moju prosbu vyslyšíš.



Přišel další podzim. To bylo poprvé, co jsem začla hubnout. Stačila mi jedna kostička čokolády a cítila jsem se plná. Naštvalo tě, že odmítám ty boží dary, co zaplňují všem živým chřtán? Taky bych se mohla zlobit, že jsi mě udělal tak ošklivou a tlustou! A že byli kolem lidi, co mi to připomínali den co den. I otec se pozastavil nad mým břichem. To tenkrát byla poslední kapka. Pokud jsi byl se mnou, jistě si vzpomeneš, jak jsem utekla do podkroví a tam brečela. Moc to bolelo. Každý se za mě styděl.
Stále jsem však zůstavala svá. Ve svém skrytém bolu, tiché slabosti prorůstající celé tělo.


Má duša syta útrapú,
moj život priblížil sa prázdniu
tam, kde jen úzkosť hlasu zaznie,
tvár nech teď mám, co do jam jdú.


Že ty jsi mi ještě neodpustil, s jakým úsměvem jsem zareagovala na smrt babiččiného manžela? Snad's pochopil, že to byl šok. Prý jsem na pohřbu byla tak krásná. Krásnější než vlastní vnučka. S jakou jistotou jsi počítal, že krása těla brzy přeroste tu vnitřní?

Záchvaty smíchu na pohřebních hostinách. A vlastní udivené pohledy na babiččin obličej omlácený bolestí a žalem. Proč se ta má soudnost tak zoufale belhala do hrobu za nevlastním dědou?

"Abys zůstala stále tak krásně naivní, má milá. A byla nejmilejší hračka osudu."


Tam, kde je tma,
ač den je bílý,
sem jak bych žádné neměl síly.


Každá ovečka se smí vrátit ke stádu. V mém proroctví se psalo, že cesta bude složitá. A vždy budu v pokušení tě zradit a utéct. Stalo se to. Nenáviděla jsem tě. Ty výhrůžné vzkazy, které jsem sepisovala po stěnách školních záchodů už byly první známkou vadné mysli. Slyšela jsem hlasy.
Já si je do hlavy nenasadila, opravdu tomu věř! Ano, byla to především jejich vina, že do mé úcty vstoupil místo tebe ďábel! On mi alespoň rozuměl. Nenutil mě nastavit levou tvář. Proč bych se měla stále nechat otloukat?

Hodně ses smál, když jsem se bála rodičů? Za všechny ty průsery ve škole. Zoufalé dítě na pouti životem. Zasraným životem, to je lepší vyjádření. Svou nejlepší kamarádku jsem začala nenávidět. Chtěla znát příliš mnoho tajemství.

Před otcem se mi podařilo skrýt ruce od hlíny, když jsem zakopávala svůj rozum. Před tebou nikoliv. Tvůj pohled bolí. Tak tomu jednou provždy věř.


Moj bože z hlubin ťa volám,
úzkostnú motlitbu moju slyš.
ve smrti spienam ruky prázdé,
ať moju prosbu vyslyšíš.



Podvědomě se vracím na všechna místa, kde jsem dříve otiskla své já. Co jsem na tomhle světě poznala? Jaké poslání jsem splnila? Cítím se již na sto tisíc let. A možná doletím ještě dál. Moc bych ti ráda poděkovala, Bože. Za lidi, především. Ti zlí ze mě udělali nulu. Ale ti dobří, mi dali pocit, že nula nejsem. I když v hloubi je pravda úplně jiná.
Oba víme, že krví nic neodčiním. Žádnou značkou na své holé bílé kůži. Ani tím, že budu čekat, až mě hlad dřív nebo později usmrtí. Dojdu si pro tvůj soud už brzo. Sama nevím, jestli se ti dokáži podívat do očí.
Vždyť jsem tebou pohrdala i před oltářem. Jak černá tečka na bílém ubruse jsem se zdála sama sobě.



Tam kde je tma,
ač den je bílý,
sem jak bych žádné neměl síly


Neptám se proč. Lidské osudy si vymýšlíš jenom ty sám a nikomu nepovíš jiný příběh než nám vlastní. Nebudu žádat o odpuštění tebe. Poprosím svou rodinu, aby mi odpustila bolest, nevděk a zklamání.
Své přátelé, aby zapomněli na můj neupřímný hysterický smích. Chci aby pochopili, že nikdy jsem neměla v úmyslu jim ublížit. Jsem už jen schránka na jakýsi kouřový citomet. Kopu kolem sebe a nevidím neslyším. Síla těla mě pomalu opouští. I duši svou již pramálo znám. Ale přesto prosím.

Bože, dovol mi se naposledy pomodlit. Já nechtěla padnout.

Odpusť mi

za rodiče,

přátelé...




Moj bože z hlubin ťa volám,
úzkostnú motlitbu moju slyš.
ve smrti spienam ruky prázdné,
ať moju prosbu vyslyšíš.





... a odpusť mi i za mne.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Floriziel Floriziel | 8. října 2009 v 14:06 | Reagovat

Oh. Jsi věřící?

Víš, neexistuje něco jako chyby, nexistuje něco jako dobro a zlo.
Existuje jen Život.
Sám to znám jako dítě jsem byl maniodepresivní z rodiču, v kostele jsem plivnul na kněze a takový věci... ale děkuji Bohu za každý nový den- děkuji sobě, Vesmíru.
Strašně krásnej článek.

2 Lenka - SB Lenka - SB | Web | 10. října 2009 v 15:20 | Reagovat

Teda já osobně sice věřící nejsem.. Ale tenhle článek má něco do sebe.. Ostratně jako všechny ostatní tady... A ta písnička je k tomu opravdu jako dělaná...;)

3 Lizz Lizz | Web | 16. října 2009 v 13:42 | Reagovat

Jejda, ted koukám, že jsme se překlikla a ala tam jak blbej nick tak blog.. gomen nasai...xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama