Říjen 2009

Within Temptation - Our Farewell

15. října 2009 v 20:48 | Viviana Mori

Jedna z mých nejoblíbenějších písniček vůbec. Už několik let je to má silná srdeční záležitost, nejen kvůli hudbě, která je ráj pro mé uši a Sharoninému hlasu, ale taky kvůli obsahu...Škoda, že není nahraná jako duet... Obsah by byl jasnější. Dřív jsem si říkala, že je to písnička psaná úplně jak pro mě. Ach jo...Ztráta, naděje, láska, strach z osamění, zoufalství... To všechno z ní cítím s takovou intenzitou....
Umí pohladit, i docílit toho, že při ní vždycky brečím jak želva. Ani dneska tomu nebylo jinak. A jelikož je zlé období... Tenhle song mi zní neustále v hlavě a hladí mě na duši.




Our Farewell




In my hands
V mých rukách
A legacy of memories
je dědictví vzpomínek,
I can hear you say my name
slyším, že voláš mé jméno.
I can almost see your smile
Můžu téměř vidět tvůj úsměv,
Feel the warmth of your embrace
cítit teplo tvého objetí.

But there is nothing but silence now
Ale teď tu není nic než ticho.
Around the one I loved
Poblíž toho, co jsem milovala
Is this our farewell?
Je to naše rozloučení?

Sweet darling you worry too much, my child
Drahoušku, tolik se trápíš, mé dítě
See the sadness in your eyes
Vidím smutek v tvých očích
You are not alone in life
V životě nejsi sama
Although you might think that you are
Ačkoliv si můžeš myslet, že jsi.

Never thought
Nikdy jsem si nemyslela,
This day would come so soon
že by ten den mohl přijít tak brzy.
We had no time to say goodbye
Neměli jsme čas si říct sbohem.
How can the world just carry on?
Jak může svět jen tak pokračovat?
I feel so lost when you are not by my side
Cítím se tak ztracená, když nejsi po mém boku.

But there is nothing but silence now
Ale teď tu není nic než ticho.
Around the one I loved
Poblíž toho, co jsem milovala
Is this our farewell?
Je to naše rozloučení?

Sweet darling you worry too much, my child
Drahoušku, tolik se trápíš, mé dítě
See the sadness in your eyes
Vidím smutek v tvých očích
You are not alone in life
V životě nejsi sama
Although you might think that you are
Ačkoliv si můžeš myslet, že jsi.

So sorry your world is tumbling down
Je mi líto, že se ti hroutí svět.
I will watch you through these nights
Budu na tebe dávat tyhle noci pozor.
Rest your head and go to sleep
Opři si hlavu a jdi spát
Because my child, this not our farewell.
Protože mé dítě, tohlenení naše rozloučení.
This is not our farewell.
Tohle není naše rozloučení.

Život je změna, změna je život... Ale jak se žije teď?

6. října 2009 v 14:35 | Viviana Mori
Někdy je až děsivé, jak se všechno mění. Lidé, svět okolo nás, i naše životní etapy a situace. U spoustu lidí jsem poslední dobou slýchávala větu : "Nic se nezměnilo. Je mi všechno jedno." A u dalších "Ten čas tak letí, už je všechno jinak."

Někdy se ptám, proč u mě nic nesetrvá delší dobu. Dosud jsem si ani neuvědomovala, že už jsem ve třeťáku. Že za pouhé tři roky u mě proběhlo takových změn, jako u někoho za celý život.
Ačkoliv některé změny dost bolí, vím, že je to tak správně. Když náš život setrvává v jedné rovině, není podle mě dostatečně účelný a "úplný". Změny nás vedou dál, k dalším zkouškám, poučení, posílení. Ačkoliv mám nyní spoustu problémů, které se zdají mnohem děsivější než ty předešlé... Cítím, že mám sílu je zvládnout, nebo se alespoň s nimi vyrovnat.

Mým největším přáním teď je, abych byla zdravá. Zní to možná v mém věku divně, ale... Vím, jaké to je, když člověk trne strachy nad svou diagnózou. Když mu nemoc znepříjemní život natolik, že ani psychika nevystačí, poletuje sem tam, nahoru, dolů, doleva, doprava a křičí "Já ti to nandám!"

Někdy jí psolouchám a je mi na nic... Jindy věřím, že vždycky se může stát něco, pro co není třeba život ukončit nebo vzdát. A to je u mě velký krok kupředu.

*

Plánuji jít co nejdřív ke své doktorce. Své bolesti hlavy už někdy nemohu snést. Každé náhlé silné světlo je pro mě ránou, spouštěčem mé bolesti. Každý silnější zvuk či něčí zvednutí hlasu je jak střelba z pistole. Duní mi v uších, bolí mě oko, za krkem a semtam mi brní pravá polovina těla. Někdy se cítím opravdu hodně slabá a ztuhlá, že si musím lehnout, sednout a odpočívat. K tomu se přidává šílená zima a strach, že je to se mnou vážné.

Ale... Ne.

Nejpíš jsem si hla s krční páteří a má to takovéto následky. Mé příznaky jsou typické pro takovýto problém, navíc spousta mých problémů je nepochybně psychických, protože se objevily po mém silném nervovém vypětí. (nechci používat slovo záchvat)

Jsem silná, ale připadám si na to sama. Máma mě nepodpoří... Myslí si, že simuluju, že si vymýšlím a doprovázet k doktorům mě nechce, jelikož nemocniční prostředí nesnáší. A s přítelem se mi tam chodit nějak nechce... Jsou věci, které bych ráda řešila v rodinném kruhu, bohužel...

Ale když se na to rodina necítí...

Jsem v tom sama.


Nyní se snažím omezit svou přítomnost u počítače, jelikož monitor a neustále hrbení nad ním mi můj stav zhoršuje. Každopádně... Nechci zanedbávat svůj blog, místo, které tepe stejným rytmem jako moje srdce.

Myslím, že nemám právo ho úplně zatracovat, zvlášť když jsem slíbila svůj návrat.

A taky si musím nějak zlepšit náladu a vyzpovídat se. No ne?

*


Právě jak tu píšu, tak mě ruší číča... Nejprve se přišla pomazlit, skočila mi na klín a začla fetovat vůni mýdla z mé blůzy. Teď si tu lehla, tak doufám, že se neplánuje vyvalovat na klávesnici a všechno mi tak smazat.


Dneska je mi líp, možná proto, že nebyla škola. Šla jsem (stejně jako pár dalších dobrovolníků) do divadla na anglické představení. Bylo to pěkně udělané, jen některé pasáže jsem opravdu nepobrala... Asi budu muset otevřít tu skvělou malinkou učebnici anglické konverzace, kterou jsem dostala loni k vánocům... Né v ní jen vybarvovat obrázky, ale i ji číst :-)

Po zkončení divadla jsem si šla přečíst ordinační hodiny u své doktorky. Ačkoliv mě bolela hlava a byla jsem unavená, jelikož svítilo sluníčko, rozhodla jsem se, že domů ještě nepůjdu. Vyrazila jsem si do parku. A jelikož jsem měla žízeň, namířila jsem si to k vietnamčíkům. Sáhla jsem po zeleném ledovém čaji a šmajdala k pokladně, jenže jako typický důkaz toho, že to jsem já, jsem nemohla jít vyklizenou cestou, kterou jsem přišla, ale já musela přeskakovat krabice, které tam ten jeden čong uklízel.

Pak jsem si v parku kecla na lavičku a přemýšlela. Všude kolem byli stromy, podemnou trať... Zeleň byla pastva pro mé oči a hlava přestávala bolet. Přemýšlela jsem, co bude dál. Pak o své povídce a i to, kam si nechám udělat piercing.

Kolem prošel nějaký chlap s ovčákem. Ten pes kolem mě prošel, upřeně se na mě zadíval a začal vrčet. Takhle se otočil ještě dvakrát a pořád vrčel. Ten pán na mě dost divně koukal, ale já je ignorovala. Jeho, i jeho psa.


Zapálila jsem si cigaretu a vypla všechny starosti. Bylo mi fajn.


Ačkoliv vím, že musím přestat kouřit. Až půjdu k té doktorce, asi jí požádám o nějakou radu.

Čeká mě ještě spoustu věcí.

Jednak se pomalu, ale jistě blíží mé narozeniny. Chci být do nich fit, takže mě čekají asi krušné chvíle a lítačky. Nejspíš budu muset na neurologii, na kardio, k zubaři, jelikož jsem si já chytrá o svou záděru ulomila kus dávno přidělaného předního zubu a taky samozřejmě k psychiatrovi...


Doufám, že to dopadne dobře.


Jak říkám, svět se mění. Tak doufám, že brzy přijde další změna.

A já budu konečně, alespoň na chvíli bez velkých starostí.


A budu zase veselá a šťastná.


*







Bohu (Podzim 2008)

5. října 2009 v 11:43 | Viviana Mori
Zdravím a upřímně se divím, proč zde tyto řádky nejsou již od založení blogu. Už je to dávno a přesto mi to přijde jako ještě dávnější odraz všeho co bylo. Přiznám se, že tyto řádky jsem psala, když jsem chtěla zemřít, ovšem i tak je to tak nějak maličko nadlehčené, abych se při psaní úplně nezbláznila. Spoustu věcí jsem chtěla především zatajit sama sobě. A tak bylo lepší o nich nepsat.

Vzniklo tohle. Asi jsem se za to hodně dlouho styděla a možná pořád trochu stydím. Není to žádné umění, bohužel. Ani nevím, jestli to patří na literární server, ale působím tu již dost dlouho a věřím, že i přes tyto slabosti mě nesníte... A pokud jo, bude to jen motivační... Už je to minulost. Patří to k mému "rukopisu". Ale už jsem šťastná, alespoň tím způsobem, abych dokázala naplno žít, ať už dobro nebo zlo.

A ta písnička... Patří k tomu holt, ačkoliv je filmová a tenkrát ještě nebylo tak ohraná :-)

Hodně štěstí



*




Moj Pane, Bože, spásy mé,
nářkom sem žalůval ti za dne.
teď v noci spienam ruky prázdné,
své ruky spienam k modlitbe.


Mám se prosit o omluvu tebe?
Vždyť jsem ti nic neudělala. Ano, jako malá jsem v tebe nevěřila. A smála jsem se každému, kdo by v tebe doufal.
Musel jsi ale vidět, že bych kolem sebe nikdy nezatahovala šedé záclony bolu. Věřila jsem na pohádky. Uvnitř mě se skrývala princezna a víly jsem potkávala každý den.
Mé živoucí kroky často rýsovaly kruhy na žlutém koberci školky. Do vlasů mi hrály písničky a někdy byly i o tobě. Myslela jsem, že to ty ve skutečnosti dáváš dary do domů, když za okny sněží, ba i po celý rok.
A táta mi každý měsíc tebou vyhrožoval. Prý vše vidíš a když budu zlobit, brzy mě potrestáš a nikdy nedostanu žádný dárek. Ale i přes výhrůžky se mi zjevila tvá šlechetnost. Příliš pozdě přišlo pochopení, že všechno je jen hra rodičů na mé štěstí.

Dnes foukal vítr a já pátrala po jeho stopách. Přinesl mi uvědomnění, za co bys mě mohl soudit...

Zlobíš se za to žalování, když mě ta větší blonďatá holčička mlátila? I vychovatelka mě za to tenkrát odbila. To bude asi ono viď...

Nebo to, jak jsem pod vlivem strachu tahala za vlasy svého prvního opravdového kamaráda? On tenkrát plakal. Jsou to tedy i jeho slzy, co mi dnes smáčějí tvář?

Už vím. Odsuzuješ mě za to, jak jsem byla hnusná na mámu. Jak jsem jí hodila do obličeje míč při svém hysterickém záchvatu. Kolikátý to tenkrát byl? Rozbrečela se. A já místo abych se omluvila, jsem do ní ještě strčila.

Jak tvrdil děda, když jsem se přepískla - Byla jsem zlá holka.




Motlitba stúpa, k tobe lkaniu
své ucho nachyl k biedovaniu




Nevím, jak odsuzuješ lidskou slabost. Ale jestli ji pokládáš za hřích, pak porozumím všemu, co se kolem děje. Vždycky mi však říkávali, že všechno zlé je pro něco dobré. Člověk se poučí. Máš pocit, že u mě k žádnému poučení nedošlo? Nechápu to.


Jen jednou jsem o ní řekla, že je blbá. O své nejlepší kamarádce. Ano, často mě utlačovala. Nadávala mi, prý jsem jako malé dítě co musí brečet i nad krví z nosu. Tenkrát mi tekla často. Ale nebrečela jsem. Pláč mě omýval po nocích, kdy jsem se bála, co mi druhý den ve škole provedou. Bude to další banán rozmačkaný v botě? Nebo své tenisky pro změnu nenajdu vůbec? Kdo mi dneska podrazí nohy? A má vůbec cenu se obhajovat před kamarádkou, která na vás zasyčí jak sedmihlavá saň jen proto, že už nemáte sílu cvičit a poslouchat posměšky, jak jste sportovně retardování? Zdá se ti to ubohé, viď? Ano, byla to ubohá situace.
Za posmívání a nadávky se nemá fňukat. Tuším, že bys ocenil, kdybych úzkostnou tvářičku vyměnila za úsměv a postavila se všem, co si mysleli, že jsem méněcenná. Musím pořád tak pykat za to, že jsem své méněcennosti namísto boje uvěřila?


Moj bože z hlubin ťa volám,
úzkostnú motlitbu moju slyš.
ve smrti spienam ruky prázdé,
ať moju prosbu vyslyšíš.



Přišel další podzim. To bylo poprvé, co jsem začla hubnout. Stačila mi jedna kostička čokolády a cítila jsem se plná. Naštvalo tě, že odmítám ty boží dary, co zaplňují všem živým chřtán? Taky bych se mohla zlobit, že jsi mě udělal tak ošklivou a tlustou! A že byli kolem lidi, co mi to připomínali den co den. I otec se pozastavil nad mým břichem. To tenkrát byla poslední kapka. Pokud jsi byl se mnou, jistě si vzpomeneš, jak jsem utekla do podkroví a tam brečela. Moc to bolelo. Každý se za mě styděl.
Stále jsem však zůstavala svá. Ve svém skrytém bolu, tiché slabosti prorůstající celé tělo.


Má duša syta útrapú,
moj život priblížil sa prázdniu
tam, kde jen úzkosť hlasu zaznie,
tvár nech teď mám, co do jam jdú.


Že ty jsi mi ještě neodpustil, s jakým úsměvem jsem zareagovala na smrt babiččiného manžela? Snad's pochopil, že to byl šok. Prý jsem na pohřbu byla tak krásná. Krásnější než vlastní vnučka. S jakou jistotou jsi počítal, že krása těla brzy přeroste tu vnitřní?

Záchvaty smíchu na pohřebních hostinách. A vlastní udivené pohledy na babiččin obličej omlácený bolestí a žalem. Proč se ta má soudnost tak zoufale belhala do hrobu za nevlastním dědou?

"Abys zůstala stále tak krásně naivní, má milá. A byla nejmilejší hračka osudu."


Tam, kde je tma,
ač den je bílý,
sem jak bych žádné neměl síly.


Každá ovečka se smí vrátit ke stádu. V mém proroctví se psalo, že cesta bude složitá. A vždy budu v pokušení tě zradit a utéct. Stalo se to. Nenáviděla jsem tě. Ty výhrůžné vzkazy, které jsem sepisovala po stěnách školních záchodů už byly první známkou vadné mysli. Slyšela jsem hlasy.
Já si je do hlavy nenasadila, opravdu tomu věř! Ano, byla to především jejich vina, že do mé úcty vstoupil místo tebe ďábel! On mi alespoň rozuměl. Nenutil mě nastavit levou tvář. Proč bych se měla stále nechat otloukat?

Hodně ses smál, když jsem se bála rodičů? Za všechny ty průsery ve škole. Zoufalé dítě na pouti životem. Zasraným životem, to je lepší vyjádření. Svou nejlepší kamarádku jsem začala nenávidět. Chtěla znát příliš mnoho tajemství.

Před otcem se mi podařilo skrýt ruce od hlíny, když jsem zakopávala svůj rozum. Před tebou nikoliv. Tvůj pohled bolí. Tak tomu jednou provždy věř.


Moj bože z hlubin ťa volám,
úzkostnú motlitbu moju slyš.
ve smrti spienam ruky prázdé,
ať moju prosbu vyslyšíš.



Podvědomě se vracím na všechna místa, kde jsem dříve otiskla své já. Co jsem na tomhle světě poznala? Jaké poslání jsem splnila? Cítím se již na sto tisíc let. A možná doletím ještě dál. Moc bych ti ráda poděkovala, Bože. Za lidi, především. Ti zlí ze mě udělali nulu. Ale ti dobří, mi dali pocit, že nula nejsem. I když v hloubi je pravda úplně jiná.
Oba víme, že krví nic neodčiním. Žádnou značkou na své holé bílé kůži. Ani tím, že budu čekat, až mě hlad dřív nebo později usmrtí. Dojdu si pro tvůj soud už brzo. Sama nevím, jestli se ti dokáži podívat do očí.
Vždyť jsem tebou pohrdala i před oltářem. Jak černá tečka na bílém ubruse jsem se zdála sama sobě.



Tam kde je tma,
ač den je bílý,
sem jak bych žádné neměl síly


Neptám se proč. Lidské osudy si vymýšlíš jenom ty sám a nikomu nepovíš jiný příběh než nám vlastní. Nebudu žádat o odpuštění tebe. Poprosím svou rodinu, aby mi odpustila bolest, nevděk a zklamání.
Své přátelé, aby zapomněli na můj neupřímný hysterický smích. Chci aby pochopili, že nikdy jsem neměla v úmyslu jim ublížit. Jsem už jen schránka na jakýsi kouřový citomet. Kopu kolem sebe a nevidím neslyším. Síla těla mě pomalu opouští. I duši svou již pramálo znám. Ale přesto prosím.

Bože, dovol mi se naposledy pomodlit. Já nechtěla padnout.

Odpusť mi

za rodiče,

přátelé...




Moj bože z hlubin ťa volám,
úzkostnú motlitbu moju slyš.
ve smrti spienam ruky prázdné,
ať moju prosbu vyslyšíš.





... a odpusť mi i za mne.

Zpovědní síň

5. října 2009 v 11:39 | Viviana Mori |  Zpovědní síň


Zpovědní řádky


************************************************


* Jak je to vlastně s Vivianou Mori?
* Bohu (Podzim 2008)




Jak je to vlastně s Vivianou Mori ?

2. října 2009 v 9:38 | Ona sama
"Jsem Viviana Mori!"

Takhle většinou reaguju na větu, když se mě kdokoliv na ulici zeptá, jak se jmenuji či kdo vlastně jsem. Na jméno, které mám v občance slyším...

A slyším dobře, ale něco mi říká... Bacha! To nejsi ty! Lidé s tvým pravým jménem nedělají velké skutky a nesypou z úst svatá moudra, na takových lidech by nikdo neshledal nic výjimečného!

Ale není to tak, i když...

Ve skutečnosti se jmenuju vcelku obyčejně.
Barbora Bláhová.

A asi jsem ve svém životě byla už tolikrát bláhová, že svému jménu v podstatě dělám čest.

Na Barboru jsem celkem pyšná, ale své příjmení moc nemusím, protože je takových Bláhů, že bych je nespočítala ani do zítřka. Navíc...nezní to lichotivě. Ale nikdy se mi za to nikdo nesmál, ani na to zbytečně nepoukazoval, ovšem divila jsem se tomu a dodnes se tomu divím.

Proto jsem si vždycky přála změnit jméno. Byly to to takové ty dětské sny, mít vznešené jméno, vznešený vzhled a původ, jelikož k oblíbenosti, kráse a vznešenosti jsem měla daleko. Ovšem nikdy mi neušlo, že se chovám jinak než ostatní. Ani nevím, jestli jsem byla jiná v dobrém smyslu, podle mě jsem byla zkrátka potrhlá a přeblouzněná, s divnými tiky, kdy jsem si hrála se svými vlasy a mumlala si ...

Ale přecijen né tak úplně nudná a špatná, jak tvrdili ostatní ...
Ovšem byla jsem malá a které dítě v takovém věku doopravdy ví co je a dokáže o tom přesvědčit ostatní?



A jednou se stalo, že jsem si vysnila...svět. Doslova vysnila, ačkoliv si možná on vysnil mě. Každou noc se mi o něm zdá a zdálo, už snad po celá léta co žiju.

Jako kdyby mě provázel nejen ve snech, ale i vzpomínkách, které přece nemůžou být, ale jsou...
Jsou tu, jsem tu já a znám tolik věcí, které mě nikdy nikdo neučil. Naučila jsem se to tam. Třeba jak neztratit v nekonečném podzemí zdravý rozum, jak lidi přesvědčit o své kvalitě... Jak dát prostor duši, fantazii a naději, před stereotypem, zoufalstvím a povrchní krásou. Jak snést smrt milovaných osob, které jsem tam výdávala. A třeba i moc své duše, která někdy nejde uhlídat ...

Jsem tam kolikrát doma víc než tady. Spoustu lidí si vymýšlí své světy denodenně, aby se jim žilo alespoň trochu líp a píše o nich knihy... Já si to nevymyšlím... Prostě jen vzpomínám a...tolikrát mě to svádělo psát knihy o všem tam... Jenže by to bylo nekonečné, nemělo by to konec a spoustu věcí se mění, jak člověk stárne a bere vše pak už jinak....


Tahle říše, která mě provází rozhodně není idilická. Možná proto v ní vidím něco víc než pomatené blouznění schizofrenické dívky.

Je jako já. Život a smrt - Viviana Mori. Naleznete tam krásně krajiny, vody, jezera... Pak místa, kde je vidět minulá zkáza, ale přecijen se snaží o svou původní důstojnost a sílu... Ale již je z toho klišé a neupřímnost.

A pak místa, ze kterých jde takový strach, že se na ně nemůžete ani podívat. Temnota, která se krčí pod vašima nohama a stačí špatný krok, či se dostat do blízkosti síly těch skal, které ji obklopují a chce se vám uvnitř křičet, ale nevydáte ani hlásku.

Něco vás tam táhne a zároveň byste nejradši utíkali...


Znám to. Byla jsem tam.




Jako malá jsem se snažila psát o Báře, která putuje tímto světem. No, nepsala jsem to, spíše kreslila. Ale nikdy se to nepovedlo tak, jak jsem si přála.



Brzy jsem Bárou být přestala. Jako kdyby mi to jméno nepatřilo, i rodina mi říkala jinak a já jim taky. Tátovi jsem nikdy neříkala táto, mámě mami, ba ani babičce jsem babičko nikdy neřekla... A s dědou jsem si odjakživa vykala...

On to bral jako dětskou hru a posléze jsem s tím musela přestat, ale... Mám potíže s ním tak mluvit... Bez vykání, bez té úcty.


Jako kdybych tam nepatřila a zároveň tam musela být. Už jen z té lásky, která se zrodila v obou stranách.


Postupem času jsem už ani nemusela navštěvovat tento svět, aby se děly divné věci. Ztrácely se kolem mě předměty, přestávala fungovat elektrika a spotřebiče a splnilo se všechno, na co jsem pomyslela...

S černou magií jsem si zahrávala už jako hodně malá a možná proto teď tak duševně trpím...

Je to odplata za mé činy. Jak se říká, co vysíláš se ti několikanásobně vrátí zpět.

Dětská nenávist je šíleně čistá a mocná, tomu by málokdo věřil. Ale stejně tak i jejich láska.



Jméno Viviana Mori jako kdyby si mě našlo samo. O latinu jsem se dost zajímala a uvízlo mi v hlavě to známé heslo - Memento Mori (Pamatuj na smrt)


A pak jsem viděla někde na internetu jméno Viviana a nějak se mi rozlil zvláštní pocit na duši.
Jsme si říkala. To je moje jméno! Konečně jsem našla sebe...

Ale chtěla jsem si najít i příjmení a bylo jasno... Mori. Viviana jako život, Mori jako smrt.
Samý rozpor, jako já. Láska i nenávist, boj tmy i světla a dvou světů.


Člověk by si netipnul, který je obtížnější.

*


Pokaždé jsem si myslela, že člověka tvoří jeho jméno. A ono se to začlo pozdávat jako pravdivé. Jako Viviana Mori jsem byla najednou krásnější, obletovanější a drsnější. Ovšem také temnější. Přesně jak to mělo být, měla jsem krásný povrch a temno uvnitř.

Ovládlo mě a stejně tak i myšlenkana zkázu ostatních... Hrála mnou nevýslovná zloba za všechny příkoří, která mi nadělil život a lidé.

Viviana Mori byla přece silná a mocná, každý ji musel milovat, ctít a pokud se opováží ji někdo ublížit... ámen.


Takhle to trvalo dlouho. Na povrchu tichá dívka, s černými vlasy. Uvnitř boj a příběh, který hrál a někdy byl vidět i beze snahy navenek. Tak se ostatní odvraceli a jiní se naopak přilepili jako magnet.

Stejně tak jak Viviana dokázala nenávidět, dokázala i milovat. A nejšílenější a nejblolestnější bylo, když milovala i nenáviděla zároveň. A milovala... ženu.


Ano, stalo se tak. Je to pryč, odvál to severní vítr a zavinila jsem to já.

Posléze jsem zjistila, že jméno nedělá člověka. Ale že člověk dělá jméno.

Ať už budu známá jako Barbora či Viviana, pořád to budu já a ráda bych tyto jména činila hezkými a silnými.



Nikdy nebude všechno světlé, protože jak by pak bylo mé dobro hodnotné, kdyby nesvedlo boj se zlem.

Moje minulost byla celkem děsná a nepřátelská a zlá.


Ale pokud se upřímně přiznám, to největší a nejstrašnější zlo jsem našla až sama v sobě.


Je to ten nejtvrdší boj, ať jsem tu a nebo tam.


Jsem Viviana Mori - už né síla, moc, nadvláda a touha po zkáze a temnotě.


Už jenom víra, boj a láska.


Navždy pro vás.