Září 2009

Temná místa v Praze

27. září 2009 v 13:31 | Viviana Mori

Jsem známá posedlostí po temných místech... Pokud jste Pražané, jistě uhádnete, kde se tento objekt nachází. Našli byste ho v pražské Stromovce, dole po cestě, kudy se jde k Planetáriu či k Výstavišti.

Dříve byl vchod znepřístupněn mřížemi, pak je sundali a dá se tam volně jít. Pokud pominete bordel, stopy po ochlastech a strach ze tmy, je docela zajímavé se tam při nedělním odpoledni podívat. Není to žádná extra dlouhá štreka, sejdete po takových schůdkách do temného bejváčku, a můžete jít rovně, avšak na konci najdete jen východ zabedněný prkny a ještě celkem vysoko. Na stropě můžete vidět jisté psaní, snad o jakési ochraně zeleně či co... Už si nevzpomínám, ale vypadá to jako bejvalý poklop :-)

Dál u vchodu je chodbička do leva, úzká, temná a pokud si nevemete baterku, budete se bát, kam to vůbec vede... Tak se nám to stalo loni, neodvážili jsme se jít dál... :-)

Letos už jsem tam byla s Mírou hodněkrát a vím, že nic nebezpečného tam není.

V zimě to však bude horší, bacha na bezdomovce! :-D

A teď pár foteček z onoho průzkumu.


P.S : Omlouvám se, že některé fotky budou divně rotažené, ale neměla jsem je kde zmenšit, zmenšila jsem je jen v blogu a ono to někdy vypadá všelijak. Děkuji za pochopení :-)


P.S.2: Na jedné fotce můžete jedním očkem zahlédnout i mě :-) Ale moc to radši nestudujte.












Jak vidíte, o bordel tam vážně není nouze :-) Holt zvědavost je zvědavost, rozhodně jsme tam nebyli jediní, nějaká stará babka se tam furt vracela, a taky tam šel nějakej chlap s malym dítětem...


Hy hý :-D



Přežijme zimu a neumírejme pro zlé!

26. září 2009 v 17:30
(Tento článek je věnován všem, kteří trpí nedostatkem úcty kvůli své váze. Všem, kteří chtějí bojovat. A taky těm, kdo ještě nestačili pochopit...)


Oplácanější ženská lépe přežije zimu, tak si ženský vybírali už lovci mamutů a spoustu lidí má neodbytný pocit, že se k té době nějak vracíme. Podle mě by to nebylo na škodu, kdyby lidi přestali odsuzovat chuť k jídlu. Rozhodně je lepší sex s nějakou babou, kterou máte za co chytit a né si pak připadat, jak kdybyste spadli ze schodů, jelikož budete mít proleženiny a odřeniny od jejích kostí...

Nevím, proč je stále tak dbáno o to, jak člověk vypadá. Támhle má někdo pár kilo navíc a lidi se tváří, že je to průšvih století. Není! Je všeobecně dokázáno, že člověk s normální postavou má lepší náladu, více si užívá života a je i zdravější, než holka ala vychrtlej potkánek....


Ale proč o tom vlastně tak dumám... Ve škole znám několik druhů holek. Jedny, co jedí, přibývají a nevadí jim to, protože jsou i tak šťastné. Další, co jedí málo, ale mají prostě mohutnou postavu v genech. Třetí, které mohou sníst co chtějí a nikdy nepřiberou...

A další skupinka jsou holky, co dokážou shodit i přibrat, pokud se jim chce, ale stejně jim to k žádné oblíbenosti nepomůže.

Některé skupinky se na vás budou koukat jak na cvoka, když začnete mluvit o dietách.
Ano, je to blbost, ale všimněte si, kdo to většinou říká.... Holky, co už neschoděj a chtějí se nějak utěšit. Nebo holky, které nikdy s váhou neměli problém. To nemám ráda, to se jim pak říká jednoduše. Holka, která nikdy netrpěla svými kily pomalu ani neví o čem mluví.

Ale tím nechci poukazovat na to, že bychom tyhle holky neměly poslouchat. Otázkou je, jak bereme sami sebe a život. A jak nás bere okolí.

Například já mám se svou postavou celkem problém. Ano, poslední rok jsem strávila život jako hodně hubený člověk, ale bylo to kvůli psychickým problémům, bolavým srdcem ze vztahu a také...zkrátka anorexie. V šesté třídě jsem také byla hubená jen proto, že se mi téměř celý první stupeň posmívali kvůli tomu, jak vypadám. Prý jsem byla staromódní, obézní a nudná.

Já na to srala. Ale... něco ve vás zakotví, uhnízdí a... Pak ať si každý říká co chce, člověk se snaží to změnit.

A tak se stalo.

Když nad tím zpětně přemýšlím, nemám hubenost spojenou vlastně s ničím hezkým. Hezké je jen to, že po vás najednou každý slintá a nebo je kolem vás zvýšená pozornost lidí, co si říkají, jestli náhodou nejste nemocná.

Proto bych nějaké extrémy nedoporučovala. Když už na vás padne ta depka, chce to cvičit... Uvolní to endorfiny a ještě schodíte :-) Ale odepírat si pizzu, hranolky nebo čokoládu... To je přece už týrání, ne?

Na jazyk se mi dostává otázka, proč některé matky neberou své dcery takové jaké jsou. Vemte si, že spoustu holek se stává anorektičkami jen z popudu své perfekcionistické rodiny. Takové matky mají většinou nějaký komplex, či si myslí, že jejich dcery musí dosáhnout všeho, co se rodičům za život nepovedlo.

Dnes dopoledne jsem se s mámou šíleně pohádala, a z tohoto popudu právě píši tento článek. Nyní vážím padesát kilo a měřím něco kolem 155 cm. Vyplývá z toho, že nemám postavu modelky, ale že bych byla tak tlustá, až bych z toho měla mít zdravotní problémy, jak tvrdí moje máma, to se mi teda ani trochu nezdá.
Podle mámy nesmím mít žádná kila navíc. Nesmím mít porci větší ani stejně velkou, jako má táta. Každý den se ujišťuje, jestli jsem si ve škole náhodou nekoupila nějakou sladkost. Každý den se mě ptá, co jsem jedla... A když je to jen trochu víc, než by se jí líbilo, pomalu se tváří jak na pohřbu...

Tak takhle né mami.


Tohle ti chci vzkázat:

To, kolik vážím a jak vypadám, je už dávno moje věc. Po tom všem co jsem si zažila, mám právo si sama zvolit formu života. Mám právo se nadlábnout a pak se díky tomu cítit líp. Mám právo cvičit až se mi bude chtítˇ, nemusím spalovat všechno co sním...
Taky nemůžu za to že máš komplex z toho, že ty jako hubená ženská opravdu nevypadáš...
Já nemůžu za to že ty sama pro svou postavu nic neděláš.

Já jsem šťastná a to by pro tebe mělo být hlavní. A né se pořád pídit po tom kolik vážím a kde se mi co uložilo.



Čili... Myslím si, že život se musí brát s rezervou, s legrací.... Svoje tělo můžeme změnit vždycky, ale psychické šrámy, které lidé působí jen proto, že si myslí, že silnější lidé jsou něco míň... To se jen tak nezahojí a vemte si, kolik holek na následky anorexie umírá.

Vím jak je to krásné zadostiučinění se kvůli takovým ***** mučit hladem. Ale nestojí to za to.

Když už, tak jezte zdravěji, cvičte a hubněte pro sebe a pro své zdráví.


A když se někomu nelíbíte, ukažte mu prostředník.


Jen hlupák vám dá podmínku k sebeničení.


Vím o čem mluvím.


Vaše Viv



Jen pro světlé zítřky

26. září 2009 v 12:00 | Viviana Mori
Poslední dobou jsem se zde neobjevila, protože se stalo něco moc zlého. Chtěla bych vám o tom říct, mám vás ráda, ale... teď to nepůjde. Jednou vám to možná sdělím pomocí krátké povídky, kterou o tom napíšu. Jako výčet z mého deníčku by to znělo dost bláznivě...

Proto jsem se rozhodla vložit báseň, která je už hodně stará, ale... Budu si z ní potřebovat něco uvědomit. Protože každý den teď musím bojovat o to světlo, které se mi chce skrýt, ale...já vím že tam je... :-)

Všechno bude dobré.

PS: Až příliš pozdě jsem si uvědomila, že některé slova v této básni jsou použita špatně... Leckoho staršího by to mohlo od čtení odradit... Ale vám se to snad bude líbit. :-)



Jen pro světlé zítřky


Jen pro světlé zítřky
by si Eva přála
nebýt nahá.
Mít plášť
jen z Adamových doteků.

Jen pro světlé zítřky
bych chtěla namalovat
všechny duše,
které zůstávaly
očím skryté.

Jen pro světlé zítřky
bys mohl obejmout
všechny stromy
svým nekonečným
pohledem.

Jen pro světlé zítřky
se věční na plátna
tváře
se zářivým úsměvem
a radostným
křikem.

Jen pro světlé zítřky
se pálí vzpomínky
na ráj
temně přebarvený
našima očima.

Jen pro světlé zítřky
se volí slzy
jako poslední závan
prosebné naděje.

Jen pro světlé zítřky
nám stojí za to
žít.




Nový kabátek i začátek

19. září 2009 v 20:45 | Viviana Mori
Po vložení nové básničky mě trklo, že je nejvyšší čas změnit layout. Přecijen jaro už dávno není a ještě nebude a taky to tu stojí již dost dlouho.

Prostě čas na něco emotivnějšího, né jen světle apatického...

Líbí se mi ty motivy deníčku, ty se přesně hodí na tuto dobu.


Prostě lepší lay nemůže zatím být. Vytvořila ho velmi šikovná holčina xCarmen, která vytvořila i ten předchozí.


:-) Změnám zdar!

A vám zatím taky!



:-) Vivinuch


Poslední přání

19. září 2009 v 18:37 | Viviana Mori
Jak jsem slíbila, dávám se znovu do publikování. Čili jsem se rozhodla trochu doplnit rubriku nejdražší... :-) Toť mé básně. Mám své poezie tolik a zde na Hvězdě je toho zvěřejněno tak málo... Je to můj poslední výtvor, nostalgický, smutný ale snad není poslední a přeci jen tam najdete kapičku nějaké té naděje :-) Alespoň doufám.

Jako obvykle, je to takový poeticko - prozaický útvar, sama nevím, jestli je to vyloženě volný verš. Ale asi jo :-)

Snad se bude líbit :-)




Poslední přání


Chtěla bych shlédnout mezi mříže dětské postele,
té, co je dávno hozená v koutě
tam na naší půdě

a říct "nechci slyšet"
ticho mezi každým krokem,
v němž tvůj hlas zní.

Tak nezněle.


Jsi někdo jiný.
Máš za sebou příliš zmatků a kde je najednou ta oddanost,
ta prostořeká krása, která se ani prvnímu sněhu v červáncích nevyrovná?

Na zádech vleču tu bezbarvou všednost.

Mám světa dost!


A přesto mám v duši nějakou víru, pro kterou svítí každý den slunce.
Snad se i směju, když příliš kouříš a foukáš mi obláčky do výhledu

právě na tu zář,

kde jsem se poprvé v slasti spálila.


Odmítáš uvěřit,


že kdysi jsem ovečky opravdu pásla,
to ještě tenkrát po nocích, když ses hrát učil.

Pak jsi brnkal na struny a sčítal jsi mi hvězdy na rtech...

To jsi ještě ani neměl zábrany.

-

Dnes příliš bolí i sny s otevřenýma očima.

Nikde ani ozvěna po dřívější souhře času...
Strach se vleče a ticho steká po stěnách.



To ticho ve všem, co jsem milovala.

Návrat ztracené Mori (doufejme)

15. září 2009 v 17:47 | Viviana Mori
Zdravím, všechny, kdo sem ještě vůbec zavítají. Vím, že spoustu lidí už dávno vzdalo sem chodit, někteří si mě i vymazali ze seznamu, někteří už možná zapomněli mé jméno.

Ale.... Já jsem pořád tady!

Dlouhé měsíce mi nešel internet a... některé věci se radši žijí, než aby se o nich stále jen psalo.

Mám za sebou nejbáječnější chvíle svého života, vděčím za ně hlavně Mírovi a Jane.

Ale... rozhodla jsem se tak nějak pomalinku opět hodit do provozu svůj blog.


Mám hlavu i počítač naložené spoustou zajímavých věcí a doufám, že bude motivace, příležitost a čas je sem vložit.


Pokud se do toho dám, počítejte s velkým zlepšením :-)


Zatím a posíláááám véééélkou Viviovkou pusu!!


A dobrou chuť :-D