Červen 2009

Trošku divnej den a pár keců

25. června 2009 v 19:23 | Viviana Mori

Měla jsem táááákouvou chuť to dneska ve škole zatáhnout! Na co tam chodit, když je naší poviností se jen patlat v saponátu a drhnout ty počmáraný prkna, co si říkají lavice...
Jenže nakonec jsem šla. Jednak jsem se chtěla dozvědět co je naplánováno na zítřek a na pondělí a taky bych to nemohla Verče udělat, jen tak si nepřijít.

Takže se šlo, škola ani netrvala moc dlouho...

Potom jsme byli s Veru domluvené, že půjdeme ven. Jenže se nám do toho přifařila spolužačka Maruška, která nás poprosila, jestli bychom s ní nešli do studia, kde si nechá udělat nehty. Verča s chutí souhlasila a já jen protáčela oči. Moc se mi s nima nechtělo.

To jsem ovšem ještě netušila, co mě čeká...

Ztvrdli jsme tam dvě a půl hodiny, jelikož ti vietnamčíci byli neschopní a navíc v polovině vypadl proud, na hodně dlouhou dobu.

No děs a bída. Verča byla úplně mrtvá, já otrávená a malem jsem tam usnula. Kdybych mezitím nešla sem tam na cígo, asi by ze mě zbyl na konci jen mastnej flek... :-D

Pršelo a pršelo...

Potom jsme jeli na colu do naší oblíbené cukrárny, kde už jsem stálý zákazník, už jen tento týden jsem tam byla třikrát, z toho dvakrát jsem se tam ožrala jak dobytek... :-D

Vedu holt...
Pokecali jsme a nálada se zlepšila, Maruška šla opět s náma, z čehož jsme byly obě dvě na rozpacích...

Pak se ještě jelo to Letňan do Tesca, ale to už bez Máni.
Byla jsem unavená, hladová, otrávená, jelikož když jsem v Letňanech plánovala nastoupit do busu, tak on nezastavil tam, kde jsem předpokládala, ale o kousek dál a já myslela, že mi ujíždí, tak na Verču dělám posunky a mávám rukama, jako jak je možný že mi ujel...

A pak zastavil, otevřeli se dveře a ten řidič mi řiká: "Slečno, tohle neni taxík!"

Nějací chlapi se tomu pak ještě smáli.
No trapas zase jednou, si kolikrát připadám jak tupej marťan...

Tak, uklidila jsem pokoj i stůl v ložnici, mám pořád nehoráznou žízeň a koukám, že obloha je pěkně temná...


Jdu si pustit nějakou pěknou muziku...

:-)

Novinky a Jupíííí jou

24. června 2009 v 11:57 | Viviana Mori

Škola zvládnuta!



Nevím, jestli se mám stydět, za to jak jsem tu plakala, ale nakonec soudím, že ne. Protože spíš bych se opravdu měla divit, jak je to možné. Celý školní rok jsem na učení koukla snad (a to nekecám) jen čtyřikrát. Navíc jsem byla schopná otevřít jen sešit literatury a tím to haslo.

Kdyby nebylo taháků a mé drahé spolužačky, asi bych měla zaracha, slzy v očích a před sebou vizi reparátu z ekonomiky, matiky, němčiny... No moment, to už bych bych si rovnou ani neškrtla...

Zkrátka tímto V. děkuju...

Takhle mám před sebou celý svět...

A můžu pařit... Taky jsem to už pořádně rozjela, ale o tom napíšu až v novém článku...


dále...



STALA JSEM SE REDAKTORKOU NA LITERÁRNÍM SERVERU SASPI!

Proto jsem také blog kapičku zanedbávala, jelikož jsem se hned na začátku nechtěla uvést jako lenochod. Je to zvláštní, vždycky jsem to byla já, kdo čekal na známku a názor poroty. Teď jsem porota já.

Snad budu dobrá a spravedlivá.

Snažím se soudit i dle svých možností, jelikož jsou tam i lidi, kteří mě ve své schopnosti psát nadmíru převyšují...

Respekt! :-)



A nejvtipnější k tomu je, že nová slečna redaktorka má na výzo čtyřku z němčiny... :-D Tomu se fakt směju, kdyby to věděli, hy hý... :-D


Číča už se uzdravila...
Měla zánět žaludku, ale vyléčili jsme jí a už je to zase divoch...

Jsem moc ráda.


Moc moc moc ráda!


A změnila jsem image! Vypadám jak hňup, ale jsem spokojená :-D


Vzhůru k novému a lepšímu životu!!!!






P.S: A jak se máte vy?







Starosti o kočinu

12. června 2009 v 16:54 | Viviana Mori


Už několik dní jsem nervózní a snadno se rozbrečim. Přispívá k tomu jednak škola, jednak lidi kolem mě a pak ty typické problémy...

Prosím přítele, aby si každou noc nechával zapnuté icq a repráky, kdyby na mě zase přišel panicko - nervový záchvat, jako nedávno.

Ani jsem o tom nepsala, strašně jsem se styděla a asi bych to nedokázala popsat. Pak nervové zhroucení a to že má být příznivý konec roku? Díky, nemyslím si.

Jinak odhodlání mám dost, ale všimla jsem si, že se nesměju tak jako dřív. Uvědomila jsem si to teprve dneska. Ach ach... (lkaní staré černé vdovy)

Ovšem nejvíc mě teď trápila asi naše čičina. Neustále zvracela, žluto - zeleně, byla malátná, apatická, nejedla, nepila a měla jsem vážně strach. Dneska jsme byli s mámou u veterináře, což znamenalo konec té hrozné nejistoty co a jak. Prý má zánět žaludku, tak dostala dvě injekce - u té jedné strašně řvala, že to slyšela i Jane v čekárně, která tam šla s námi.

Nikdo nám neřekl, že plemena s dlouhou a delší srstí musí jednou týdně jíst tyhle pasty na vyčištění... Nevěděli jsme to, už to víme. Tak doufám, že se to zlepší, jinak budeme muset ject přes celou prahu na pohotovost.

Chudáček chlupáček...

:-(

Číča a andulka

7. června 2009 v 16:34 | Viviana Mori
Při přehrabování ve složkách jsem narazila na tuto sadu obrázků. No není to vážně sladké? :-)


Jak moc se Vivi bála praxe, tak moc to bylo zbytečné....

5. června 2009 v 22:22 | Viviana Mori
Dnes mi zkončila praxe. Ano, po 14ti dnech je pryč. Strašně jsem se tam netěšila a měla z toho nervy v kýblu, protože vzpomínky na práci loni v Albertu byly silně odstrašující. Práce mi nevadí, ovšem loni nebylo co dělat, nikde nikdo, člověk byl sám zavřenej v chladu s těma sejrama a čekal, až mu někdo dá práci. Všechno bylo nové, člověk nic nevěděl...

Letos jsem si tu praxi celkem vážně užila. Dělali jsme v Letňanech, s Verčou. Lidi byli milí, člověk byl pořád někym obklopenej, vyzkoušeli jsme si toho i víc, nejen jako loni pouze práce v lahůdkách a šmitec. Tady si nás vážili, dokonce se nás ta paní často i ptala, jakou bychom měli představu o tom, co budeme dělat. ŽÁDNÁ DIKTATURA!

Když se něco nestihlo úplně celé, nevadilo, zítra je přeci taky den...

Vyzkoušeli jsme si práci v kanceláři, zakládali jsme papíry, třídily kartotéku a tak. Takováhle práce uklidní, zvlášť když jste se viděli v nenáviděném místě za pultem dole v provozu. A pak vás šoupnou do pohodového prostředí.

Pak jsme pomocí skeneru kontrolovali ceny, člověk by nevěřil, jakou dobu to zabere. A kolik lidí tam potká. Verča tam potkala svou babičku a já svou třídní ze základky. Mazec.

Takový ty řeči: "No čáááááu, co tady děláááš?"
"No, já tady pracuju, jsem tu na praxi"
"Cožee, a na správě jo? A na jakou že to chodíš školu, sociálně správní?"
"Néé, tam chodí Jana, já dělám obchodně podnikatelskou..."
"Fakt? No to já bych nemohla už..."

Dobré klábosení v pracovní době.

Taky jsme kontrolovali akci, ceny a označení podle katalogu a jednou jsme balily i balíky.

Všechno bylo v pohodě a já byla ráda, že mám pohodovou praxi.


Stoličku jsme pojmenovali nejprve Herbie, pak se z toho vyklubal Herb a nakonec Humr :-D

O záchvaty smíchu tam nebyla kolikrát nouze, byli jsme přepracované a někdy si ti lidé o nás museli myslet, že jsme úplní dementi :-D Ovšem to nás pobavilo ještě víc.


Věděla jsem, že když to bude zlé, bude pro mě škola nakonec spása. Jenže mě moc nenapadala myšlenka, co když to bude dobré, tak dobré, že mi to bude chybět a škola bude zbytečnou přítěží v posledních týdnech...

Doufám, že ji nějak zvládnu. Učit se celé prázdniny, nevidět se s přítelem, mít s prominutím tři prdele zákazů... To se mi nechce, ale ať už to dopadne jak chce, na prázdniny se těšim!

Když to bude neúnosné, prosadim si svoji svobodu!

Poprvé...

A doufám že né naposled...

Můj žal teď léčí Gregorian

3. června 2009 v 16:29 | Viviana Mori
Ano.

Miluju ty jejich předělávky. Třeba With or Without you, Angels a nebo jednu z mých nejoblíbenějších, The Gift. Ačkoliv to uvnitř se již nedá nazývat plnoplatným žalem, to co mě ničí, je obrovský strach, který se zdá být najednou oprávněný. Oprávněný tak moc, že cítím tíhu na prsou, v žaludku, třesou se mi ruce a cokoliv obyčejného mě vytočí.

Jsem na hraně.


Moje máma taky není v pohodě, to vim. Podezřívá mě z toho, že se vrátila minulost. Krvavá a bolestná minulost. Ale ne, nevrátila se! Ano, byla tu zas, ale už mnohem dřív. Jak tiše přišla, tak sama odezněla a věřím, že už se nevrátí. Nesmí.

Nevrátí se do ničího podvědomí, možná tak maximálně do mého. Ale tak, aby to nikomu neublížilo. Dokonce možná ani mně ne.

Bojím se být doma, chovám se divně. Jsem pořád stejná, usmívám se, blbnu a snažím se mámu přesvěděčit, že jsem opravdu ok. Snad se mi to daří. Musím se snažit a věřit.
Já jsem silná.

Bohužel máma ne.

Vyhrožovala mi dneska sebevraždou a já na tohle prostě nějak nemám. Vím, že kdybych za ní přišla s jakýmkoli větším a "né veřejně schváleným! problémem, probrečí se až k úplnýmu konci.

Co bych pak dělala?


Jak bych s tim mohla žít? To radši budu trpět jako vždy sama, tiše s vírou, která bude jak vyhaslý plamínek.

Zatím jsem překonala všechno, co mi můj život přinesl. Bohužel ostří, které to všechno rozneslo okolo, se zarylo i do mé rodiny.

A rány možná nikdy nepřestaly tepat.

Jo, jsou věci, které ani čas nezahojí.

Ty mé hrůzy nezdolal čas. Ale uvědomění, ponaučení, láska...

A víra, která nakonec vykvetla.

Za stínem bývá vždycky tma.


Vím, že to překonám.

O sebe se nebojím.

Bojím se o ty druhé.


A tak tu sedím, se srdcem těžce tlukoucím, mým tělem prochází uklidňující chrámová hudba a profukuje mým tělem jako slabý svěží vánek.

Je mi zima a chystám se uložit ke spánku.

Budiž nám lehký život.

Alespoň tak, aby naše srdce chtěla s nadějí tlouct.

Děkuji.