Náš výlet do Toskánska - Část druhá

14. května 2009 v 18:45 | Viviana Mori
Na další den byl naplánován výlet do města Pisa. Kdo by neznal, katedrála se šikmou věží…
Tam mi moje srdce radostně zaplesalo, protože ten pohled byl moc hezký. Věž se mi zdála poněkud malá, ale po jisté době mě tato myšlenka opustila.


S Mírou jsme si plánovaly na ni koupit vstupenky. Ačkoliv tato "sranda" byla poněkud drahá, přecijen by byla škoda na věž nevyšplhat, když už tam jednou jsme a když nevíme, jestli se tam ještě někdy dostanem. Prodávaly se tam časové vstupenky, my měli jít ve 13:20. Čili jsme měli ještě přes hodinu čas. Máma, jelikož má velké závratě, na věž nešla a šla s Majkou podívat se na hřbitov, do katedrály a do Baptistéria.


My s Mírou jsem se mezitím šli projít městskými uličkami. Málem mě tam přejel nějaký chlap na kole. Pche. Koupili jsme si jako suvenýr menší šikmou věž. Měla jsem z toho radost. Vykuřovali jsme, vyfotili se u nějaké stavby, kde to vypadalo, že tam nocují bezdomovci a nakonec se vrátili ke katedrále, sedli si na patník a papali a popíjeli colu.

Byla jsem netrpělivá. Jednak jsem byla na tu věž ohromně zvědavá a taky jsem to už chtěla mít za sebou. Průvodce nás varoval, že ty schody jsou takové do šikma a že budeme mít pocit, že se z nich vysypem. Já schody nenávidím, né proto, že je to námaha do nic šlapat, ale prostě se bojím. Mám potíže s rovnováhou, to veřejně přiznávám a trpím velkou hrůzou z výšek a taktéž jako máma závratěmi. Říkáte si nejspíš, že jsem teda úplně pitomá, že jsem se do toho hrnula… Jenže já chtěla mít prostě zážitek. A taky ho mám.

Ze začátku na věž vedla dlouhá kamenná chodba se schody… Ano, byli trochu sešikmené a chvílema jsem byla opravdu velmi nejistá, ale pořád to šlo. První výhlídka byla úchvatná, ale pořád to ve mně hrkalo. Ta představa, že půjdu ještě výš! Na jedné straně se vyhlídková podlaha opravdu dost šikmo sesouvala, bylo to dost nepříjemné a divné. A když jsme se vynadívali, šli jsme výš.



Schody byli pořád stejné. Vyhýbala jsem se myšlence, jak zvládnu sejít dolů, po těch kluzkých schodech. A už jsme koukali z ještě větší vejšky. Lidi se zdáli ještě menší a menší a já se radši chytala Míry za ruku, protože se mi začínalo dělat špatně od žaludku. Ovšem i přesto jsem ocenila tu krásu. To by musel snad každý.


Jenže tady pro mě skončily všechny poslední zbytky legrace. Schody se změnily v úzké točité, bez zábradlí, klouzali a já si říkala, že tohle fakt nezvládnu, že to bude pořádnej mazec.
Taky že byl. Začínalo se mi dělat tak špatně, že jsem zadržovala slzy. Musela jsem si říkat "Jsi silná holka, tu fóbii překonáš, stojí to za to". Ano, stálo to za to. Míra stál u mě, hladil mě po zádech a držel mě za ruku, pomalu mě vodil kolem zábradlí… Kdyby tam nebyl, asi bych se zbláznila.

Nejvíc mě znepokojovaly schody na vyhlídkový plošině, když jste si stoupli na ten třetí, zábradlí už téměř nic neznamenalo. Brrr, ještě teď když na to myslím, mám divný pocit v krku a břiše.
Nahoře byly zvonky. Viděla jsem, že se tyčí schody ještě dál a že vypadají nejhůře ze všech. Razantně jsem odmítla tam jít. Tak jsem navrhla Mírovi, že už mi to utrpení stačilo, že už jsem tu byla, viděla a nejsem proti mít zase pevnou půdu po nohama. Tak jsme šli. Jenomže nás asi po pátém schodě zastavila policajtka či kdo to byl, která tam dohlížela na náš vymezený čas. Vyjít až úplně nahoru byla nutnost!!! Krve by se ve mně nedořezal. Musela jsem…


Tak jsem tedy šla. Vybelhala se nahoru… Bylo mi zle, zle… Opřela jsem se o zábradlí a koukala nešťastně dolu. Lidi byli vážně jak mravenečci, ono se to nezdá… v očích jsem měla jen tu hrůzu, kterou musim zase sejít dolů. Dělalo mi potíže i zvednou nohu a stoupnout si na schod, jak jsem byla stuhlá strachem. Ach ta posraná fobie. Nakonec jsem dolů sešla, nadávala přitom, ale ke konci už jsem byla schopná i na schodech střídat nohy.

Míra se mi potom smál, což od něj podle mě nebylo vůbec hezký a urazilo mě to. Já na sebe byla pyšná, že jsem i přesto všechno překonala sama sebe a dokázala to. Kdo tyhle problémy nikdy nezažil, nemůže vědět jaký to je.

Uff.

Po této zkušenosti nás čekala ještě procházka po městě, viděli jsme bleší trhy, které na mě působily kapku depresivně, nevím proč. A ty věci co tam měli... neuvěřitelné...

Pak jsme po jisté době vyrazily zpět k autobusu a odjeli do dalšího městečka Lucca. Další starobylé městečko obehnané hradbami. I zde byla možnost vystoupit na věž, ale na tuhle možnost jsem jen pohrdavě odfrkla. Ještě to tak! Další utrpení?? Ani za nic! Sice jsem si tak v duši řikala, pojď holka, zkusíme co vydržíš... Ale, ne. Snad jindy... :-D Pisa je základ, klasika, ale to ostatní klidně pominu.

Zde jsme si poprvé dali zmrzku. Nebyla jsem z ní nijak nadšená. Vylízala jsem jen kopečky a kornout vyhodila, na ten jsem chuť fakt neměla. Zmrzka byla třešňová a mám pocit, že jsem si k tomu dala i jahodovou. Žádnej zázrak to nebyl. Pak jsme dokonce viděli demonstraci za ochranu životního prostředí. Bylo to hustý. A toho rámusu!


Po prohlídce jsme byli šíleně uťapaní. Hledali jsme nějaké místečko, kde bychom si sedli, a nic jsme nenacházely, lavičky byly rezervované. Nakonec jsme si kecly na výlohu na kulatém náměstí. Pak přišel průvodce a smál se, že vypadáme, jako kdybychom k tomu obchodu patřily.




S Mírou jsme se pak tak nějak oddělili, jen na chvilku a šli kouřit do temných uliček. Působilo to všechno tak starobyle depresivně. Ale bylo nám fajn. Myslela jsem si, kdovíjak budu na těhle cestách otravná, protivná a málomluvná, ale bylo nám hrozně lehko a veselo. Záchvatům smíchu jsme se nevyhnuly nikde, byla děsná prdka. Bylo vtipné i jak jsem se zde pořád strachovala, že mě máma uvidí kouřit. Ačkoliv ví, že kouřím, přecijen bych nebyla ráda, kdyby mě viděla takhle přímo.


Když jsme se vrátili z kouřící chvilky, sedli jsme si na patník na náměstí, kde měl být sraz a dozvěděli jsme se, že pizza, kterou si koupila Majka byla pěkně hnusná. Nakonec si míra vytáhl obrovskou bagetu, já snědla jeden suchar, Míra si pak vzal taky a schylovalo se k večeru.

Svět byl bezva. :-)


Pak už jsme šli přes louku natěšeně k autobusu. Ach jaký to byl krásný pohled ho spatřit. Nasedli jsme a jeli k novému ubytování, tentokrát v městečku Montecatini.

Hotel byl stejně luxusní a byl lepší v tom, že měl balkon. No krása.

Večer se sice přihodila velmi nemilá a dramatická chvilka mezi mnou a Mírou, ale druhý den bylo zase vše ok.

Ovšem usnutí nebylo tak snadné, jelikož nám do pokoje vlítl komár a poštípal mě do rtů. Když už jsem začala usínat, začínala mě děsně svědit a pálit pusa. Divila jsem se, co to proboha může bejt. Pak jdu k zrcadlu a vypadala jsem, jako kdybych měla na rtech obrovské bílé puchýře. Nejdřív mě napadlo, jesli jsem se nějak nespálila od cigarety, nebo jestli se mi nedělají opary, ačkoliv na ně netrpim. A pak mi došlo, že mě muselo něco kousnout. Namazala jsem si teda pusu jelením lujem, nešťastná, jak budu následující den vypadat a jak se mi díky tomu všechno pokazí. Naštěstí se mi povedlo toho komára ještě tu noc zabít, čili jsem neutrpěla další újmu a otekliny přes noc splaskly a druhý den nebylo nic vidět.

Uff uff.

Vše bylo zažehnáno.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Janik Janik | E-mail | 14. května 2009 v 22:42 | Reagovat

Opravdu krásný výhled z Pisy, ale já bych tam nevylezla :-D.

2 Viviana Mori Viviana Mori | 14. května 2009 v 22:47 | Reagovat

Jane: Ale vylezla a s mnohem větším klidem a noblesou než já...

3 Lawiane Lawiane | Web | 15. května 2009 v 13:25 | Reagovat

Hezký nový design :-)

4 Bels Bels | Web | 15. května 2009 v 17:56 | Reagovat

Sakra zajímavý. Já tam ci takýý!!xD Mno nic,vážně zajímavé počtení a ty fotky jsou třešnička na dortu=) Jinak pěknej dess,suprově to tu prokouklo;)

5 Kitty Kitty | Web | 16. května 2009 v 10:52 | Reagovat

Tvůj výstup na šiknou věž byl popsaný tak živě, že kdybych neseděla na židli, okamžitě bych ztratila rovnováhu. Nevím proč to na mě tak působí, ale stačí abych na něco podobného jen pomyslela a už je mi špatně a točí se mi hlava :) Taky mám něco jako fóbii z chození po schodech dolu :) Prostě když jdu, křečovitě se držim zábradlí (pokud tam nějaké je) a pomalu se posouvám vpřed. Děší mě staré dřevěné schody, můžou se prolomit. Na šiknou věž bych možná vylezla, protože tam jsou schody kamenné (aspoň podle toho, co jsi psala). Mám chuť tam jet a zjistit, jaký je to doopravdy :)

6 Viviana Mori Viviana Mori | 16. května 2009 v 11:34 | Reagovat

Kitty: pěkně kluzký je to :-) A děkuji

7 Floriziel Floriziel | 16. května 2009 v 14:30 | Reagovat

Panečků, já chci taky!!! :D

To muselo bejt super, až na to stoupání, ...já na to netrpim ale taky mi to neni příjemný. Příště si mě vem s sebou, jsem hodnej a nekoušu. :D:D:D:P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama