16. květen (2005)

16. května 2009 v 0:06 | Viviana Mori
Dnes bude na stole hořet svíčka za mou ztracenou a znovu nalezenou duši.


Dnes je 16. Května, den, kdy moje babička slaví svátek. Tedy teoreticky by měla, ačkoliv nechápu, proč ho slaví na Přemysla. Ovšem vždycky se to tak v naší rodině dělávalo. Sešla se celá naše malá skupinka, sedělo se u vína a mluvilo o politice. Postupem času jsem začala tyhle dýchánky nenávidět. Babička se vždycky nehorázně opila, začala mluvit o dědečcích a o jejich smrti a o tom jak jí chyběj. No co je tohle za oslavu? Pak mě většinou ještě začala kritizovat a těsně před koncem se jí nechtělo domu, tak se ke mně hrnula s otevřenou náručí a povídala, jak mě miluje a že neví, co by si beze mě počala. Ach bože.

Dneska již tento datum neslavíme. Není to proto, že by babička (chraň Bůh) umřela. Před čtyřmi lety jsem totiž v tenhle den vzdala všechny naděje na svůj život a rozhodla se utéct. Chodívala jsem za školu, schovávala žákovskou knížku, lhala jak když tiskne a malinko jsem zešílela. Moje nejlepší kamarádka byla tyranka a já jednoho dne prostě řekla dost. Ten útěk byla taková zoufalá obrana, zoufalé volání o pomoc. Nikdy nezapomenu, jak mě policie přivezla domů, kde jsem našla mámu s obrovskými modrými kruhy pod očima a taky na tátova slova : "No tys nám dala."
Následoval pohled na babičku, kterou jsem doma rozhodně nečekala. Seděla ubrečená na pohovce a mě jen vyklouzla věta: "Co tady všichni děláte?"
Udivilo mě, že babička mě jako jediná tenkrát objala. Akorát moje ruce ji nedokázali obemknout. Je divné, jak jsem někdy k citovým rodinným vazbám
imunní.
Přiznám se, že ten "výlet", jak tu mou šílenost dnes s mámou nazýváme, mě hodně psychicky poznamenal a trvalo celkem dost dlouho, než jsem po té zkušenosti znovu dostala menstruaci, než mě přestalo mě bolet břicho a než jsem dokázala čelit tomu šíleně zkroušenýmu pohledu v zrcadle.

Den potom jsem strávila celé dopoledne na komisařství , kde se mnou sepisovali protokol. Přiznám se, jsem se zdráhala říkat všechno narovinu. Styděla jsem se a jak mohu před svou vlastní mámou říct, že jsem chtěla jednou provždy pryč ze svýho světa, pryč od nich, pryč z domova?? I přesto všechno jsem ji nechtěla zranit (strašná ironie, to kdybych provždy odešla, to by ji asi fakt nezranilo - logika malýho dítěte). Pouze jsem pověděla, že jsem se ztratila, když jsem se vydala do Prahy kupovat své nejlepší kamarádce dárek k narozeninám. Dost ubohý, ale zase tak nerealistický by to nebylo, s mým orientačním smyslem (rodiče mi nedovolovali chodit sama). Navíc, narozeniny měla den předtím a byli jsme hodně rozhádané a já vždycky z našich hádek měla tenkrát strach. Naprosto mě ta holka vydeptala a já se pak bála chodit do školy kvůli ní. Byla to poslední kapka. Byli jsme rozhádané a ani mě na své narozeniny nepozvala. Utekla jsem v den její oslavy.

Nejprve jsem chtěla jet za člověkem, kterého jsem tenkrát doopravdy milovala. Jenže z nádraží žádný vlak nejel a já se rozhodla jednat sama. Zkusit žít bez lásky, bez domova… Jen s cestou do daleka na svých bedrech. Nevinné toulky se mi ze začátku líbily, té svobody bylo najednou příliš a já pociťovala eufórii. Jenže pak se to začalo hroutit a zjistila jsem, že to až taková zábava není. Nějak jsem se nedokázala z Prahy vymotat a pobolívalo mě celé tělo. Ačkoliv žádná bolest, která sužovala moje tělo, nebyla tak krutá jako
bolest vnitřní.

Na co nikdy nezapomenu je ten pocit, když mi po hodně dlouhé době zazvonil telefon. To už jsem byla pohřešovaná téměř 12 hodin a divila se, že mě nikdo nehledá. Zároveň jsem cítila úlevu, že mě nikdo nehledal. Že je všechno ok. Nebylo.

V půl sedmé jsem zaslechla první zvonění. Volala mi ona zmíněná kamarádka. Nezvedla jsem to. Zvonila hrozně dlouho, a já jen poslouchala ty tóny, který se mi vpíjely do kůže. Ovšem následný telefon mi drásal srdce. Volala mi máma. A najednou ve mně všechno explodovalo. Tak, jak jsem se tenkrát na tý ulici rozbrečela, tak jsem nebrečela už nikdy poté. Jen snad jednou, když mě opustil milovanej člověk. Brečela jsem nahlas, předemnou šla nějaká ženská, ale nenamáhala se otočit. Jen mě minul nějaký malý kluk s hokejkou a zíral dost vyjeveně. Najednou jsem váhala.
Mám se vrátit a zodpovídat se svý chybě? Mám se těm všem, co mi ublížili znovu podívat do tváře i po tomhle incidentu? Jak mě bude brát rodina? Co se stane?

Dlouho mi trvalo, než jsem se rozhodla. To už se na mém mobilu střídali nepřijaté hovory i smsky o sto šest. Měla jsem přes 70 nepřijatých hovorů. V každé smsce bylo psáno, jak mě má někdo rád. Máma mi psala, že jestli se nevrátím umře…
Vrátila jsem se. V půl jedenácté jsem jela metrem, záda mě nevýslovně bolela od batohu, chodidla jsem měla sedřený do krve.

Doma jsem poté přiznala své problémy. A znovu jsem se na krátkou dobu usmířila s tou kamarádkou, s kterou jsem však ještě ten školní rok nadobro ukončila "nejlepší" kamarádství.
V ten den, i ty dny potom a měsíce… přinesli mnoho věcí.
Stali se ještě tři věci. Jedna, za kterou se strašně stydim (samozřejmě, že celé je to strašně ostudné, ale bylo to zoufalství) a myslím, že se stydět nepřestanu. Druhá, kterou si jen tak nějak myslím… A třetí, která mi naprosto změnila život.

Ovšem, tyhle tři věci, si nejspíš navždycky nechám pro sebe.
A i když mi nic už nevrátí bezstarostnou tvář a naprosté duševní zdraví, které nebylo podmíněno jen tímto dnem, tak téhle zkušenosti nelituju. Díky ní, jsem teď taková jaká jsem. Dokázala jsem říct ne své usurpátorské kamarádce. Dokázala jsem se postavit svým chybám. Já i někteří moji blízcí se museli snažit znovu najít ke mně ztracenou cestu. Co se týče táty, od té doby jsem k němu cestu nadobro ztratila a on ke mně nejspíš též. Máma mi brzy odpustila všechno a začala to brát i s humorem… Strejda tomu nepřikládal nijakou tragickou váhu, před dědou se to snažilo zaobalit, aby to dokázal podle mě snést a babička…

16. května už svátek nemá.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kitty Kitty | Web | 16. května 2009 v 10:32 | Reagovat

Tak to je zajímavý tohle... nevím co bych k tomu řekla... Vlastně ani nevím, porč jsem začalapsát tenhle komentář...

2 Viviana Mori Viviana Mori | 16. května 2009 v 11:30 | Reagovat

Kitty: Vidíš, lidi občas dělají věci, o kterých nakonec nevědí proč je udělali.... Ale jsem ráda, alespoň vím, že jsi četla, a to pro mě moc znamená.

3 Floriziel Floriziel | 16. května 2009 v 14:36 | Reagovat

To je docela psycho, já nechci aby mi tě bylo líto, nejsi chudák... ale sama říkáš že toho neituješ, že tě to "posílilo".... víš, jen je škoda že to nešlo snadnější cestou. :)

4 Lenka Lenka | Web | 16. května 2009 v 15:29 | Reagovat

Teda... Vivi ani nějak nevim, co k tomuhle napsat... Musel to být zajímavej den a je jasný, že tě to jistě nemohla nechat beze změny...nwm co víc napsat... každopádně dobře to dopadlo - ve výsledku... aspoň, že tak...:)

5 Bels Bels | Web | 16. května 2009 v 18:02 | Reagovat

Tyjo to je strašně smutný. A ještě horší je to,že to je skutečnost. Ani nevím,co na to říct,jsem celkem vyjevená. Kolik ti tehdy bylo? (smím-li se zeptat..)

6 Viviana Mori Viviana Mori | 16. května 2009 v 21:12 | Reagovat

Bels: Bylo mi 13.... :-(

7 Bels Bels | Web | 17. května 2009 v 11:34 | Reagovat

Huh tak to musel být pořádnej zápřah na psychiku=(

8 Deren Deren | E-mail | Web | 17. května 2009 v 19:44 | Reagovat

Sem na tvym blogu podruhý a tohle je první článek co sem si pořádně přečet. Takže jako člověk co tě vůbec nezná ti můžu jen říct, že tě obdivuju, žes to ve 13 zvládla. Nevím co by na to teda řek nákej rádoby inteligentní psycholog. Asi, že si jako každý dnešní dítě neuměla vyřešit svý problémy a udělala si extrémní rozhodnutí. Ale já si myslim, že na to, jaká je dnešní generace, si udělala poměrně velký rozhodnutí. Dnešné fracci si neuměj ani tkaničky zavázat. Ale to nejdůležitější je, že tě to někam posunulo. Zbyte´k není podstatnej. A jestli se u vás změnili rodinný vazby, z toho si nic nedělej. Kdo o tebe stál, tak s tebou zůstal.
Mně je sice 17, ale taky bych nejradši utek ze svýho života někam daleko do Skandinávie...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama