Květen 2009

Restaurace u Spadlé hvězdy (Jsi -li dobrý, vejdi...)

30. května 2009 v 11:46 | Viviana Mori |  Restaurace u Spadlé hvězdy
Ach ano.

Velmi si vážím cestovatelů, kteří sem zamíří a tvoří tomuto místu dobrou pověst a příjemné prostředí. Tuším, že občas sem přicházíte velmi hladoví a vyčerpaní, tak tu mám pro vás speciální nabídku!

Oběd, či večeři ve velkém stylu na mém blogu...

Samozřejmě jsem skromná duše, proto vám mohu nabídnout jen tento kus žvance...

:-)

Tak co si dáte?

Cena - jakýkoli svobodný (slušný) projev na tomto blogu), nejsem škrkna a nic víc nechci.... XD


K pití tu máme opravdové speciality:

1. Favoritní mok Mízy a Bízy (něco jako coca cola, s velikou dávkou citronu a úsměvů :-))
2. Mumínkovo štěstí (multivitamínový džus s obrovskými kousky jahod, podává se s ledem)
3. Moriův zabiják (Pivo s vínem, naprosto originální jemná kombinace pro největší labužníky, sanitka a výplach žaludku je samozřejmě v ceně, pokud by byl třeba)
4. Pejsvídkův nevratný optimismus (jablečná vodka + cigáro zdarma)

A hlavní chody, to už je klasika...

1. Pizza




2. Palačinky se zmrzlinou a jahodami (je možno přidat i šlehačku)



3. Typická česká kuchyně - Svíčková na smetaně



4. Těstovinový salát (ten vřele doporučuju, je to ňamka)




A za páté:

Oblíbené špagety!



Přejeme vám přijemné posezení


Hvězdina a Vivi, majitelky restaurace

XD

Zametat po sobě bolí

25. května 2009 v 15:59 | Viviana Mori
Ještě předtím než jsem doopravdy přestala psát a pokoušela se o svou poslední poezii, sesmolila jsem dva konečné vzdechy. Dvě básně. A tahle je jednou z nich. Bohužel jsem si až pozdě uvědomila, o čem vlastně je. Je to taková tečka za utrpením a když jsem jí psala, byla jsem šťastná, ačkoliv by se tak oproti dřívějšku nemuselo zdát. Ta druhá báseň, kterou uveřejním později, je už začátek nové cesty...

Zametat po sobě bolí

Nevidím tvé stopy.
Přecejen´s je posbírala než jsi odešla.

Ale já...

... já si chtěla hrát.

Třeba i na štěstí, které mohu rozfoukat.

Jaktože ses ani nezeptala,
jestli smíš z půlky dělat celek?

A z celku půli,
jen když to trochu zabolí..


Odešla ses sama sbírat mezi domy
a svět trochu jinak číst..

Nechápu to...

Vždyť tady jsou dveře
a polštáře plné slz.

Neboj, nemusíš je prát.

Zkus je jen chápat...

Jak mohu usnout, když neslyším tvé prsty škrábat
o pelest?

Chybí mi všechno, co jsi chtěla.
Sny našeho života...

Měla jsem je ráda.

Ani věkem jsem se nezměnila.

Jen bolest...
nechala mě tady,

v rukou věčných zmatků,

v časech,

kdy ani klavír,
nemá sílu hrát.

Bez úspěchu, však s úsměvem na rtech...

22. května 2009 v 12:41 | Viviana Mori
Včera jsem myslela, že mě potká infarkt. Dělalo se mi mdlo, bolelo mě u srdce a přepadaly mě myšlenky na smrt... Ne, nebojte, nejsem nijak zvlášť nemocná (krom hlavy a nervů :-D), jen jsem myslela, že když už se tak stresuju, bude den stát za to. Měla jsem být zkoušená z ekonomiky, abych si vylepšila skóre, které směřuje k čisté pětce na výzo. No..taky že jsem byla zkoušená. Jenže co... Ani jsem si neškrtla!!!

Víte proč? Úča minule povídala, že bude zkoušet z nákladů, které jsem se naučila a uměla je fakt dobře... Jenže z těch vyzkoušela jen první dvě holky a nám dala nejnovější látku.
Neuměla jsem nic. Ještě mi řekla, ať se vrátim do třetí třídy a obracela nademnou oči v sloup....

ÁÁÁÁÁÁÁ, takovej trapas!

Zkoušení se protáhlo na dvě hodiny. Jedna část proběhla na ekonomice a druhá měla být o obchodním provoze, který máme až čtvrtou hodinu. Tak jsem se ty dvě hodiny mezitim učila ty nečekané pojmy. Ani tak jsem neměla šanci.

Asi jsem úplně blbá, ale mě připadalo, že to o čem mluví slyšim stejně poprvé. Ačkoliv jsem myslela, že jsem z toho šprtání dost pochytila. Na houby!

Pak z účy vypadlo, že po praxi budeme psát ještě test! To jsem se nemusela takhle ponižovat! navíc bude možnost donést seminárku... Grrr, zabít a uškrtit málo...

Dnešek byl dobrej v tom, že jsem na chvíli byla na sebe hrdá. A to při ájině, když jsem dostala (a pár dalších spolužáků též) bonbon za nejlepší a nejvtipnější bulvární článek :-) Učitelka - taková přísná baba to je - se asi zbláznila, protože spoustu těch prací četla nahlas a co u toho předváděla... Takový divadelně hysterický výstupy :-D A ještě bonbony nám dává...

Co se to děje, světe?

Psali jsme test z matiky, což bude pětka jak vyšatá... Super no... Už na to seru.

A pak se stala nepříjemná věc. Šli jsme s Verčou na záchod a jí spadnul mobil do mísy... Chudák, měla takovej krásnej novej mobil, dostala ho jako předčasný dárek k narozkám... Bylo mi to fakt líto. Se mi tam rozbrečela a bála se jít domu. Chtěla jsem jít s ní to řešit a podpořit jí, jenže bych zase nestihla vlak a zabalit si na přítelovu chatu. Pech...

Tak takhle žiju... Samé stresy, výpadky a přesto přežívám s úsměvem na rtech... Tohle že jsem já? Nikdy jsem nebyla tak silná a odhodlaná všemu čelit jako v těchto dobách...

Jsem to vůbec já? :-)

Všechno se zvládne...

A dokonce slibuju, že až se vrátim a přežiju první dny praxe, tak sem vložím poslední části mého zájezdu s fotečkama a taky napíšu další kapitolu své roztodivné povídky :-)



Mějte se krásně!

Vše Viv

Ze rtů ti číst neumím - Šok (2. kapitola)

18. května 2009 v 21:57 | Viviana Mori
Pozn. autora: Tato kapitola a vůbec celá tato povídka mi nějak plyne pod rukama sama. Já ji neovládám, to ona ovládá mě. Neřeším literární stránku, ani akčnost. Prostě tohle je reálný život, nic vyšperkovaného. Při psaní jsem se opravdu nenudila a zapomněla jsem úplně na svět kolem sebe. A nevim, jestli mi z toho nevylejzá slušnej odvar slátaninky :-D Ale psát to asi nepřestanu.
Moc se bavim :-)

Ze rtů ti číst neumím - Šok (2. kapitola)


Tiché kroky mířily ke sborovně. Trochu se jí třásly ruce, jak byla nervózní. Nenávidím ho, nenávidím, říkala si. Nechtělo se jí chodit mezi lidi, stačilo jí, že je ve škole obklopená hejnem zlobivých dětí a arogantních kolegyň. A to se bude muset ještě natřásat před tolika jinejma ženskejma . Určitě to budou nějaké náboženské fanatičky či éterické víly, po kterých bude Lukáš slintat jako po kachně její babičky každou neděli. Proč by to vlastně měla dělat? Tu bolest nezahojí nic. Akorát si přidělá další stres.

Ach Lily, nemělas chtít, aby tam chodil s tebou a vůbec jsi na to neměla kývnout, povzdechla si a v tom jí výhled zavalil stín.

"Dobrý den paní učitelko, tak jsem tu jak jste si přála…"
Otočila se a spatřila maminku Petra. Byla to velmi obézní žena s mastnými špinavě blonďatými vlasy. Neměla v lásce rodiče svých žáků, většinou to byli podivné typy, ženy bez práce s hromadou dětí, otcové mafiáni či rodinka s oblibou hrabat se v popelnicích. I teď do ní trochu hrklo. Žena podivně zapáchala.

"Ehm… jistě, ovšem jdete trochu brzy. Chtěla jsem si s vámi promluvit o vašem synovi. Víte, je trochu…"

"…roztržitý, ano to je, ale nezlobí vás snad, že ne? Víte já celý den makám v trafice a strýc ho vedl vždycky trochu zkrátka, tak se na něj nezlobte a kdyžtak mu dejte malej pohlavek…"

"O to nejde, on mě vlastně vůbec nezlobí, jen mé kolegyně neposlouchá. Já s ním problém nemám, co mu řeknu to udělá a to co má zakázané nevyhledává, jen jakmile ho nedávno
třeba pan zástupce požádal, aby neházel pytlíkem od brambůrků po chodbě, rozházel tam i ostatní odpadky co měl v tašce a utekl do třídy. Já pak mám jako jeho třídní veliké problémy a ostudu."

"Ach, no to víte, on nemůže mít kolem sebe více než jednu autoritativní osobu, je zvyklý poslouchat jen jednoho člověka, čili když poslouchá vás, ostatní poslouchat prostě nemůže. To je logické."

Ženě v tu chvíli zazvonil telefon. Začala do něj sprostě hulákat a pak jen tiše zamumlala: "Naschledanou" a kymácela se ke dveřím.
"Naschle…" Zamumlala Liliana potichu a udiveně zírala před sebe.

Blázinec, ten můj život je jen blázinec.


*


"Lily, máme tam být ve čtyři, už to skoro nestíháme!" Křičel Lukáš a utahoval si opasek u džín. "Hele Lil, ty kalhoty jsou mi malý, já tam asi nepudu, vlastně jsem zapomněl, že ještě musim utřít prach…" Krčil čelo a kriticky se na sebe díval do zrcadla. Už si představoval, že po něm někdo bude chtít, aby si vzal krátké tričko, které odhalí jeho porostlé břicho a kroutil se jak žirafa v záchvatu kašle. Ne, musí se z toho vykroutit.
"Ty Luky, opovaž se z toho vymlouvat! Sám sis to vymyslel a pro mě to je taky docela utrpení , chceš mě v tom snad nechat samotnou?" Lilyiny modré oči se vyčítavě zahleděli na jeho tvář.
" No… fajn. Už ani jedno slovo na protest!" A rukou naznačil, že si zamyká pusu. Ovšem mlčet moc dlouho nevydržel.
"Ty jdeš jen takhle?" Vykulil oči.
"Jak jen takhle?" Optala se otráveně.
"No jenom tričko a legíny. Já myslel, že vy ženský nosíte na tyhle tance sukně s rolničkama a korálky na čele…"
Zadívala se na něj, jako kdyby spadnul z višně. Tohle bylo na ni moc. Jeho vážný výraz při tomto proslovu ji přinutil k výbuchu smíchu.
"Ty seš magor, já přece nejsem žádná profesionální břišní tanečnice! Byla bych v tom akorát směšná! Prostě jdu takhle a hotovo… A ty by sis neměl brát tak upnutý kalhoty, jednak nejsi žádnej diskant a bude se ti blbě tancovat…" A znovu se rozesmála.
Šel se tedy převléct. Nebyl rád, že si z něj utahuje a že jeho mužská ješitnost utrpí takovou újmu, ovšem něco ho uvnitř příjemně hřálo. Především to, že se dokázala smát tím způsobem, který už za tu dobu málem zapomněl.


*


Na podlaze bylo rozprostřené tyrkysové linoleum. Zem nepříjemně studila a Lily doufala, že není špinavá. Proč mi nedošlo, že se budu muset přezout? Na příště si koupim cvičky, pokud nějaké příště bude. Přemýšlela a zhrozila se zrcadel, které se táhly podél všech čtyř stěn. Podívala se na sebe a chtělo se jí brečet, světle hnědé vlasy měla podivně zplihlé, ačkoliv si je těsně před odchodem myla a vyfoukala. Táhly se kolem oválného obličeje a připadalo jí, že tak zvýrazňují její dětsky zaoblené tváře. Její bílá, téměř až průsvitná pokožka vypadala v onom světle poněkud flekatá. Otřásla se a začala přemýšlet nad možnostmi, jak si stoupnout, aby se neviděla ani v jednom zrcadle. Jediná možnost , kterou našla, představovala stát zády k sálu, čelem přilepená ke stěně v rohu. A to asi nebude možno.
"Wow, hezký viď?" To už za ní přišel i Lukáš. Přes rameno táhl její tašku s pitím a mikinou a hravě se uculoval.
"Hm, fakt nádhera…" Ironie v jejím hlasu nešla přeslechnout.
"Klid holka, bude legrace… Až uvidíš, jak nám to krásně půjde…" Jemně jí štípl do tváře.
"Nech toho, víš že tyhle tvoje projevy nenávidím" Zasyčela a Lukáš si následně třel bolavé místo, kam ho praštila.
"Au, ty se nezdáš…To jsme tu jediní?"
"Jsme tu brzo, víš. A navíc, třeba o to nikdo jinej neměl zájem… Taková prdlotina…"

Vyprskl.

Mezitím do sálu vstoupili dvě ženy v barevných šatech s odhaleným pupíkem. Lily obdivovala jejich odvahu. Obě musely být
již v pokročilém věku a obvzlášť ta jedna měla k postavě modelky velmi daleko. Sedly si do rohu místnosti a vypadalo to, že párečku nevěnují sebemenší pozornost.

"Tak vidíš, sami tu nebudem drahá…" Pravil vážným hlasem, ovšem hned na to se rozchechtal na celé kolo a pořádně nahlas. Nemohl si pomoct, rozhodl se, že ponížení už stejně neuteče, tak si ho alespoň pořádně užije se vší parádou.
Ten smích byl tak trochu hysterie, ovšem taková ta příjemná, co vás přepadne třeba když moc dlouho pracujete a pak už je vám všechno jedno a vy se smějete naprosto všemu. Přešel místnost k oběma ženám a chtěl se pokusit dát se s nimi do řeči. Jedna, zalknutá a patrně trochu vyděšená z jeho smíchu kapičku couvla do rohu a v úžasu se podívala na svou společnici, která se tvářila spíše tázavě.

"Nazdar dámy, tak jste se rozhodly pořádně rozvrtět život? Já jsem Lukáš Malík, přemluvil jsem támhle Lily, aby se mnou chodila tancovat… Totiž víte, já tancovat chodit nechtěl, to ona mě přemluvila… Ale já jí to zařídil… Aby… No prostě jsme tu a tak jsem si říkal, že je to skvělá příležitost poznávat nové lidi a…"

Lily se začala chytat za hlavu. Musí se pořád chovat jako dítě? Byl sice o pár let mladší než ona (spoustu jejích známých se divilo, že má mladšího přítele), ale to ho neomlouvá, aby se choval a vyjadřoval jako tatar. Než stihla dojít k němu a promyslet si peprnou poznámku, promluvila štíhlejší žena. Měla dlouhé černé vlasy, vzadu sepnuté do copu a vypadala, jako by schválně špulila rty. Namalovaná byla tak, aby zamaskovala svůj věk, ovšem viditelné vrásky pod vrstvou make-upu prozrazovaly, že jakákoli mladistvost je na ní jen hra.

"Velmi mě těší, pane… Jakže jste to říkal? Já jsem Vilma a to je Milada a upřímně vám vyjadřujeme obdiv, že jste se rozhodl k takovému kroku jako muž. To my bychom ty naše starý povaleče nedostali ani na nákup, že?" A rozesmála se nepříjemným zvonivým smíchem. "Už jste někde tancoval? Máte krásnou postavu!"

Lukáš se začervenal a maličko povytáhl horní ret, tak jak to dělával, když mu přecijen nějaká situace připadala krapet trapná. Za to Lily zrudla a říkala si, že to snad není možné. Vždyť ona s ním normálně flirtuje! Taková stará baba!

"Ehm… No víte, já hodně sportuju, ale netancoval jsem nikdy. Však víte, jak jsem říkal, jsem tu jen kvůli Lily. Lily, pojď se seznámit tady s Vilmou a Miladou, jistě se ti budou líbit."
Liliana naklonila hlavu na stranu a rty naznačila, že si snad musí dělat srandu. Potom se však strojeně usmála, jak to měla za ta léta nacvičené a svižným krokem si to namířila k oběma ženám.

"Dobrý den. Jsem Liliana Černá a tady můj, vám už známý přítel mě bez mého souhlasu přihlásil na tento kurz. Doufám, že to bude alespoň stát za to, když už jsem ho musela tak složitě přemlouvat a když už se tu hodlá takhle ztrapňovat."
Poslední větu však již zašeptala směrem k němu. Ženy ji nemohli slyšet. Podívali se znovu na sebe, obézní Milada si odfrkla a už si nevšimla, že Lily popadla Lukáše za ruku a tahala ho na druhý konec sálu, který se pomalu, ale jistě zaplňoval.
Lukáš s překvapením zjistil, že tu není jediný muž. Byli tu ještě asi dva, jeden vychrtlý floutek s nátělníkem a kravatou (kombinace jak z 60. let, pomyslel si Lukáš) a druhý robustní zrzek
s hustým černým obočím.

Tak nevim nevim, pomyslel si. Tohle bude vážně mazec. A jak tak nad vším přemýšlel a snažil se Lily vytrhnout, přišlápl jedné dívce sukni. Dívka se lekla, zakopla a natáhla se na zemi.

"Ježišmarjá, já se vám strašně omlouvám! Jste celá? Dneska nemám den…." A tentokrát se opravdu tvářil zkroušeně.Podával ji ruku a zdvyhal ji na nohy. A pak si uvědomil, že ta dívka je moc hezká. Pihovatý obličej ji rámovaly blonďaté vlasy, stažené do dvou culíků. Růžové tričko s decentním výstřihem obtahovalo její drobnou štíhlou postavu a dlouhá sukně s květinovým vzorem z ní dělala princeznu z pohádek. Chvíli se na sebe dívali, on do jejích modrých očí, ona do jeho hnědo zelených a pak tiše prohodila: "To nic."
Červenala se. Muselo to být pro ni trapné, první hodina kurzu a už se válí po zemi, pomyslela si Lily. Za normálních okolností by jí bylo toho děvčete líto, ovšem teď cítila trpké zadostiučinění. Příště jí tu sukni přišlápnu asi já…
Pak se zamyslela… Ne. Ona za nic nemůže. Za to ty se těš, po téhle hodině… A pohledem hodila po Lukášovi, který však jen pokrčil rameny a začal rozmlouvat: "Takový malý pískle, jak koukala, bude z toho mít šok, holčina! Nekoukej na mě tak Lily…"
Klid, jenom klid, říkala si a zhluboka se nadechla. I ta nejhorší hodina má jen šedesát minut.
"Teď jen otázka, jestli na těch šedesát minut vystačí má dávka trpělivosti…" Zamumlala si pro sebe.
"Cože?" Lukáš se k ní tázavě přiblížil ještě víc a na chvíli přestal věnovat i tu poslední pozornost ruchu kolem sebe.
"Ále nic, já jen, že už se začínám docela těšit."
"Ale to je super! Mám z tebe radost!"
Jo, těším se akorát na to, jak ti venku nakopu zadek. Pche.

Zatím se čekalo na lektorku. Hlavně, aby byla příjemná, říkala si Lily. A né moc hezká, aby se Lukáš nezbláznil z tolika nových vjemů. To bych už asi nevydechala.
A pak jí najednou spadla čelist… Jak to tak vypadalo, bude je vyučovat chlap! Stál ve dveřích a mile se usmíval na všechny příchozí. Byl to takový zvláštní typ. Vypadal mužně, rozhodně netrpěl nedostatkem svalů, avšak byl bez vlasů. Mohlo mu být něco kolem čtyřiceti a byl oblečen naprosto obyčejně. No, možná trochu moc vypasovaně, říkala si Lily. Ale to se poddá.

Oněměl i Lukáš. Veškerý humor ho přešel a jeho naděje na vtipné odpoledne byly pryč. V duchu si představoval, jak ho bude trénovat krásná mulatka nebo někdo jako Shakira, kdo se ho bude dotýkat a přesně ho vést k oněm správným břišním kreacím. A teď… Taková rána. Nepřežije to.
Lily se tvářila zadumaně. A pak se rozhodla, že nakopávat Lukášovi zadek už nebude po dnešku třeba.

Mrkla na svůj odraz v zrcadle a řekla Lukášovi: "Měl jsi pravdu, myslím, že dneska legrace opravdu bude…"

Oněměl doopravdy.

DD = Demence dorostenců XD

17. května 2009 v 21:19 | Viviana Mori
Dnes jsem byla s Mírou a Janou v parku a tak nějak jsme si vzpomněli na tento dávný rozhovor, který jsem publikovala i na svém předešlém blogu. Pro dnešek si nemůžu pomoct, a vložím sem tuto kratičkou upomínku.

Tento "smysluplný" a "inteligentní" rozhovor proběhl 8. 10. 2008 přes ICQ v pozdních večerních hodinách :-)

O tom jak to dopadá, když mě napadne úlet a rozdováděnej Míra se toho chytí :-)
Abyste taky viděli :-)


***


On: "Co děláš mimo toho, že se snažíš podrazit moji autoritu?" (smích)

Já: "Plánuju"

On: "A co plánuješ?" :-)

Já: "Jít do kostela s výstřihem až k pupku - takové úplné niterné odhalení :-)"

On: "Ještě ti nastydnou holky a budou kejchat!" (šílenej záchvat smíchu)

Já: (smích) "Jseš blbej! Jak tě tohle napadlo?"

On: "Tohle vy ženský nemůžete pochopit!" :-P

Já: To asi fakt ne. Tohle může vymyslet jenom chlap! (úsměv se špetkou otrávení)

On: "Nechceš kapesníček? Dokážeš si to představit? Musela bys je pak mít v teple, a na nich šály!" (úplně vytlemenej)

Já: "Copak šály, ale to kejchání si neumim představit!" (chechot)

On: "Ještě by vyskočily z chlívku! Pak by z toho byla aféra - sexuální harašení na půdě

školy!" (naprosté selhání bránice i močového měchýře)

Já: "Kriste! Tobě dneska někdo vymyl mozek!" :-)

On: "Tos byla ty, na dálku, telepatií jsi mi vzala všechny učitečný myšlenky!"

Já: "To snad ne proboha, co jsem to udělala!"

On: "Tak teďka musíš nést důsledky!" :-)


16. květen (2005)

16. května 2009 v 0:06 | Viviana Mori
Dnes bude na stole hořet svíčka za mou ztracenou a znovu nalezenou duši.


Dnes je 16. Května, den, kdy moje babička slaví svátek. Tedy teoreticky by měla, ačkoliv nechápu, proč ho slaví na Přemysla. Ovšem vždycky se to tak v naší rodině dělávalo. Sešla se celá naše malá skupinka, sedělo se u vína a mluvilo o politice. Postupem času jsem začala tyhle dýchánky nenávidět. Babička se vždycky nehorázně opila, začala mluvit o dědečcích a o jejich smrti a o tom jak jí chyběj. No co je tohle za oslavu? Pak mě většinou ještě začala kritizovat a těsně před koncem se jí nechtělo domu, tak se ke mně hrnula s otevřenou náručí a povídala, jak mě miluje a že neví, co by si beze mě počala. Ach bože.

Dneska již tento datum neslavíme. Není to proto, že by babička (chraň Bůh) umřela. Před čtyřmi lety jsem totiž v tenhle den vzdala všechny naděje na svůj život a rozhodla se utéct. Chodívala jsem za školu, schovávala žákovskou knížku, lhala jak když tiskne a malinko jsem zešílela. Moje nejlepší kamarádka byla tyranka a já jednoho dne prostě řekla dost. Ten útěk byla taková zoufalá obrana, zoufalé volání o pomoc. Nikdy nezapomenu, jak mě policie přivezla domů, kde jsem našla mámu s obrovskými modrými kruhy pod očima a taky na tátova slova : "No tys nám dala."
Následoval pohled na babičku, kterou jsem doma rozhodně nečekala. Seděla ubrečená na pohovce a mě jen vyklouzla věta: "Co tady všichni děláte?"
Udivilo mě, že babička mě jako jediná tenkrát objala. Akorát moje ruce ji nedokázali obemknout. Je divné, jak jsem někdy k citovým rodinným vazbám
imunní.
Přiznám se, že ten "výlet", jak tu mou šílenost dnes s mámou nazýváme, mě hodně psychicky poznamenal a trvalo celkem dost dlouho, než jsem po té zkušenosti znovu dostala menstruaci, než mě přestalo mě bolet břicho a než jsem dokázala čelit tomu šíleně zkroušenýmu pohledu v zrcadle.

Den potom jsem strávila celé dopoledne na komisařství , kde se mnou sepisovali protokol. Přiznám se, jsem se zdráhala říkat všechno narovinu. Styděla jsem se a jak mohu před svou vlastní mámou říct, že jsem chtěla jednou provždy pryč ze svýho světa, pryč od nich, pryč z domova?? I přesto všechno jsem ji nechtěla zranit (strašná ironie, to kdybych provždy odešla, to by ji asi fakt nezranilo - logika malýho dítěte). Pouze jsem pověděla, že jsem se ztratila, když jsem se vydala do Prahy kupovat své nejlepší kamarádce dárek k narozeninám. Dost ubohý, ale zase tak nerealistický by to nebylo, s mým orientačním smyslem (rodiče mi nedovolovali chodit sama). Navíc, narozeniny měla den předtím a byli jsme hodně rozhádané a já vždycky z našich hádek měla tenkrát strach. Naprosto mě ta holka vydeptala a já se pak bála chodit do školy kvůli ní. Byla to poslední kapka. Byli jsme rozhádané a ani mě na své narozeniny nepozvala. Utekla jsem v den její oslavy.

Nejprve jsem chtěla jet za člověkem, kterého jsem tenkrát doopravdy milovala. Jenže z nádraží žádný vlak nejel a já se rozhodla jednat sama. Zkusit žít bez lásky, bez domova… Jen s cestou do daleka na svých bedrech. Nevinné toulky se mi ze začátku líbily, té svobody bylo najednou příliš a já pociťovala eufórii. Jenže pak se to začalo hroutit a zjistila jsem, že to až taková zábava není. Nějak jsem se nedokázala z Prahy vymotat a pobolívalo mě celé tělo. Ačkoliv žádná bolest, která sužovala moje tělo, nebyla tak krutá jako
bolest vnitřní.

Na co nikdy nezapomenu je ten pocit, když mi po hodně dlouhé době zazvonil telefon. To už jsem byla pohřešovaná téměř 12 hodin a divila se, že mě nikdo nehledá. Zároveň jsem cítila úlevu, že mě nikdo nehledal. Že je všechno ok. Nebylo.

V půl sedmé jsem zaslechla první zvonění. Volala mi ona zmíněná kamarádka. Nezvedla jsem to. Zvonila hrozně dlouho, a já jen poslouchala ty tóny, který se mi vpíjely do kůže. Ovšem následný telefon mi drásal srdce. Volala mi máma. A najednou ve mně všechno explodovalo. Tak, jak jsem se tenkrát na tý ulici rozbrečela, tak jsem nebrečela už nikdy poté. Jen snad jednou, když mě opustil milovanej člověk. Brečela jsem nahlas, předemnou šla nějaká ženská, ale nenamáhala se otočit. Jen mě minul nějaký malý kluk s hokejkou a zíral dost vyjeveně. Najednou jsem váhala.
Mám se vrátit a zodpovídat se svý chybě? Mám se těm všem, co mi ublížili znovu podívat do tváře i po tomhle incidentu? Jak mě bude brát rodina? Co se stane?

Dlouho mi trvalo, než jsem se rozhodla. To už se na mém mobilu střídali nepřijaté hovory i smsky o sto šest. Měla jsem přes 70 nepřijatých hovorů. V každé smsce bylo psáno, jak mě má někdo rád. Máma mi psala, že jestli se nevrátím umře…
Vrátila jsem se. V půl jedenácté jsem jela metrem, záda mě nevýslovně bolela od batohu, chodidla jsem měla sedřený do krve.

Doma jsem poté přiznala své problémy. A znovu jsem se na krátkou dobu usmířila s tou kamarádkou, s kterou jsem však ještě ten školní rok nadobro ukončila "nejlepší" kamarádství.
V ten den, i ty dny potom a měsíce… přinesli mnoho věcí.
Stali se ještě tři věci. Jedna, za kterou se strašně stydim (samozřejmě, že celé je to strašně ostudné, ale bylo to zoufalství) a myslím, že se stydět nepřestanu. Druhá, kterou si jen tak nějak myslím… A třetí, která mi naprosto změnila život.

Ovšem, tyhle tři věci, si nejspíš navždycky nechám pro sebe.
A i když mi nic už nevrátí bezstarostnou tvář a naprosté duševní zdraví, které nebylo podmíněno jen tímto dnem, tak téhle zkušenosti nelituju. Díky ní, jsem teď taková jaká jsem. Dokázala jsem říct ne své usurpátorské kamarádce. Dokázala jsem se postavit svým chybám. Já i někteří moji blízcí se museli snažit znovu najít ke mně ztracenou cestu. Co se týče táty, od té doby jsem k němu cestu nadobro ztratila a on ke mně nejspíš též. Máma mi brzy odpustila všechno a začala to brát i s humorem… Strejda tomu nepřikládal nijakou tragickou váhu, před dědou se to snažilo zaobalit, aby to dokázal podle mě snést a babička…

16. května už svátek nemá.

Roxette - Crash! Boom! Bang!

15. května 2009 v 17:30 | Viviana Mori
Ach ty Roxetti... Crash! Boom! Bang! jsem poslouchala v buse na cestě do Itálie a trochu mě překvapila, protože jsem si nejdřív mylně myslela, že to je rychlá písnička. Přecijen ten název by se hodil k takový rychlovce :-) A pak mě překvapil její obsah, kterému jsem tak nějak rozuměla. Samozřejmě né všemu, ale podstatě ano. A moc se mi to líbí, tyhle pocity zažívala téměř denodenně a poslední dny víc a víc. Proto ji sem přidávám jako další milovanou...


Roxette - Crash! Boom! Bang!





My Papa told me to stay out of trouble
Můj tatínek mi říkal, abych se držela dál od problémů
"When you've found your man, make sure he's for real!".
"Když si najdeš muže, ujisti se, že je upřímný!"
I've learned that nothing really lasts forever
Naučila jsem se, že opravdu nic netrvá věčně.
I sleep with the scars I wear that won't heal
Spím s jizvami, které nosím a které se nezahojí
They won't heal.
Které se nezahojí.

Coz every time I seem to fall in love
Protože pokaždé, když si připadám zamilovaná
Crash! Boom! Bang!
Prásk! Bum! Beng!
I find the heart but then I hit the wall
Najdu srdce, ale pak zasáhnu zeď.
Crash! Boom! Bang!
Prásk! Bum! Beng!
That's the call, that's the game and the pain stays the same.
Je to výzva, je to hra, a bolest zůstává stejná.
I'm walking down this empty road to nowhere
Kráčím nikam touto prázdnou ulicí
I pass by the houses and blocks I once knew.
Míjím domy a bloky, které jsem kdysi znala.

My Mama told me not to mess with sorrow
Má maminka mi říkala, nenech se ničit smutkem.
But I always did, and Lord, I still do
Ale já to vždycky dělala a Bože, pořád to dělám.
I'm still breaking the rules
Pořád porušuju pravidla.
I kick it up
Vykopávám je
I kick it down.
Skopavám je.
Coz every time I seem to fall in love
Protože pokaždé, když si připadám zamilovaná
Crash! Boom! Bang!
Prásk! Bum! Beng!
I find the heart but then I hit the wall
Najdu srdce, ale pak zasáhnu zeď.
Crash! Boom! Bang!
Prásk! Bum! Beng!
That's my real middle-name
To je mé opravdové prostřední jméno
It has always been the same
Vždycky to bylo stejné
That's the call, that's the game and the pain stays the same.
Je to výzva, je to hra, a bolest zůstává stejná.

I still feel the heat
Stále cítím horko
(Slowly fallin' from the sky)
(Pomalu padá z nebe)
And the taste of the kissing
A chuť polibků
Shattered by rain
Zmařená deštěm
(Comin' tumblin' from behind)
Náraz přichází zezadu
And the wild holy war.
A divoká svatá válka.

I kick it up
Vykopávám je
I kick it down.
Skopavám je.

And every time I seem to fall in love
A pokaždé když si připadám zamilovaná,
Crash! Boom! Bang!
Prásk! Bum! Beng!
I find the roses dying on the floor
Najdu na zemi umírající růže
Crash! Boom! Bang!
Prásk! Bum! Beng!
That's the call, that's the game and the pain stays the same
Je to výzva, je to hra, a bolest zůstává stejná.
That's my real middle-name
To je mé opravdové prostřední jméno
It has always been the same.
Vždycky to bylo stejné.

Oh Yea Oh Yea
Oh Yea Oh Yea
It has always been the same.
Vždycky to bylo stejné.
It has always been the same.
Vždycky to bylo stejné.





Náš výlet do Toskánska - Část druhá

14. května 2009 v 18:45 | Viviana Mori
Na další den byl naplánován výlet do města Pisa. Kdo by neznal, katedrála se šikmou věží…
Tam mi moje srdce radostně zaplesalo, protože ten pohled byl moc hezký. Věž se mi zdála poněkud malá, ale po jisté době mě tato myšlenka opustila.


S Mírou jsme si plánovaly na ni koupit vstupenky. Ačkoliv tato "sranda" byla poněkud drahá, přecijen by byla škoda na věž nevyšplhat, když už tam jednou jsme a když nevíme, jestli se tam ještě někdy dostanem. Prodávaly se tam časové vstupenky, my měli jít ve 13:20. Čili jsme měli ještě přes hodinu čas. Máma, jelikož má velké závratě, na věž nešla a šla s Majkou podívat se na hřbitov, do katedrály a do Baptistéria.


My s Mírou jsem se mezitím šli projít městskými uličkami. Málem mě tam přejel nějaký chlap na kole. Pche. Koupili jsme si jako suvenýr menší šikmou věž. Měla jsem z toho radost. Vykuřovali jsme, vyfotili se u nějaké stavby, kde to vypadalo, že tam nocují bezdomovci a nakonec se vrátili ke katedrále, sedli si na patník a papali a popíjeli colu.

Byla jsem netrpělivá. Jednak jsem byla na tu věž ohromně zvědavá a taky jsem to už chtěla mít za sebou. Průvodce nás varoval, že ty schody jsou takové do šikma a že budeme mít pocit, že se z nich vysypem. Já schody nenávidím, né proto, že je to námaha do nic šlapat, ale prostě se bojím. Mám potíže s rovnováhou, to veřejně přiznávám a trpím velkou hrůzou z výšek a taktéž jako máma závratěmi. Říkáte si nejspíš, že jsem teda úplně pitomá, že jsem se do toho hrnula… Jenže já chtěla mít prostě zážitek. A taky ho mám.

Ze začátku na věž vedla dlouhá kamenná chodba se schody… Ano, byli trochu sešikmené a chvílema jsem byla opravdu velmi nejistá, ale pořád to šlo. První výhlídka byla úchvatná, ale pořád to ve mně hrkalo. Ta představa, že půjdu ještě výš! Na jedné straně se vyhlídková podlaha opravdu dost šikmo sesouvala, bylo to dost nepříjemné a divné. A když jsme se vynadívali, šli jsme výš.



Schody byli pořád stejné. Vyhýbala jsem se myšlence, jak zvládnu sejít dolů, po těch kluzkých schodech. A už jsme koukali z ještě větší vejšky. Lidi se zdáli ještě menší a menší a já se radši chytala Míry za ruku, protože se mi začínalo dělat špatně od žaludku. Ovšem i přesto jsem ocenila tu krásu. To by musel snad každý.


Jenže tady pro mě skončily všechny poslední zbytky legrace. Schody se změnily v úzké točité, bez zábradlí, klouzali a já si říkala, že tohle fakt nezvládnu, že to bude pořádnej mazec.
Taky že byl. Začínalo se mi dělat tak špatně, že jsem zadržovala slzy. Musela jsem si říkat "Jsi silná holka, tu fóbii překonáš, stojí to za to". Ano, stálo to za to. Míra stál u mě, hladil mě po zádech a držel mě za ruku, pomalu mě vodil kolem zábradlí… Kdyby tam nebyl, asi bych se zbláznila.

Nejvíc mě znepokojovaly schody na vyhlídkový plošině, když jste si stoupli na ten třetí, zábradlí už téměř nic neznamenalo. Brrr, ještě teď když na to myslím, mám divný pocit v krku a břiše.
Nahoře byly zvonky. Viděla jsem, že se tyčí schody ještě dál a že vypadají nejhůře ze všech. Razantně jsem odmítla tam jít. Tak jsem navrhla Mírovi, že už mi to utrpení stačilo, že už jsem tu byla, viděla a nejsem proti mít zase pevnou půdu po nohama. Tak jsme šli. Jenomže nás asi po pátém schodě zastavila policajtka či kdo to byl, která tam dohlížela na náš vymezený čas. Vyjít až úplně nahoru byla nutnost!!! Krve by se ve mně nedořezal. Musela jsem…


Tak jsem tedy šla. Vybelhala se nahoru… Bylo mi zle, zle… Opřela jsem se o zábradlí a koukala nešťastně dolu. Lidi byli vážně jak mravenečci, ono se to nezdá… v očích jsem měla jen tu hrůzu, kterou musim zase sejít dolů. Dělalo mi potíže i zvednou nohu a stoupnout si na schod, jak jsem byla stuhlá strachem. Ach ta posraná fobie. Nakonec jsem dolů sešla, nadávala přitom, ale ke konci už jsem byla schopná i na schodech střídat nohy.

Míra se mi potom smál, což od něj podle mě nebylo vůbec hezký a urazilo mě to. Já na sebe byla pyšná, že jsem i přesto všechno překonala sama sebe a dokázala to. Kdo tyhle problémy nikdy nezažil, nemůže vědět jaký to je.

Uff.

Po této zkušenosti nás čekala ještě procházka po městě, viděli jsme bleší trhy, které na mě působily kapku depresivně, nevím proč. A ty věci co tam měli... neuvěřitelné...

Pak jsme po jisté době vyrazily zpět k autobusu a odjeli do dalšího městečka Lucca. Další starobylé městečko obehnané hradbami. I zde byla možnost vystoupit na věž, ale na tuhle možnost jsem jen pohrdavě odfrkla. Ještě to tak! Další utrpení?? Ani za nic! Sice jsem si tak v duši řikala, pojď holka, zkusíme co vydržíš... Ale, ne. Snad jindy... :-D Pisa je základ, klasika, ale to ostatní klidně pominu.

Zde jsme si poprvé dali zmrzku. Nebyla jsem z ní nijak nadšená. Vylízala jsem jen kopečky a kornout vyhodila, na ten jsem chuť fakt neměla. Zmrzka byla třešňová a mám pocit, že jsem si k tomu dala i jahodovou. Žádnej zázrak to nebyl. Pak jsme dokonce viděli demonstraci za ochranu životního prostředí. Bylo to hustý. A toho rámusu!


Po prohlídce jsme byli šíleně uťapaní. Hledali jsme nějaké místečko, kde bychom si sedli, a nic jsme nenacházely, lavičky byly rezervované. Nakonec jsme si kecly na výlohu na kulatém náměstí. Pak přišel průvodce a smál se, že vypadáme, jako kdybychom k tomu obchodu patřily.




S Mírou jsme se pak tak nějak oddělili, jen na chvilku a šli kouřit do temných uliček. Působilo to všechno tak starobyle depresivně. Ale bylo nám fajn. Myslela jsem si, kdovíjak budu na těhle cestách otravná, protivná a málomluvná, ale bylo nám hrozně lehko a veselo. Záchvatům smíchu jsme se nevyhnuly nikde, byla děsná prdka. Bylo vtipné i jak jsem se zde pořád strachovala, že mě máma uvidí kouřit. Ačkoliv ví, že kouřím, přecijen bych nebyla ráda, kdyby mě viděla takhle přímo.


Když jsme se vrátili z kouřící chvilky, sedli jsme si na patník na náměstí, kde měl být sraz a dozvěděli jsme se, že pizza, kterou si koupila Majka byla pěkně hnusná. Nakonec si míra vytáhl obrovskou bagetu, já snědla jeden suchar, Míra si pak vzal taky a schylovalo se k večeru.

Svět byl bezva. :-)


Pak už jsme šli přes louku natěšeně k autobusu. Ach jaký to byl krásný pohled ho spatřit. Nasedli jsme a jeli k novému ubytování, tentokrát v městečku Montecatini.

Hotel byl stejně luxusní a byl lepší v tom, že měl balkon. No krása.

Večer se sice přihodila velmi nemilá a dramatická chvilka mezi mnou a Mírou, ale druhý den bylo zase vše ok.

Ovšem usnutí nebylo tak snadné, jelikož nám do pokoje vlítl komár a poštípal mě do rtů. Když už jsem začala usínat, začínala mě děsně svědit a pálit pusa. Divila jsem se, co to proboha může bejt. Pak jdu k zrcadlu a vypadala jsem, jako kdybych měla na rtech obrovské bílé puchýře. Nejdřív mě napadlo, jesli jsem se nějak nespálila od cigarety, nebo jestli se mi nedělají opary, ačkoliv na ně netrpim. A pak mi došlo, že mě muselo něco kousnout. Namazala jsem si teda pusu jelením lujem, nešťastná, jak budu následující den vypadat a jak se mi díky tomu všechno pokazí. Naštěstí se mi povedlo toho komára ještě tu noc zabít, čili jsem neutrpěla další újmu a otekliny přes noc splaskly a druhý den nebylo nic vidět.

Uff uff.

Vše bylo zažehnáno.

Náš výlet do Toskánska - Část první

12. května 2009 v 22:04 | Viviana Mori
Jsem definitivně zpátky. Ach ach. Nikdy bych netušila, že je možné cítit své problémy tak vzdálené a nepodstatné. Tam v Itálii jsem cítila svou školu tak daleko a tak malou, že mi připadalo, jako když neexistuje a pokud ano, tak to je nic oproti tomu, jakou naději, sílu a hromadu zážitků mi dává možnost poznávat tuto zemi.





Tento zájezd byl naplánován již rok před jeho zahájením. Původně se mělo ject na Dolomity,
do hor, kam jsem opravdu chtěla. Toskánská městečka mě zase až tolik nelákala a spíš jsem chtěla horské dobrodružství, lanovky, a tak. Nicméně více lidí z máminé školy hlasovalo pro Toskánsko.
Říkala jsem si teda "Dobrá". Alespoň tam nepojede táta, jelikož ho chození po městech nezajímá.

Všechno se to beztak zdálo hrozně daleko. Nicméně čas je neúprosný a tak se stalo, že ve čtvrtek 7.5. 2009 jsme vyjeli ze zastávky metra B, Nových Butovic směr Rakousko - Itálie.
Netěšila jsem se. Nedokázala jsem si představit svého přítele a svou mámu v jedné skupince, ve kterých budeme chodit. Bála jsem se trapasu. Máma je občas hrozně otravná. Taky jsem se místo Itálie chtěla připravovat na závěr školního roku, který se zatím pro mě zdá velmi nepříznivý.
Snažila jsem se mámu přemluvit, abych zůstala v Praze. Ovšem nešlo to, vše bylo zaplacené, bylo nahlášené moje jméno, číslo pasu a kdybych nejela, propadlo by nám 7 tisíc. Holt se nedalo nic dělat.

Tašky jsme měli nehorázně těžké. Máma brala spoustu jídla, které bychom v životě nemohli sníst. Samozřejmě se vezl i nějaký ten alkohol, jak pro dospělé kantory tak i pro nás dvě "děti".
Táta nám pomáhal nést tašky, tak jsem se bála, aby před Mírou neplácal kraviny a neměl pitomé otázky. Naštěstí to proběhlo celkem dost hladce a příznivě. S Mírou jsme se potkali už v metru, já si odstoupila od rodičů a kecali jsme. Ačkoliv jsem se snažila házet úsměvy a naději na všechny strany, někde uvnitř mi bylo kapku úzko a smutno. Nechtělo se mi opouštět domov.

Autobus přijel přesně na čas, což mi připadalo jako zázrak. Předtím jsme se ho s Mírou nemohli dočkat a tak trochu jsme blbli. Pak jsme nasedli a noční jízda začala. Odjížděli jsme totiž ve čvrt na dvanáct večer.











Snažila jsem se moc nepít, protože už se znám a dobře vim, jaký nervy mám z nemožnosti dojít si na WC kdykoli chci já… Ovšem už i v tomto jsem se zlepšila a celkově byla ve všem více v
klidu. Jediné, z čeho jsem měla opravdový a děsně "bárbínkovský" strach byl můj vzhled. Většinou mě už jen jedna jediná noční cesta poznamená a vypadám tak divně flekatá, pomuchlaná a zplihlá. Nebo jsem tak alespoň vypadala na předešlých zájezdech. Ten první byl směr Dánsko a Švédsko a druhý Anglie. No… Jenže od té doby jsem zhubla 10 kilo a taky zestárla, čili možná proto to bylo lepší a já si zase tolik nestěžovala. Prostě pohoda klídek tabáček.


Poměrně brzo jsem se rozhodla jít spát. Předtím jsme poslouchali Roxetty a oni mě tak krásně uspali, no nedivte se… :-D Ovšem neusnula jsem hned, jen jsem tak odpočívala. Tvrdě jsem usnula až k ránu, předtím, než jsem se stihla pokochat nádherným výhledem na Alpy.





Naše první zástavka mířila do italského městečka Ferrara. Poprvé jsem s chutí brala na takovémhle zájezdu foťák do ruky a fotila co jsem mohla. Bohužel jsem měla malou paměťovku, takže se muselo šetřit. V tomhle městě na mě nejvíce zapůsobila jeho katedrála. Koupila jsem si tam svíčku a zapálila ji. Pak jsem ještě chvilku pozorovala, jak hoří…













Jinak ten den jsem se taky stihla poprvé nasrat, a to na mámu, která chtěla se svou kolegyní Majkou o rozchodu procházet především tržnice. To má přece i v Praze! Samý tyhle šmejdský věci! S prominutim. Tak jsme se pak s Mírou oddělili a šli na cigárko. Brouzdali jsme uličkami, pak seděli odděleně na patníku před katedrálou, debužírovali a bylo nám fajn.












Ferraru nám přidělili k našemu Toskánskému programu. Vlastně ani nevim, co je na něm tak zvláštního a proč je památkou Unesco… No, tak nejspíš se tam dochovaly nějaké ty středovaké hradby a nějaké domy a tak, ale nějaká úchvatná architektura to dle mého názoru není. Také je tam naprosto překolováno, ti lidi tam jsou snad fanatici do ježdění. A to prej i jezdí a běhají po těch hradbách! To už je fakt slušně ujetý….






Tato celodenní prohlídka ve mně zanechala dojem "Nic moc". Ovšem bavila jsem se dobře, po boku Míry, někdy i mámy a tak… Máma a několik dalších si šli pak dát voraz do parku a já s Mírou a většina spoluúčastníků jsme se šli ještě podívat na jakousi bránu a hradby. Všude lítalo takové podivné chmýří, nevím z jakého stromu to je, ale měli jsme ho všude ve vlasech a někdy se nějakému nešťastníkovi povedlo ho i spolknout. Fujky.











Byla to pohoda. Máma furt měla katastrofický scénáře ohledně hotelu. Pořád vykřikovala, že tam budou jenom kadibudky a pak se tomu smála. Jenže kadibudek se nedočkala, ubytování bylo překvapivě opravdu luxusní. První noc jsme spali přímo ve Ferraře. Přes silnici jsme měli nákupní centrum, takže večer jsme se vydávali na nákup coly, cigaretek a tak...

Taky nás překvapila venkovní jídelna a klece s elektrickými šoky na zabíjení hmyzu.
A jídlo bylo výtečné, ale Italové jsou teda dle mého názoru žrouti, protože dávaji první chod - těstoviny, většinou tak porce pro normální oběd. Ovšem to není vše, poté přijde maso s oblohou - taktéž porce na vydatný oběd a nakonec zákusek. Och, můj ubohý žaludek málem praskl, a nejen můj.

*


Těmhle koulím jsme se smáli...












Cola... naše milovaná dávka síly...

S Mírou jsme pak na pokoji pili ještě vodku, smutně se rozloučili (jelikož se předpokládalo, že Míra bude mít jednolůžkový pokoj sám pro sebe, nicméně byl přidělen k jistému starému pánovi, který sice nepatřil k našemu školnímu klanu, ale prostě s námi jel a nikdo na pokoji nemohk být sám).

Usnula jsem rychle, poklidně a příjemně zvědavá na další dny.

Adios amigos! :-)

7. května 2009 v 16:59 | Viviana Mori
Ještě před odjezdem zdravím a přináším novinky!

Jednak jsem přidala novou rubriku a to jest Denní rukopis, bude to něco jako deníček, ale né tak úplně, rozhodně nebudu psát každý den...

Občas možná bude těžké rozlišit a rozhodnout co zařadit do Nevšedních zážitků, do Odpadkového koše a co do Rukopisu... Nicméně, do koše půjdou spíš bolesti z minulosti, do rukopisů co se stalo toho a toho dne, jaké pocity byli...a do Nevšedních zážitků půjdou jak nevšední kousky z minulosti, tak i ty v nejližší době...

Brr, je v tom motanice. Ale já se v tom zatim vyznám, to je nejdůležitější. :-)

A navíc, prozatím jsem stáhla kapitolu povídky, kterou jsem tu měla doposud jako jedinou (bude se totiž doupravovat a vrátí se sem až v konečné verzi) a přidala kapitolu zbrusu nové povídky a to jest Ze rtů ti číst neumím.

Snad se bude líbit a budete se tu nadále mít famfárově!

Přeji vám krásné dny volna, i ty další a uvidíme se v úterý!

(pokud mi síly budou stačit)

Prozatím se loučím a mám vás ráda!

Vaše Vivi

Ze rtů ti číst neumím

7. května 2009 v 16:47 | Viviana Mori

Ze rtů ti číst neumím

******************************************************************************

1. kapitola - Nová šance
2. kapitola - Šok

Denní rukopis

7. května 2009 v 16:47 | Viviana Mori |  Denní rukopis

Denní rukopis
**********************************************************************
3.1. 2010 - Loňský rok 2009 (rekapitulace)
19.12. 2009 - V bolesti a vzteku

Ze rtů ti číst neumím - Nová šance (1. kapitola)

7. května 2009 v 16:19 | Viviana Mori
"... a že tvůj život bude jen samé štěstí a láska tě bude provázet každým krokem a všichni pochopí, že by byl hřích na tebe zapomenout..."
"Už přestaň. Tohle se nestane, alespoň né mě."

Povzdechla si a shodila jeho ruku ze svého ramene. Zabořila ji do saténové přikrývky. Vždycky se tak snažila potlačit slzy, to zoufalé nutkání smutku dostat se ven. Když cokoli mohla obemknout prsty, přinášelo ji to úlevu... Jako malá si ve školce neustále hrála se svými vlasy a šeptala si písničky, které ji v tu chvíli napadly. Museli si myslet, že je blázen...

"Tak...už nechceš na nic vyložit?" Podíval se na ni a postřehl třpyt jejích slz. Posunul polštář, aby našel krabičku a postupně do ní naskládal všechny tarotové karty.
"Dobře...chceš si povídat?" Zašeptal a přitočil se k ní čelem. Pravou ruku ji obtočil kolem pasu.
Trhla sebou a nepatrným pohybem si pod tričkem začala povytahovat punčocháče až vysoko na břicho.

Protočil oči v sloup.
"Bože, já si nemyslím, že jsi tlustá ani nemáš špeky, tak buď v klidu...Mám tě rád takovou jaká jsi. Víš co? Vybereme nejlepší fotku z dnešního odpoledne, ano? Řekneš mi, která se ti zamlouvá nejvíc."
Chvíli šmátral po stole a hledal kabel. Zapojil ho, chvíli netrpělivě ťukal prsty o desku stolu, jak se fotky ukládaly a nakonec se s tázavým úsměvem otočil.
Zamračila se. "Vždyť jsou všechny skoro stejný. Co já vim, vyber si jakou chceš..."
Nechtěla žádné obveselení. A i kdyby, rozhodně by ho nemohla najít ve fotkách, na kterých se sama sobě mohla těžko líbit. Na svůj věk vypadala stále velmi mladě, ovšem jejíma očima prosvítaly děsivé přízraky minulosti... V zrcadle je sotva viděla, ale fotooaparát je vždy zachytil tak zřejmé... Navíc nenáviděla svoje dolíčky ve tváři. Vypadám jak pokřivené malé dítě, říkala si vždycky.
"Nechci se koukat na fotky... Rádši bych přemýšlela. Víš, dneska mám jedno takový výročí."
Významně se zahleděla do jeho očí a spatřila jeho zděšení.
"Výročí? Já něco změškal? Ale já..."
"Ne, tohle je jen moje osobní výročí. Tobě jsem o tom nikdy neřekla a ani se tě to netýká..." Jemně, skoro až nacvičeným gestem ho pohladila po čele. Přivřel oči a dál se neptal. Prozatím.
Dlouho bylo ticho. Jí nevadilo. Někde kdysi četla, že člověk, který chce porozumět své duši a slyšet její hlas, musí umět být zticha. V okolí to určitě nikdo neuměl, protože křičeli až se jim prášilo od úst. Samé nadávky ze sousedství, v práci koketování a klevety. Ona nebyla jako ti ostatní. Mlčet ji vyhovovalo, ačkoliv si tak vysloužila spoustu urážek a podivných pohledů na svou adresu.

On se bál. Neměl rád to její pověstné mlčení. Snad proto, že netušil, co se v ní odehrává. Bál se, že jednou ji v té hlavě znovu něco přeskočí a bude chtít skákat z mostu do studené vody, opít se až do němého stavu či zkoušet lehat na koleje. Dřívě měl její bláznivé nápady rád. Později se začly pozdávat jako zvrhlé, sadistické a občas sebevražedné. Ale měl ji rád a bylo spoustu chvílí, kdy se chovala jako normální mladá žena se svými potřebami. Stiskl ji ruku.

"Bojím se."
"Čeho?
"Měl jsi někdy pocit, jako kdybys stál na hladkém povrchu skály a věděl, že za nějakou chvíli budeš zírat do prázdné černé propasti? A není ji jak obejít, ani neexistuje žádný most. Prostě jen víš, že buď do ní skočíš a zemřeš, nebo se vrátíš tam odkud si přišel a budeš žít věčně v zatracení a trpět...Nechci to tak, ale nemám na vybranou. Radovala bych se z toho co mohu mít doposud, jenže myšlenky na takovouhle budoucnost mě děsí a svírají. Moc to bolí"
Povzedchl si a nešťastně nakrčil čelo.
"Co je to za hloupost, lásko? Ty nebudeš věčně zatracená a určitě nic není tak temné jak se zdá..."
"Všechna radost mě už opustila. Na tetiččině pohřbu jsem myslela, že jsem v rakvi já a né ona. Každý den si tak připadám, jako kdybych se nemohla hnout, zvednou hlavu... Nikde žádná skulinka. Nemám na to se tu s tebou snažit o smích a bezstarostně vybírat fotky."
Bouchl pěstí do stolu.
"Takhle už to trvá moc dlouho. Mám toho dost, Lily. Myslíš, že budu neustále jen tak sedět, poslouchat tvoje nářky a doufat, že pár pohlazení tě povzbudí? Ne, ty potřebuješ něco dělat, začít žít..."
"No jo, pán je zase jednou bystrej! A co bych podle tebe měla začít dělat? Poslouchám..."
"Víš, jak jsi před nějakou dobou měla období, kdy jsi zase začínala věřit... Říkala jsi, že bys mohla znovu začít tancovat...A já... já jsem tě přihlásil do jarního kurzu břišního tance..." Udělal omluvné psí oči a potom zvedl hlas o oktávu výš a prohodil: "Nebij mě za to prosím."
Zamrkala. Pak se jí z úst vydralo pouhé uchechtnutí.
"Cože? To je vtip?"
"Ne, není. Podívej já nemám sílu se koukat, jak jsi čím dál tim více bez života. Nevím, myslel jsem, že se to lepší, ale nezlepšilo se nic. Chci ti znovu vrátit víru. Když se nějak zabavíš, půjde to lépe."
Dýchala přerývaně. Věděla, že začne brzo zuřit.
"Ani ses mě nezeptal! Nemůžeš rozhodovat v mém životě za mě!"
"Chtěl jsem ti jen pomoct... Už jsem to zaplatil, ale tak třeba to půjde ještě zrušit..." Natahoval se pro svůj mobil. Zachytila jeho ruku.

"Tak počkej. Když už jsi to tak hezky vymyslel, dobrá. Budu tam tedy chodit. Ale mám takovou podmínku. Tys mě do toho navezl, tak tam budeš chodit se mnou."

Ačkoliv seděl, zdálo se jí, že před ní couvá.

"Ne!" Vydralo se mu z úst a kdyby ona předtím nebyla tak smutná, musela by se smát jeho vyjevenému pohledu.

"Já jsem chlap! Budu absolutně k smíchu!"
"Chceš mi vrátit sílu a radost? Tak se pro to zkus občas i trochu překonat a ponížit. A nejen mučit peněženku."
Podrbala ho na bradě. Tak, to jsem tě dostala, pomyslela si. Mluvit do života mi chceš, ale sám neděláš nic, co by mě vyzdvyhlo doopravdy.
Co by bylo užitečné pro nás pro oba. Pár společných zážitků nemůže uškodit.

Považovala dnešní rozhovor za ukončený. Natáhla se na gauč a zlehka se dotkla jedné z prvních kapek, která sklouzávala po okenním skle.

Budeme spolu chodit vrtět zadkem... Musela se té představě po dlouhé době upřímně zasmát.
A již za chvíli k jeho údivu v klidu usnula.

Možná brzo bude ráj... a nebo peklo

6. května 2009 v 18:23 | Viviana Mori
Brzo to vypukne. Je to tady.

Zítřek nejspíš rozhodne, jestli se dostanu do třeťáku nebo ne. Jestli budou v mých očích nakonec slzy smutku, nebo radosti... Jestli zklamu své blízké a potěším ty magory od nás ze školy, nebo potěším především sebe...

Ach jak lákavá by byla vize klidného léta. Vůně letních dobrodružství, lásky, možná i moře (kdo ví), spousty srandy, volnosti a možností...

Pokud mi to nevyjde... (je to hodně velká pravděpodobnost a musím se s tou možností již smiřovat), tak nastane peklo, jelikož ekonomika je předmět, který se opravdu nechci za krásného počasí učit, navíc je to dost těžké a nezáživné.

Babička se propadne hanbou, to vim...
Nikdo to nepochopí.

Tenhle školní rok byl moc krušnej, protože hned na začátku přišla šíleně bolestná zpráva, jak blesk z čistýho nebe a celý půlrok jsem se dost slušně hroutila, balancovala na hranici mezi touhou bojovat a silou šílenství.

Nemohla jsem se na nic soustředit. bylo pro mě nepochopitelný vzít do ruky sešit a učit se. Prostě to nešlo, nemohla jsem...

Zasr.. deprese.

te´d vidim, co to má za výsledek. Možná celej můj budoucí život.

Už se můžu jen podívat na tu tabulku, co z ekonomiky berem, napsat si tahák pro jistotu a doufat, že to dám...

A jestli ne, zkusim ještě přwemluvit profesorku, jít do sebe a... projít.

Musím to zvládnout!

A jestli ne...

Nepřej si mě světe!!!!



P.S. Zítra kolem půlnoci odjíždím do Toskánska, čili se tu pár dní neukážu. Potom se nejspíš můžete těšit na fotečky této půvabné části Itálie. Itálie, do které musím, místo toho abych si mohla ve škole vylepšit známky... Někdy je všechno dost na hlavu. Nicméně... mám naději a těším se tam. Pokud mi to nevyjde, to už stejně asi na zájezdu záviset nebude... Takže si to musim užít jako možná poslední krásnou chvíli.


Děkuji

Ze života porcelánu

6. května 2009 v 18:01 | Viviana Mori
Dokud je tu malá šance smát se, budu optimista...
Dokud ještě všechno neskončilo, chci pokračovat...

Tak nač smutnit a vkládat sem básně mého klasického stylu - smutné a nostalgické, když na to bude ještě času dost...

Proto vkládám své staré známé optimistické dílko...


Ze života porcelánu


Mám závoj z okurky,
a žluté oči z kaše.
Tak jezte vy potvůrky!
Zde večeře vaše!

Neloudejte se vy páni!
Nebo zima bude mi!
Na porcelánové pláni,
stydne jídlo, tuhne mi!

Dávej bacha, na ten stůl!
Přestaň do něj drkat!
A jez slušně, nejsi vůl!
No snad nebudeš krkat!

Nechápu ten smutný úděl,
koukat lidem do pusy.
Radši bych v polici seděl
a počítal kaktusy.

Marná sláva, marné přání.
Už nestojím ani halíř.
Tak aspoň jezte bez váhání!
Když už jsem ten bílý talíř.

Era - Celtic Myst

6. května 2009 v 17:33 | Viviana Mori
Tuhle krásnou skladbu nemůžu opomenout... Jedna z mých nejoblíbenějších od Ery, kdysi jsem jí posílala kamarádce, která byla dost nešťastná a prosila mě, abych ji poslala něco pěkného na povzbuzení... Nějakou písničku... Nejdřív jsem říkala, že nejspíš nic nemám, ale nakonec mě to trklo, Era! A byla mým výběrem nadšená... :-)


XIII. Století - Elizabeth

6. května 2009 v 17:26 | Viviana Mori
Už klasika...

Moje první písnička od XIII. století, narazila jsem na ni kdysi náhodou a zalíbila se mi strašně moc... A zrovna jsem ji poslouchala v době, kdy jsem četla Čachtickou paní (mimochodem úžasná četba), takže skvělá doplňková kulisa k onomu období... :-)

A taky kdysi patřila k písním, které jsem poslouchala před spaním místo ukolébavky...



Almora - Ay Isigi Savascisi

6. května 2009 v 17:22 | Viviana Mori



Úvodní písnička alba Kiyamet Senfonisi... Líbí se mi její různorodé polohy, chvíli klidná, poetická, potom sborový zpěv, úderné kytary a její zpěv... No podle mě to má něco do sebe...

Tyhle kapely prostě vážně celkem žeru... :-)



Fotky přírody z chaty

4. května 2009 v 19:32 | Viviana Mori
Tak.

Chci se vám pochlubit s fotkama, které vznikly na chatě. Nějak mě to popadlo a začala jsem fotit kytky, okolí, rodinu, kočku, občas i sebe (mimochodem to byla bída)...

Ovšem ty kytičky, příroda... To mi připadá přecijen nejpovedenější...

Je tak krásné to po té kruté a depresivní zimě vidět...

A je docela zajímavé zjištění, že se ze mě stává fotící maniak...

Kdepak poetická dušička... To už je pryč..

Tak, zde je pár foteček ze zahrádky a jejího okolí...

:-)



V temnotě svítá hledání

3. května 2009 v 17:58 | Viviana Mori


Jsem tu zpět. Byla jsem chvílema mimo (brzy přibydou fotky), trochu jsem se zrekreovala a cítím se líp. Na uvítání vám tu chci vložit už celkem starou básničku. Působí na mě tak jarně, ačkoliv je celkem smutná. Dřív věnována čtyřem lidem, kteří mi byli za jistou dobu nejbližší. Dnes už nemám ani jednoho z nich.

Tak ji věnuju těm, kteří mi pomohli, aniž bych o to prosila. Těm, kteří tu jsou stále, i přesto všechno.

A taky vám, kteří sem chodíte.

P.S - myslím, že leccos už jsem našla :-)


V temnotě svítá hledání

Ležím a usínám
v potůčku svých slz.
A doufám že najdu...

VĚC

Co bude jemná na dotek,
co uloží mé noční můry
do svého jádra,
odlitého z nebes

Počítám květiny
ve vlasech touhy
a doufám, že najdu...

CIT

Jež vloží oheň do mého srdce,
zahřeje chlad v mém nitru
a odbourá stěny studu,
abych vás mohla obejmout.

Skláním se nad lidským štěstím.
Přeju i závidím.
A doufám že najdu

ČLOVĚKA

Jež složí mojí smutnou duši
do nádherného obrazu
stvořeného z čiré nevinnosti
a z nehynoucí lásky.