Strašpytel chce pokračovat... Ať to stojí co to stojí

29. dubna 2009 v 20:54 | Viviana Mori
Jsem divná. Nejen jako člověk, ale i co se týká mého rozpoložení. Není mi dvakrát, vůbec nevím co se se mnou děje, třeští mi hlava, pravá polovina těla mě předevčírem i včera brněla jak o život a byla jsem studená jak led. Zvlášť moje pravá ruka.

Nejspíš to mám všechno od páteře, nehorázně mě bolí záda...
No jo, s tím mám problémy už dlouho.

Byl zvláštní pocit, jen tak sedět, vědět, že někdo na vás mluví, ale absolutně nevnímat a nechápat, co mluví, proč mluví a snad i jak vůbec mluví. Nic vám nedochází, jste stuhlí, koukáte do zdi a myslíte jen na to "Co když umřu?" "Bude to bolet?" "Budu obětí takové ponižující smrti?"

Ani se neptejte, co mě všechno napadalo za hrůzné vize, ten výčet těch nejstrašnějších chorob, kterých jsem měla příznaky. ¨

Naštěstí... zatím se můj stav lepší.

Dneska jsem musela jít do školy až kolem poledne, abych to vůbec zvládla. Musela jsem se vyspat. Vždycky to trochu pomůže, ačkoliv už jen ten akt vstát, v jakoukoli dobu, je nehorázně krutý. Ze začátku se to tak ani nezdá, ale jakmile vstanu, dělá se mi mdlo.

Nedávno jsem i viděla jakési neobvyklé zelené fleky v mém zorném poli. Asi něco, jako když dlouho koukáte do Sluníčka. Ale já byla ve stínu. A navíc večer, v přírodě...

Možná jsem měla auru kvůli migréně. Nevím, jestli mám opravdu migrénu, ale leccos by to vysvětlovalo.

Ovšem...

Možná mám jen zase zpřeházený a vyčerpaný organismus s vnitřní horečkou. A možná všechno dohromady.

Vím, že moje nevolnosti a bolesti jsou převážně psychického původu.

A přitom jsem celkem v pohodě.

Když jsem trnula strachy, napadala mě jen jediná věta...

"Proč bych měla umírat teď, zrovna v době, kdy jsem znovu začala žít? To není spravedlivé..."

Nicméně... Klid.

Neumírám. Už se na to necítím.

Umírání nemám v popisu práce a ačkoliv se blogu nemohu dostatečně věnovat, nechci přestat.

Nemůžu si ani dát pauzu!

Pořád bych něco psala, a když není blog není ani tvůrčí šance cokoliv dokázat a dávat na papír...

A to je přece můj úděl...


Ach ach, moji drazí...


Co se mnou?

(zmateně krčí rameny)


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lizz Lizz | Web | 30. dubna 2009 v 17:28 | Reagovat

Jaj až tak zle ti je?? Tak to budu držet palce ať se to zlepší... :)A umírat se ani nesnaž... Nebo osobně přijedu (kamže??) a vykopu tě z hrobu.... nejdřív lopatou a pak nohou, jasný??:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama