Samota... dřív nejlepší přítel, dnes noční můra...

19. dubna 2009 v 15:54 | Viviana Mori
Prolog

Už delší čas mívám stejnou noční můru. Ačkoliv mám vícero hrozných snů, například o tom, jak mě pronásleduje šílený krvežíznivý vrah, padám do temného kráteru nebo mi umírají členové rodiny či nejbližší přátelé...

...jsou to jen jednorázovky.
Zazdají se, člověk na chvíli zrychleně dýchá, možná si i popláče a jde dál. Nicméně tahle noční můra mě pronáslaeduje déle, nezdá se ani zdaleka tak strašlivá, jako třeba ty výše zmíněné. Nicméně mi přináší nevýslovnou hrůzu.

Je večer a nebezpečné ticho. Nejsem v neznámém prostředí, ale u sebe doma. Stmívá se a jsem sama. A pokud ne, brzy budu. Máma vždy někam odejde a táta jede pryč autem... Z okna se dívám, jak mizí a čekám na západ slunce. Pomalu se do mě vkrádá nepopsatelná a nevysvětlitelná hrůza. Pozoruju stíny na stropě, na stěnách a kolem mě prýští nepříznivá nadpřirozená energie. Možná duchové, možná něco jiného, já opravdu nevím. Začínám sténat strachem, utíkám bytem pořád dokola, zavírám oči, bojím se toho, co bych mohla vidět. Snažím se mámě nebo tátovi dovolat, ale nikdy to nejde... A nebo mi řeknou, že přijdou až za pár hodin. Začínám plakat, vím, že bych to pár hodin nikdy nepřežila. Snažím se z bytu utéct, ale nejde to. Dveře jsou zamčené a když ne, ten strach mě dožene těsně na schodech a já tam jen ležím, snažím se křičet, ale nevydám ani hlásku, jen sípu strachy, srdce mi tluče jako o život a ... probouzím se.

Mám potom vždycky strach se jen pohnout. Dojít si na záchod, nebo cokoliv. Když v tu chvíli začne kočka hrabat na svém záchůdku, div nemám srdce v krku a z pusy Saharu.

*


Postupem času jsem se toho snu přestala "jen" děsit, a začla se zajímat o to, čím by tahle vize mohla být způsobena.

Možná v tom budou zakořeněné jisté vzpomínky na dětství, kdy máma chodívala na oslavy a po barech a já zůstávala sama doma s tátou. Nicméně... Bála jsem se být sama zavřená v tom pokoji, vždy jsme tenkrát spávali spolu... Brečela jsem a neusnula, dokud nepřišla. Pro mou malou duši to bývávalo celkem trauma, protože z táty jsem měla až nadměrný respekt. Kdo ví...

Ovšem pravděpodobnější bude, že takovéhle sny pramení z nejistoty ze sebe samé, s nutkavým pocitem nevydržet sama se sebou. Poukaz na období, kdy se nezdá bezpečný ani vlastní domov, kdy cítíme, jak stárneme a opouštíme staré známé, vzdalujeme se od rodičů... Jsme sami vhozeni do prázdnoty, svět se zdá krutější, bolestnější, všechno co bývávalo známé a přátelské najednou v sobě skrývá nějaké hrozivé tajemství, zdá se ten svět tak jiný... Ačkoliv má neustále tu samou podstatu.

Ten prázdný temný byt by mohl být můj svět. Dřív opečovávaný lidmi zvenčí...Ano, bez umetené cestičky rodičů nebo vlivnějších přátel ani krok. A najednou stojím sama na vlastních nohou a nevím kam dál. Sama nevím koho se bát víc, temnoty a nástrah okolí, nebo sebe sama, toho, co si uvnitř namlouvám, co mě sžírá, trápí a děsí?

Že by neumění se o sebe postarat? Vyrovnat se s děsivou myslí, která mě dohání k občas nepochopitelným činům?

A taky se samotou, která se dříve zdála tak prospěšná (člověk si bláhově myslí, že je pak svobodný, může si dělat co chce, nikdo mu neporoučí...Jistě, může to tak být, ale kdo si skutečně věří a je vyrovnaný člověk, může žít svoboně i po boku druhých lidí. A možná si to říkají lidi, kteří si myslí, že i kdyby byli sami, stačí lusknout prsty a budou znovu obklopeni přáteli a veselostí... A tak to nechodí. Samota moc bolí. A kdo říká, že ne...

... myslím, že z života ještě moc neochutnal.


Epilog

Asi to tak bude...

Nočními můrami jsem trpěla vždycky, jako malá jsem viděla nějaký horor a díky tomu se mi zdály stejné hrůzné sny celých 6 let... Poté přešly. Ovšem, copak to, horory se časem vybaví jako nepravidvé a směšné smyšlenky lidí, kdežto noční můry způsobené naším životem se s námi vlečou třeba i po celou dobu našeho bytí.

A když se promítnou i do reality... Jako se mi to stává denodenně (zrovna předevčírem večer vypli proud, a já byla sama doma... Kočka se chovala divně, jako by tušila něco zlého... Moje tělo si tím nějak připomnělo tu hrůzu ze snů a musela jsem jít zvracet na záchod...Netuším, jestli to není ostuda.)

Věřím, že spoustu lidí to zná a pochopí mě. Tohle není moje jediná noční můra, máma by mohla vyprávět všechny ty krušný chvíle v noci se mnou. Jak jsem se probouzela s hysterickým křikem, pláčem, nebo odřeninama...

Vím, že sny pomáhají, avšak odrážejí náš vnitřní i vnější svět...

A já se tedy neubráním otázce...

Jak to proboha celá ta léta žiju...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lizz Lizz | Web | 19. dubna 2009 v 17:25 | Reagovat

uff.. tk takovejhle sen bych opravdu nechtela.. i já měla období nočních můr... byli sice jiný ale v podstatě stejný... jde to těžko vysvětlit...x) jinak jako obvykle je to moc pěkně napsaný...x)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama