Moje ticho mluví... Věř tomu prosím.

5. dubna 2009 v 20:31 | Viviana Mori
Tohle kníkání je věnováno především mé spolužačce Verče. Kdybych jí někdy náhodou dala adresu na svůj blog, měla by si tohle přečíst, protože já svoje chování neplánuju hájit každý den. Já sama vím až dost na to, abych poznala, že mlčet je mé právo. Navíc, nač mluvit, když se slova od dotyčného odráží jako od stěny.

P.S Přečíst si článek může každý a názory uvítám, jakékoli. Ať vím, že alespoň má slova zde, mají nějakou hlubší ozvěnu.


...

Byla jsem happy. Byla jsem happy až příliš dlouho. I když, co ta doba znamená? Jak dlouho může trvat štěstí? Tak rok, den... Někdo propluje šťastně celým životem, skrz na skrz. Zavadí a padne na hubu jen několikrát a vyvázne jen s maličkými odřeninami. Někdo je na tom hůř a postupně se sesypává jako domeček z karet.
Zdá se mi, že za každé štěstí se musí zaplatit. Není to tak, že bychom si museli protrpět určitou etapu a pak za to byli odměněni euforií, nadějí a tím pomyslným pocitem štěstí. Ve skutečnosti je ten stav spokojenosti jen pauza. Jen odmlka utrpení, kterou nám osud dopřává abychom se na chvíli vzpamatovali a mohli trpět později dál... Abychom nabrali energii na příště. A nevzdali to hned a neukončili tak "bohům" zábavu.

Někde jsem slyšela, že štěstí je až příliš laciný pocit. Kdo vlastně trpí? Všimli jste si, že jsou to především bohatí lidé? Mají zdánlivě všechno. Ovšem někde je chyba.

Moje spolužačka má málo peněz. Dostává jako kapesné jen stovku na měsíc. Pro mě by bylo něco takového nepředstavitelné. Ona je však šťastná. Já ne.
Zamýšlela jsem se nad tím, proč. Ta holka se diví, proč bývám tak často zádumčivá, proč občas jen koukám do stropu a mlčím půl dne. Prý se málo směju a když nemám ty svoje praštěný euforický výlevy, tak je se mnou strašná nuda. Já to vím, ale copak se ona může divit?

Ona má perfektní rodinu, kde se mají rádi. Když jsme jednou potkali její rodiče, vážně jsem se strašně divila, že se drží za ruce. Ta láska z nich přímo čišela.
Nebo když někde na jiném blogu čtu, jak se jeho rodiče objímají...

U nás se tohle nedělá. Nikdo nikoho neobjímá, nikdy... Nikdy jsem neobjala svoji mámu. Možná jen když jsem byla malá. To si pamatuju, seděla jsem na posteli, hrála si s rukávem pyžama a máma seděla naproti mě a já zašeptala : "Maminko, já už tě nebudu nikdy zlobit..." Máma se usmála, já taky a objaly jsme se.
Tenkrát to bylo nejspíš naposledy. To co jsem tenkrát vyřkla, jsem nedodržela... Máma se se mnou nazlobila až dost. Víc, než by bylo zdrávo. Protože toho, co jsem za svůj mladý věk stihla napáchat, je až nebezpečně a nepřirozeně mnoho.

Pak je tu druhá věc a to je mé zdraví. Ať si ona zkusí chodit celý dny s tolika hlasy v hlavě. Když každej mele něco jinýho patý přes devátý. Mít deprese takovýho rázu, že člověk pomalu o sobě neví, jen se svíjí v bolestech na posteli a přeje si tichou smrt. Já to tak nikdy nechtěla. Možná jen neumím žít bez umetené cestičky a možná mám jen vážně trochu porouchaný mozek... kdo ví.

Verče nikdy nikdo nezlomil srdce tak aby přestala jíst a doslova se vysrala na život. A lidi ji vždycky měli rádi takovou jaká je. Její život je v téhle době tichý zázrak. Já jsem jen jedna z mnoha, kteří takové zázračné štěstí nemají.

Ví, že kdyby potřebovala radu nebo pomoc, její máma se k ní neobrátí zády. Že kdyby si drásala ruku do krve, její máma to tak nenechá...
Nechápe můj život, a já jí ho nevnucuju.
Jen bych ji tímto poprosila, ať se mi už nediví.
Protože já přesto všechno ji stále poslouchám a zajímá mě, co ji trápí. Ačkoliv vím, že jsou i mnohem horší věci, než táta vyčepraný z noční, nebo špatná známka z písemek... Nebo snad když vás někdo bodá kružítkem do ruky... - a to už vážně není sranda.

Vždycky je někdo na tom hůře než vy.
A když se někomu zamlží pohled, začne z ničeho nic brečet nebo přestane mluvit...
Neobracejte oči v sloup a nedivte se...

Alespoň jednou to zkuste pochopit.

Protože tohle se může stát kažédmu. A tonoucí vám ruku sotva podá.

Neutopme se v tom.

Děkuju vám všem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Janik Janik | E-mail | 5. dubna 2009 v 22:07 | Reagovat

Rozhodně by si to měla přečíst, je v tom hodně pravdy.

2 Ainë Ainë | Web | 7. dubna 2009 v 8:46 | Reagovat

Měla jsem teď taky hrozný období, málem jsme se stěhovali od táty (nevlastního). Mám štěstí, že mám skvělou mamku, která mi hodně pomáhá. Taky jsem měla velký deprese, ale už jsem z toho venku. Žádný smutek netrvá věčně. Máš pravdu, že štěstí na penězích nezávisí, my jsme třeba dost chudý, ale spolužačky, které mají mnohem víc peněz, mají i větší deprese. A je pravda, že jsou kolem vždycky lidi, který jsou na tom hůř. Stačí si třeba vzpomenout na děti v Africe, které umírají hlady, nebo žijí na ulici, protiže jejich rodiče umřeli na aids. Když se člověk zaměří na pomáhání ostatním, pomalu tak ztrácí vlastní smutek.

3 Lizz Lizz | Web | 8. dubna 2009 v 9:25 | Reagovat

Jo každej má občas období kdy je všechno na nic... ta pro koho to je určený by si to rozhodně měla přečíst... třeba by pochopila...I já jsem měla období, kdy mi prostě připadalo že j všechno na nic ak ničemu... Naštěstí, ale existujou lidé jako přátelé... NA tom, že přátelé jsou andělé bez křídel něco opravdu bude... A jak říká Ainë zaměřit se na pomoc někomu jinému taky pomáhá... Pokud na to má ten dotyčnej ovšem ještě sílu...;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama