Duben 2009

Strašpytel chce pokračovat... Ať to stojí co to stojí

29. dubna 2009 v 20:54 | Viviana Mori
Jsem divná. Nejen jako člověk, ale i co se týká mého rozpoložení. Není mi dvakrát, vůbec nevím co se se mnou děje, třeští mi hlava, pravá polovina těla mě předevčírem i včera brněla jak o život a byla jsem studená jak led. Zvlášť moje pravá ruka.

Nejspíš to mám všechno od páteře, nehorázně mě bolí záda...
No jo, s tím mám problémy už dlouho.

Byl zvláštní pocit, jen tak sedět, vědět, že někdo na vás mluví, ale absolutně nevnímat a nechápat, co mluví, proč mluví a snad i jak vůbec mluví. Nic vám nedochází, jste stuhlí, koukáte do zdi a myslíte jen na to "Co když umřu?" "Bude to bolet?" "Budu obětí takové ponižující smrti?"

Ani se neptejte, co mě všechno napadalo za hrůzné vize, ten výčet těch nejstrašnějších chorob, kterých jsem měla příznaky. ¨

Naštěstí... zatím se můj stav lepší.

Dneska jsem musela jít do školy až kolem poledne, abych to vůbec zvládla. Musela jsem se vyspat. Vždycky to trochu pomůže, ačkoliv už jen ten akt vstát, v jakoukoli dobu, je nehorázně krutý. Ze začátku se to tak ani nezdá, ale jakmile vstanu, dělá se mi mdlo.

Nedávno jsem i viděla jakési neobvyklé zelené fleky v mém zorném poli. Asi něco, jako když dlouho koukáte do Sluníčka. Ale já byla ve stínu. A navíc večer, v přírodě...

Možná jsem měla auru kvůli migréně. Nevím, jestli mám opravdu migrénu, ale leccos by to vysvětlovalo.

Ovšem...

Možná mám jen zase zpřeházený a vyčerpaný organismus s vnitřní horečkou. A možná všechno dohromady.

Vím, že moje nevolnosti a bolesti jsou převážně psychického původu.

A přitom jsem celkem v pohodě.

Když jsem trnula strachy, napadala mě jen jediná věta...

"Proč bych měla umírat teď, zrovna v době, kdy jsem znovu začala žít? To není spravedlivé..."

Nicméně... Klid.

Neumírám. Už se na to necítím.

Umírání nemám v popisu práce a ačkoliv se blogu nemohu dostatečně věnovat, nechci přestat.

Nemůžu si ani dát pauzu!

Pořád bych něco psala, a když není blog není ani tvůrčí šance cokoliv dokázat a dávat na papír...

A to je přece můj úděl...


Ach ach, moji drazí...


Co se mnou?

(zmateně krčí rameny)



Blog pozastaven!

27. dubna 2009 v 21:00 | Viviana Mori
!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Jako pečlivá autorka tohoto blogu oznamuji, že blog pozastavuji až do odvolání, z důvodu mých velmi nemilých zdravotních problémů.

Celý den tu trnu strachy, co mi vlastně je. Čeká mě lítačka po doktorech, zotavování a budu se muset věnovat zdravějšímu životnímu stylu než jen sezení u počítače. ¨

Doufám, že mi to pomůže a že zdrojem mých nepříjemných výpadků, problémů a bolestí není něco vážnějšího.

Děkuju a buďte prosím se mnou.

Budu na vás myslet.


Vaše Vivi

Shakira - Se Quiere ... Se Mata

27. dubna 2009 v 18:25 | Viviana Mori
Byla jsem na chatě a s úsměvem jsem procházela všechna stará cédéčka, které jsem tam zanechala už třeba od svých 11ti let. Objevila jsem tam album Shakiry a to Pies Descazlos. Shakiru jsem měla moc ráda, vzpomínám si, jak jsem tenkrát se svou bývalou nej kámoškou Veronikou pařila její písničky denodenně... Nejoblíbenější jsme měli písničku stejnojmennou jako album, Pies Descazlos Sueňos Blancos, ovšem já si poté zamilovala ještě jednu - Se Quiere se Mata. Připadá mi příjemnější a celkově i ten překlad "Odpuštěno, zapomenuto" pro mě něco znamená :-)

P.S Člověk si někdy musí dát pauzu od metalu a nostalgicky si zavzpomínat :-)


Shakira - Se Quiere Se Mata







Blog ochuzen? Nevadí, jedeme dál! A děkujeme!

23. dubna 2009 v 16:35 | Viviana Mori
No booožeeee, tak sem najednou leze míň lidí, no a co?

Ani nevim, jaký kecy jsou pravda. Jestli to, když někdo napíše, že mu nejde o vysokou návštěvnost, že píše především pro sebe a pro svoji potřebu...(tak proč to zveřejňuje a pokouší tak svůj egoistický krunýř tím, že mu někdo laskavě sdělí, že jeho smýšlení stojí za kus krysích bobků a veverčí moči?)

Nebo, když naopak prudí na každém blogu s reklamou, abychom se přihlásily do bleskovek a bůhví do jakých dalších píčovinek a výmyslů malých dětí... ačkoliv proti detěm nic nemám, to zase jako pozor :-)

Nevím. Asi neumím správně blogovat. Co se tu má vlastně dělat?

Cpát sem celebrity, jejich životopisy, které najdete na každém druhém blogu? Člověk se přece rovnou může podívat na oficiální stránky...

Jistě, vkládám sem písničky. Protože je mám ráda. Chci se podělit s tím co poslouchám. Také totiž bývám zvědavá, kdo co poslouchá. Často objevím i zajímavé věci (resp. objevím Ameriku)


Totiž...

Mám i jistou averzi pro blogové deníčky. Copak někdo vážně věří, že to druhé zajímá? Stejně to nejvíc zajímá vás samotné. Já si taky vedla deníček, na svém minulém blogu.
Dokonce to i někdo četl! Panejo!

Byli to především lidi, kteří mě znali i z reálu. A pak pár dalších, u kterých hrozilo, že mě v reálů poznají.

Teď už to provozovat nechci. Možná až za nějakou dobu.


I tak ale musím uznat, že něčí psaní mě zaujme. Že jsem zvědavá, co prožil, co ho trápí...
Jo jo.

Já se tu bojím zavést svůj deník.
Nechce se mi se odhalovat, oslabovat se a přitom nebýt čtená. Když už, tak chci vědět, co na to říkají druzí. Jak by se zachovali v té a té chvíli a jestli třeba mají také podobnou zkušenost.

Proto jsem to rozdělila tak nějak pro mou osobnost přijatelně a šetrně.

Když už něco opravdu bude stát za to, vložím to do Nevšedních zážitků. Deníček přecijen znamená pro mě takovou jistou povinnost.

Každý můj den nestojí za to, abych o něm psala eseje.

Ovšem o to bude vzácnější, když sem vůbec něco o svém životě napíšu.

(někdy se může hodit nechat po sobě alespoň malý odkaz, který prozradí, že člověk kdysi žil, nebo stále žije)

Odhalovat se - fajn.

Ale všeho s velkou Mírou! (úsměv)

A teď ještě k párečku lidem, kteří sem chodí...




Ainë... Kde tě mám? :-( Neříkej mi, že jsi zrušila svůj blog? To by byla nevýslovná ztráta nejen pro mě, ale pro všechny kteří tě četli a které jsi prostřednictvím blogu dokázala obohatit! Zjev se prosím!

Dále bych moc chtěla poděkovat Lizz, která má úžasnou trpělivost pro to mě číst. Děkuju ti, tak věrnou návštěvnici jsem ještě nikdy neměla! A navíc se chci omluvit, že pro čtení tvého blogu nemám takový dostatek času a sil, jaký bych chtěla. Neboj, plánuju tě přečíst od A až do Z. :-)
A to, že občas nejsem schopná zanechat komentář, neznamená, že na tebe kašlu :-)


Vám ostatním bych taky moc chtěla poděkovat, všem kteří sem chodíte, nebo jste tu byli alespoň jedinkrát a milým slůvkem otiskly tlapku.

Proto tu jsem.

A zatím vás ani blog opustit neplánuju :-)

I kdyby sem měli chodit třeba jen tři človíčci za den :-)



Era - The Mass

20. dubna 2009 v 20:34 | Viviana Mori
Mám ráda skladby od Ery.
Tedy... především ty, kde se vyskytují chorály a latina (myslím, že všude latinsky fakt nezpívaj)... A The Mass je má nejoblíbenější, prostě boží, líbí se i mojí mámě a to je co říct :-)


Jen pro naše večery a oddálené noci

20. dubna 2009 v 20:15 | Viviana Mori
Víme, že tohle není nic světaborného, a už dávno ani aktuálního. Nicméně jestli už mám rubriku Schizofrenické výpisky, tohlencto tam musí být, protože je to samý začátek její společnosti...


(Jen díky bolesti a mé věrné přítelkyni bylo možné přečkat traumatické večery)


***


Sedla jsem si na pohovku a nejistě zašeptala: "Tak co mi dnes ještě povíš?"
Přešla z druhé strany místnosti ke mně, sedla si, až jsem za zády cítila její dech. Bílýma rukama obemkla má kostnatá ramena a pronesla: "To, že tě mám ráda."

Na tváři mě zalechtal letmý polibek a její hlas byl sladší než kdykoli dřív...

"Víš, že jsem kdysi slýchavala takové divné hlasy?"

"Mohla bych to tušit" usmála se hodila si cop za rameno.
"Myslíš, že jsem měla umřít?" mé nakrčené čelo jí nejspíš dalo záminku se mi dlouze podívat do očí a zlehka se dotknout mých rtů.
"Ne..."
"Bojím se a ty to víš... Já ubližuju, vzdaluji se, ale ty se jen bavíš!"
"Už ne. Nemůžu se bavit o nic víc než ty hluboko v sobě samé. Jsme na stejné vlně." zasmála se a mě bylo tak trpko, zase mě dostala.

Vytrhla jsem se z jejího sevření. Stačilo to. Vypadala, že ji to překvapilo ale nebylo to nic, na co by si již za tu dobu nezvykla.

"Podívej moje nejdražší... Máš zase jeden z těch svejch tiků, kdy každýho srážíš. Ale řekni mi... Kdo je s tebou v noci, když brečíš a krčíš se zoufalstvím? Kdo ti fouká rány když se spálíš? Kdo stojí vždycky při tobě? Já... A sama jsi mi řekla, že beze mě bys už asi nebyla..." hlas měla nyní ostrý a pronikavý jako čepel.

"Nebyla..."

Znovu se usmála, přelezla na druhý konec pohovky, kam jsem se jí chtěla uraženě skrýt a objala mě ještě pevněji než předtím.

Znovu byla samota zahnána do kouta.


Vonné doupě

20. dubna 2009 v 18:26 | Viviana Mori
Věnováno mému otci

Vonné doupě



Seděla jsem ve skříni
a počítala šaty
do kterých jsi mě oblékal
každý den,
který se točil
v proti směru
Tvého mládí.

Jediná skrýš
působila
v té mýdlové oáze,
kterou matka prokládala
každý foch.

Ve vymyšleném kruhu
beze lstí
jsem vdechovala
to opojné aroma
vonného lnu
a bílého dne.

Abych
necítila
drtivé dlaně
tvojí lásky.

Samota... dřív nejlepší přítel, dnes noční můra...

19. dubna 2009 v 15:54 | Viviana Mori
Prolog

Už delší čas mívám stejnou noční můru. Ačkoliv mám vícero hrozných snů, například o tom, jak mě pronásleduje šílený krvežíznivý vrah, padám do temného kráteru nebo mi umírají členové rodiny či nejbližší přátelé...

...jsou to jen jednorázovky.
Zazdají se, člověk na chvíli zrychleně dýchá, možná si i popláče a jde dál. Nicméně tahle noční můra mě pronáslaeduje déle, nezdá se ani zdaleka tak strašlivá, jako třeba ty výše zmíněné. Nicméně mi přináší nevýslovnou hrůzu.

Je večer a nebezpečné ticho. Nejsem v neznámém prostředí, ale u sebe doma. Stmívá se a jsem sama. A pokud ne, brzy budu. Máma vždy někam odejde a táta jede pryč autem... Z okna se dívám, jak mizí a čekám na západ slunce. Pomalu se do mě vkrádá nepopsatelná a nevysvětlitelná hrůza. Pozoruju stíny na stropě, na stěnách a kolem mě prýští nepříznivá nadpřirozená energie. Možná duchové, možná něco jiného, já opravdu nevím. Začínám sténat strachem, utíkám bytem pořád dokola, zavírám oči, bojím se toho, co bych mohla vidět. Snažím se mámě nebo tátovi dovolat, ale nikdy to nejde... A nebo mi řeknou, že přijdou až za pár hodin. Začínám plakat, vím, že bych to pár hodin nikdy nepřežila. Snažím se z bytu utéct, ale nejde to. Dveře jsou zamčené a když ne, ten strach mě dožene těsně na schodech a já tam jen ležím, snažím se křičet, ale nevydám ani hlásku, jen sípu strachy, srdce mi tluče jako o život a ... probouzím se.

Mám potom vždycky strach se jen pohnout. Dojít si na záchod, nebo cokoliv. Když v tu chvíli začne kočka hrabat na svém záchůdku, div nemám srdce v krku a z pusy Saharu.

*


Postupem času jsem se toho snu přestala "jen" děsit, a začla se zajímat o to, čím by tahle vize mohla být způsobena.

Možná v tom budou zakořeněné jisté vzpomínky na dětství, kdy máma chodívala na oslavy a po barech a já zůstávala sama doma s tátou. Nicméně... Bála jsem se být sama zavřená v tom pokoji, vždy jsme tenkrát spávali spolu... Brečela jsem a neusnula, dokud nepřišla. Pro mou malou duši to bývávalo celkem trauma, protože z táty jsem měla až nadměrný respekt. Kdo ví...

Ovšem pravděpodobnější bude, že takovéhle sny pramení z nejistoty ze sebe samé, s nutkavým pocitem nevydržet sama se sebou. Poukaz na období, kdy se nezdá bezpečný ani vlastní domov, kdy cítíme, jak stárneme a opouštíme staré známé, vzdalujeme se od rodičů... Jsme sami vhozeni do prázdnoty, svět se zdá krutější, bolestnější, všechno co bývávalo známé a přátelské najednou v sobě skrývá nějaké hrozivé tajemství, zdá se ten svět tak jiný... Ačkoliv má neustále tu samou podstatu.

Ten prázdný temný byt by mohl být můj svět. Dřív opečovávaný lidmi zvenčí...Ano, bez umetené cestičky rodičů nebo vlivnějších přátel ani krok. A najednou stojím sama na vlastních nohou a nevím kam dál. Sama nevím koho se bát víc, temnoty a nástrah okolí, nebo sebe sama, toho, co si uvnitř namlouvám, co mě sžírá, trápí a děsí?

Že by neumění se o sebe postarat? Vyrovnat se s děsivou myslí, která mě dohání k občas nepochopitelným činům?

A taky se samotou, která se dříve zdála tak prospěšná (člověk si bláhově myslí, že je pak svobodný, může si dělat co chce, nikdo mu neporoučí...Jistě, může to tak být, ale kdo si skutečně věří a je vyrovnaný člověk, může žít svoboně i po boku druhých lidí. A možná si to říkají lidi, kteří si myslí, že i kdyby byli sami, stačí lusknout prsty a budou znovu obklopeni přáteli a veselostí... A tak to nechodí. Samota moc bolí. A kdo říká, že ne...

... myslím, že z života ještě moc neochutnal.


Epilog

Asi to tak bude...

Nočními můrami jsem trpěla vždycky, jako malá jsem viděla nějaký horor a díky tomu se mi zdály stejné hrůzné sny celých 6 let... Poté přešly. Ovšem, copak to, horory se časem vybaví jako nepravidvé a směšné smyšlenky lidí, kdežto noční můry způsobené naším životem se s námi vlečou třeba i po celou dobu našeho bytí.

A když se promítnou i do reality... Jako se mi to stává denodenně (zrovna předevčírem večer vypli proud, a já byla sama doma... Kočka se chovala divně, jako by tušila něco zlého... Moje tělo si tím nějak připomnělo tu hrůzu ze snů a musela jsem jít zvracet na záchod...Netuším, jestli to není ostuda.)

Věřím, že spoustu lidí to zná a pochopí mě. Tohle není moje jediná noční můra, máma by mohla vyprávět všechny ty krušný chvíle v noci se mnou. Jak jsem se probouzela s hysterickým křikem, pláčem, nebo odřeninama...

Vím, že sny pomáhají, avšak odrážejí náš vnitřní i vnější svět...

A já se tedy neubráním otázce...

Jak to proboha celá ta léta žiju...

Mlčenlivé proutí

16. dubna 2009 v 19:08 | Viviana Mori
Věřte, nechci vás trápit, ale neodolala jsem tomu pokušení... Musela jsem tenhle delší básnickej výlev sem vložit. Znamená pro mě hrozně moc... Má síla kdysi lehla popelem, když jsem tyto řádky dokončila. Doufám, že se bude líbit.

P.S Lze to pochopit mnoha způsoby, ačkoliv otázkou zůstává, zda-li je nutno poezii vůbec chápat. Někdy stačí jen otevřít srdce a vnímat.


Mlčenlivé proutí


Ještě dnes se zkusím
...s vůní pohádkových bublin ...
naposledy obléci
za průsvitného člověka, co po pomněnkách voní.
...a přiznám si pár svých prokletí...

Na každém začátku
mě odmítalo poslouchat tělo.
...to vím a vzpomínám s ospalou láskou...

Pak stezkou jara
jsme pluli na hliněnných, kávových slzách.
Vytékaly zespoda ze - mě
A pot byl ještě
snad příliš studený.

...spím i když to stále ještě cítím...

Je pravda, že dnes se mi
...zimní odchod se svěžestí...
již doopravdy nelíbí.

Hned takhle po úsvitu
bych raději snídala
jen čvrtinu
svého žití

Však hodiny si troufly
všechny roční chody
pojíst naráz.

A předhonily moje sny.

... vždyť i Měsíc je po zítřku jen oko v černých silonkách
těch co zde zbyli
jako rozházené perly
umírajících velryb...

...bohužel či bohudíky...
Teprve po včerejším tání
někdo otevře láhev svého poblouznění

A já snad s malou špetkou pelyňku
okořením svoji sudbu.

"Ať se v té rukama uhlazené peřince
samým štěstím
udáví."


...dobrotivost žal přináší...

Já to opravdu tuším...

...jsem již skoro stejná,
jako ta střapatá chudokrevná zem.
Objímám prach a sténám
pod pokušením unést víc.

Ale přeci ještě musím, naposledy zavřít oči.
A jako vždy před spaním přemýšlet.
...ano...
Ještě dnes se pokusím
vstoupit do tajemných zákoutí
šepotu stromů.

A zeptám se rodičů, zda cítí tu vůni
spálených šatů.
...ona mě stále provází po výšinách...

A motýli po těle, se budou o mě s citem prát
a ševelit ...

Nelze se stále skrývat pod těmi vzlyky
...třeba ještě jednou v milovaných očích zasvítím.
a na jaře možná vykvete má první sedmikráska...

...nemohu na to přijít...
Co se stalo s barvami každodenních vteřin
... vždyť prach víří a slepota
je světlo onoho světa.

...zkuste se někdy, dívat srdcem...

Co vlastně bylo... pod tím nitrem
...mami, zeptej se zeleného esa a neodcházej za mnou...

Všichni jsme hledali, to světlo v korunách
...pamatuješ...
A já si dřív myslela, že lze chodit po mracích
a tolik si přála postel s nebesy.

...co volánek to krůček k Bohu, tak vzpomínáš?...

Již jsem pochopila, že všechno to byla živá lež.
Stejně se tenkrát skryl za tím závěsem

...když jsi nade mnou stála s tím černým saténem
a zlobila se...

a přes ty mé kávové slzy, víš... už bys ho stejně
nikdy nenašla.

...ten poslední výdech mě bolel...





...včas.

Within Temptation - Pale

15. dubna 2009 v 21:02 | Viviana Mori
Ano, ještě odpoledne optimistický článek s anketou, nyní smutná písnička. Je mi bídně, mám asi nějakou večerní depku. A je fakt, že mě dneska pár věcí vážně rozhodilo. V takových chvílích nejraději poslouchám WT. A tahle písnička vystihne asi vše naprosto nejlíp.


Within Temptation - Pale



The world seems not the same,
Svět se nezdá být stejný,

though I know nothing has changed.
ačkoliv vím, že se nic nezměnilo.
It's all my state of mind,
Všechno je to jen stavem mé mysli,
I can't leave it all behind.
Že na to všechno nemohu zapomenout.
I have to stand up to be stronger.
Musím odolat, abych byla silnější.

I have to try to break free
Musím se pokusit uvolnit
from the thoughts in my mind.
od těch myšlenek v mé mysli.
Use the time that I have,
Využít čas, který mám,
I can't say goodbye,
Nemůžu říct sbohem,
have to make it right.
musím to provést správně.
Have to fight, cause I know
Musím bojovat, protože vím,
in the end it's worthwhile,
že se to nakonec vyplatí,
that the pain that I feel slowly fades away.
že ta bolest, kterou cítím, zvolna zmizí.
It'll be alright.
A bude to v pořádku.

I know should realise
Vím, že bych si měla uvědomit,
time is precious, it is worthwhile.
že čas je vzácný a stojí za to.
Despite how I feel inside,
Navzdory tomu, jak se cítím uvnitř,

have to trust it'll be alright.
musím věřit, že to bude v pořádku.
Have to stand up to be stronger.
Musím odolat, abych byla silnější.



I have to try to break free
Musím se pokusit uvolnit
from the thoughts in my mind.
od těch myšlenek v mé mysli.
Use the time that I have,
Využít čas, který mám,
I can't say goodbye,
Nemůžu říct sbohem,
have to make it right.
musím to provést správně.
Have to fight, cause I know
Musím bojovat, protože vím,
in the end it's worthwhile,
že se to nakonec vyplatí,
that the pain that I feel slowly fades away.
že ta bolest, kterou cítím, zvolna zmizí.
It'll be alright.
A bude to v pořádku.

Oh, this night is too long.
Ach, tahle noc je příliš dlouhá.
I have no strength to go on.
Nemám už žádnou sílu, abych vytrvala.
No more pain, I'm floating away.
Už žádná bolest, odplouvám pryč.
Through the mist I see the face
Přes mlhu vidím obličej,
of an angel, who calls my name.
anděla, který volá moje jméno.
I remember you're the reason I have to stay.
Vzpomínám si, že ty jsi tím důvodem, proč musím zůstat.

I have to try to break free
Musím se pokusit uvolnit
from the thoughts in my mind.
od těch myšlenek v mé mysli.
Use the time that I have,
Využít čas, který mám,
I can't say goodbye,
Nemůžu říct sbohem,
have to make it right.
musím to provést správně.
Have to fight, cause I know
Musím bojovat, protože vím,
in the end it's worthwhile,
že se to nakonec vyplatí,
that the pain that I feel slowly fades away.
že ta bolest, kterou cítím, zvolna zmizí.
It'll be alright.
A bude to v pořádku.

Co děláš, když jsi vyvolán/a před tabuli? XD

15. dubna 2009 v 17:33 | Viviana Mori
Ehm... no...

Máme tu další anketku.

Otázka týdne :-)

Tyto věci mě jistě brzo budou čekat. Budu se muset krčit pod zlostnými výpary naší profesorky na ekonomiku, budu se učit slovíčka jak barevná, aby z mé neschopnosti němčinářka nedostala ten nejškodolibější záchvat smíchu a taky se budu muset ponížit a nechat se vyzkoušet z dějepisu.

Ach ach.

Co se týče fyziky, spoléhám na tahák a na svou spolusedící a ze základů ekologie jsem ten test až tak nezbabrala a ještě máme donést seminárku, tak se uvidí :)

Toto všechno jsou předměty, ze kterých jinak propadám prosím...

Ostuda! Hanba!

Že se nestydíš, kůže jedna líná!!!


Prosím nesmějte se mi, neházejte po mě kamení, ani mě nechtějte posílat do ústavu pro naprosté dementy v mladistvém věku...

Ne.

Ještě není konec!

Budu do poslední chvíle bojovat a když prohraju, půjdu dál.

To mi věřte...


A co vy?

Jakpak se tváříte, když jste vyvoláni před tabulku, katedru, na stupínek či já nevim co ještě ...


:-D


Jen se svěřte, jak vás baví škola :-D A zkuste si vybrat z těch stupidních odpovědí.

Jsem nesmírně zvědavá.

XD


(jen bacha, šprty nesnášim a házim do příkopu)

Časy letí, svět se mění...

14. dubna 2009 v 22:39 | Viviana Mori
Hurááááááá!

Konečně jsem se dočkala a mám nový lay!


Juchůů, juchů.... Už žádná falešná růžová, co mě v závěru zradí a promění se na vínovou a já pak vypadám jak blbec! :-D

Lay The Longest Dreams byl sice úžasný a bylo obrovské štěstí a náhoda, že jsem ho vůbec mohla na svém blogu mít, nicméně je čas na změnu!

Nechceme přeci setrvávat ve věčném nejdelším snu!

Tento lay Water Lili... Já nevím, cítím z něj léto, cachtání...

Co myslíte? :-)

A přesto je tak poetický, bude se sem hodit...

A doufám, že se blog rozroste ještě více.

Ovšem kdybych se tu dlouho neukázala, bude to tím, že mám zakázaný internet, topím se v depresích a v myšlenkách na budoucnost.

Mám totiž velké problémy ve škole a tatínek mi za trest možná odpojí jednu z mých jediných radostí.

Tak mi to potom prosím promiňte, nějak si snad i přesto cestičku sem najdu.

Uvidíme, co budoucnost přinese.

Žijte blaze!

Vivi XD


Pramínek lásky

14. dubna 2009 v 7:55 | Viviana Mori
Máme jaro, Velikonoce úspěšně za námi, tak jsem se rozhodla sem hodit už celkem starou, avšak optimistickou básničku. Je velice krátká, ale myslím, že o to je to lepší, nebudou se zdráhat číst ani lenivci :-P

Kdysi věnováno Jakubovi, aby neztrácel naději a neodcházel


Pramínek lásky



Pramínek čnící,
tepe pod závějí.
Prolíná,
duše světakrás.

Pro lidskou lásku
a dívčí srdce,
usíná
a já prosím,
probuďte ho včas.

Vždyť on je voda,
jež do lidských
srdcí,
si cestu najde vždy,
a zas.

In memoriam

13. dubna 2009 v 10:10 | Viviana Mori
Chtěla bych vám všem ze srdce popřát krásné Velikonoce! :-)


Ať vás neutlučou či nezavřou do vězení! :-D (trapné, já vím)

Dneska jsem se tak zamýšlela a zjistila, jaký veliký kus života jsem ušla ...

Dneska jsem nezávislý člověk, nemám v sobě žádnou slepou víru, která by mi bránila ve zdravém rozumu a nutila moje srdce bít o 1000 úderů za minutu rychleji než normálně.



Jsem šťastná, že jsem pochopila co pro mě znamenají moji přátelé, ačkoliv jich mám kolem sebe o žalostný počet méně než kdokoli jiný. A co pro mě znamenáte vy... Je krásný, když zde můžu vidět ten "svůj" okruh, jak je úžasný slyšet vaše názory a cítit alespoň kapku vaší přízně (mravenci si utíraj slzičky dojetí).



Už neplýtvám slepou láskou na lidi, kteří si ji nikdy nemohou zasloužit.


Není to jako na mém minulém blogu.


Snad proto, že tenhle nedělám z povinnosti, ani z nějakého popudu, že skoro každý má přeci blog... Pchí.

Dělám ho s láskou. A beru ho s větší rezervou, vemte si občas, jaký tu píšu kraviny... A nestydím se za ně. Ještě se jim směju :-)

Tak je to i v životě... Začla jsem se brát i s těma nemožnejma trapárnama co dělám, i s těma průserama a botama :-D

Mám se kvůli nim dokonce i opravdu ráda.

A vám bych přála totéž...


Jste můj svět!

Děkuju!


P.S Upřímně doufám, že brzo změním lay. Nicméně šikovná autorka mi stále neodeslala hesílko, už asi tak tři týdny... Tak čekáme čekáme. Ovšem pojistila jsem se a zažádala o lay i jinde... Jsem zvědavá co přijde dřív :-D Každopádně nebojte, myslím na vás a taky na to, abyste se již dlouho nemuseli dívat na tu růžovou...

Blackmore´s Night - Diamonds And Rust

12. dubna 2009 v 13:24 | Viviana Mori
Všem básníkům, a vůbec, všem umělcům, kteří jsou vyprahlí a deprimovaní z tvůrčí krize bych doporučila se pustit tuhle písničku. Vím, že v originále není od Blackmore´s Night, nicméně je to pastva pro mé uši v tomto znění... Inspirovala mě rovnou ke dvěma básním, a taky ke spoustě dalším věcem v těžkých časech. A byla jediná, u které jsem se nebála zavřít oči.

Miluju tuhle písničku. Opravdu moc.

P.S Nevýslovně děkuji Albireovi, který mi velmi ochotně pomohl s překladem.


Blackmore´s Night - Diamonds And Rust




Well I'll be damned
Budeme prokleti
Here comes your ghost again
Zde znovu přichází tvůj duch
But that's not unusual
Ale to není neobvyklé
It's just that the moon is full
Je to jenom, že je úplněk
And you happened to call
a ty jsi náhodou zavolal.

And here I sit
A tady sedím
My hand on the telephone
ruku na telefonu
Hearing a voice I'd known
slyším hlas, co jsem znala
A couple of light years ago
před pár světelnými roky

Heading straight for a fall
když jsem směřovala jenom k pádu

As I remember your eyes
Jak si pamatuji tvé oči,

Were bluer than robin's eggs
byly modřejší než čermáčkovy
My poetry was lousy you said
Řekl jsi, že má poezie nestojí za nic
Where are you calling from?
Odkud voláš?
A booth in the midwest
Z budky na středozápadě



Ten years ago
Před 10 lety
I bought you some cufflinks
jsem ti koupila manžetové knoflíčky
Oh and you brought me something
A tys mi koupil něco,
We both know what memories can bring
o čem oba víme, co můžou přinést vzpomínky
They bring diamonds and rust
Přinášejí diamanty a rez.

Well you burst on the scene
Dobře jsi vtrhl na jeviště

Already a legend
už legenda
The unwashed phenomenon
nemytý fenomén
The original vagabond
originální tulák
You strayed into my arms
zatoulal ses mi do náruče

And there you stayed
A tam jsi zůstal
Temporarily lost at sea
dočasně ztracen na moři
The Madonna was yours for free
Madonna byla tvoje zadarmo
Yes the girl on the half-shell
ano, ta holka na půlce skořápky
Would keep you unharmed
by tě nechala nezraněného



Now I see you standing
Teď tě vidím stát

With leaves falling around
s opadajícím listím

And snow in your hair
a sněhem ve vlasech

Now you're smiling out the window
Teď se díváš z okna

Of that hotel
toho hotelu
Over Washington Square
přes Washingtonovo náměstí
Our breath comes out white clouds
Náš dech vychází jako bílé obláčky
Mingles and hangs in the air
mísí se a visí ve vzduchu
Speaking strictly for me
a mluví jasně za mne
We both could have died then and there
Oba jsme mohli tu a tam umřít



Now you're telling me
Teď mi říkáš,

You're not nostalgic
že nejsi nostalgický

Then give me another word for it
potom totéž jiným slovem

You are always so good with words
se slovy to vždycky tak umíš

And at keeping things vague
a nechávat věci nejednoznačné


Because I need some of that vagueness now
Protože teď potřebuji trochu té nejistoty
It's all coming back too
clearly
všechno končí moc jasně
Oh I loved you dearly
ach, já jsem tě tak milovala
And if you're offering me diamonds and rust
a když mi nabízíš diamanty a rez
I've already paid
už jsem je zaplatila.


Diamonds and rust
Diamanty a rez
Diamonds and rust
Diamanty a rez
Diamonds and rust
Diamanty a rez





Velikonoce 2009

10. dubna 2009 v 23:45 | Viviana Mori
Páni...

Ještě teď se usmívám od ucha k uchu a srším dobrou náladou, jako už dlouho ne...
Ačkoliv ta scénka s aprílem (viz článek Černá mše za apríla) byla silně odstrašující a mezi mnou a přítelem to hodně skřípalo, vše je zažehnáno...

Asi nedokážu tak dobře popsat ty krásný chvíle co staly, ale všechno jsem si pečlivě uložila do paměti a pořádně užila... Ať už to, jak jsme blbly při poslouchání Kabátů a Lordů, jak se Jana kapku přiopila a řekla mi, že jsem jedna z jejích nejlepších kamarádek (to hodně zahřálo na duši), jak jsem se já přiopila a "musela" se podívat na noční oblohu, nebo to jak jsme seděli na lávce, pod náma vodička a všechno se zdálo tak klidný, příjemný a bezpečný...

Taky jsem snad poprvé v kuse celou noc nespala a po sto letech vykouřila za den jen jednu jedinou cigaretu :-D

A poprvé přikládám fotky... Jen pár.

Poprvé mě uvidíte a kápněte si něco do očí, ať vám při pohledu na mě nepopraskaj žilky...

***


Tak, tady jsme necelé tři dny hospodařili, za tim čůrkem řeky je ona Mírova chata :-D :-)




A teď bacha... Já ve víru mých metalových kreací... :-D



Míra s mojí rtěnkou... Bránil se jak to šlo, ale neubránil XD (nemám to prej nikde ukazovat, tak mě nezraďte a neprozraďte) :-)





Jane... Vypadá spokojeně :-)




Já... ochomítala jsem se okolo kamen a nalezla tam tyto věcičky, a blbla s nima... Museli si mě vyfotit :-D (poněkud divná fotka, jsou tam..ehm... zajímavé efekty :-D)




Odpolední slunění :-)





Má každodenní rutina - líčení :-P




Doutníčeeeek XD




♥♥♥A nakonec nejlepší fotka... Já a Míra... ♥♥♥

*

Hořkosladká...

6. dubna 2009 v 18:55 | Viviana Mori
Občas bych doopravdy měnila, vzdala se všech těch opakujících se 'krás'... alespoň za jednu jedinou chvíli, ještě naposledy strávenou s tebou.


Hořkosladká

Vyměním jaro
za lány vonných tyčinek
které procitnou i kamenem.

(Snad pak nemohla by hlína snít
a padat na tvé tělo.)

***

Vyměním léto
za krůpěje slaných lízátek,
když sladkost vyprchává údivem.

(Alespoň pak nelahodí
po cigaretách ukřičeným
úsměvům)

***

Vyměním podzim
za cenu prozření
jak vypadáme při pádu do bahen šedých kráčejí.

(Ještě útěchou se nakloníš
a pošeptáš mi příchutě
těch nepříčetných zdání)

***

Vyměním zimu
za kousek přikrývky ušité z tvých kapes
a za tichost spadlých souhvězdí.
Než panenky se protočí.

(Až zůstaneme navždy
v nemilost svých otázek
do prohlubní jmen
vyryti)



Copyright © Viviana Mori , 2008

Nepovinně povinná rubrika XD

6. dubna 2009 v 18:50 | Viviana Mori |  Ankety

Ankety



Tuto rubriku prosím laskavě neopomínejte, jelikož mým největším přáním je zjistit, co sem chodí za lidi, co mají rádi a kdo vlastně jsou... Zda-li marťani, ťamani, mongolové atd... XD

A taky jestli jsme si v něčem podobní...

Takže....tamtadadáááááá....

Hlasujte a mějte se rádi! :-)

*



Bolestná kvíknutí

6. dubna 2009 v 18:47 | Viviana Mori |  Odpadkový koš na bolesti

Bolestná kvíknutí


Tato rubrika je takový odpad na mé (a nejen mé) bolesti...
Račte se podívat, co vše by rádo poputovalo na skládku.... (nepatrný usměv)

*


Moje ticho mluví. Věř tomu prosím... (O tichosti ze smutku. Věnováno především mé spolužačce Verče)
3.6. 2009 ♥ Můj žal teď léčí Gregorian (jen hudba lékem jest, nyní)