Březen 2009

Almora - Gidenlerin Ardindan

30. března 2009 v 15:39 | Viviana Mori
Já prostě tuhle hudbu miluju. Je v ní neuvěřitelná moc, síla, lehkost... Tureckou symfonicko -metalovo skupinu Almora jsem objevila nedávno. Jejich album Kiyamet Senfonisi mě uchvátilo... To víte, světově známé Within Temptation nebo Nightwish už mám v hlavě bezpečně uložené a dostala jsem chuť na něco exotičtějšího a neoposlouchaného. Myslím, že tuhle skupinu asi moc lidí nezná... Ale možná by zasloužila větší pozornost.

Písnička Gidenlerin Ardindan (na tom si vykroutim jazyk i prsty) je jedna z mých nejoblíbenějších na výšë zmíněmém albu. Moc se mi líbí hlas tý holky v refrénu... Krásný čistý operní přednes. Kéž bych jednou taky uměla něco podobného čistě zazpívat... :-)

Jinak od této skupiny zde jistě uvidíte jěště jiné písničky... Prostě mi učarovali... :-)


Gidenlerin Ardindan




Monstra vs. Vetřelci

28. března 2009 v 22:26 | Viviana Mori
Nyní se plánuju pořádně zapotit... Zkusím napsat článek o mém dnešním výletu do kina....Resp. o filmu, na kterém jsem s kamarádkou byla...

Monstra vs. vetřelci...



Příběh začíná celkem slaďákovsky, alespoň mi to tak připadalo. Susan se má vdávat a sní si o takových těch klasických věcech, jako např. o svatební cestě do Paříže... Nicméně jí na hlavu přistane obrovský nazelenalý meteorit, plný slizu. To samo o sobě není příjemné. Ovšem ještě nepříjemnější pro ni bylo, když před oltářem povyrostla do výšky 15 metrů a její vlasy chytily bílou barvu. Zbourala kostel a nadobro vyděsila všechny svatebčany... XD Než se stačí svého vyvoleného zeptat, zda mu bude její výška vadit, zaútočí na ni speciální vojenská jednotka, zajme ji a uvězní v tajném vládním komplexu.

Tady Susan, oficiálně přejmenovaná na Enormiku, zjišťuje, že se svou výjimečností rozhodně není sama. Kromě ní tu jsou věznění geniální vědec Dr. Šváb, PhDr., kterému po jednom neúspěšném pokusu nahradila vlastní hlavu hlava muší (no, spíš švábí) a Chybějící článek, což je reprezentant evolučního přechodu mezi rybou a člověkem. Dalšími obyvateli jsou rosolovitý a nezničitelný B.O.B. (ten je fakt hustej, asi nejvtipnější postava ve filmu) a sto metrů dlouhá larva přezdívaná Hmyzosaurka.

Jejich zdánlivě doživotní vězení končí ve chvíli, kdy na planetu zaútočí obrovský robot z vesmíru. Protože konvenční ani "standardní nekonvenční" zbraně na něho nepůsobí, obrátí se zoufalý generál MacBomba na ještě zoufalejšího prezidenta Spojených států a požádá ho, aby oficiálně povolal partičku příšer do boje proti vetřelci z vesmíru a zachránil svět před hrozící zkázou.

A monstra ve snaze dokázat, jak moc jsou pro lidstvo potřební, chytí tuhle příležitost pevně za pačesy.

(Některé kousky článku jsou poskládány pomocí stránek Československé filmové databáze X-))

*

Film jako takový mě velmi pobavil a zaujal. Je to tak praštěná podívaná, až se mi to opravdu upřímně líbilo. Ačkoliv jsou tam pasáže, kde je cílený humor kapku neoriginální a protřelý, Monstra vs. vetřelci rozhodně nikoho neurazí. Líbilo se mi, že jsem si v kině nepřipadala jak dospělý vetřelec na dětském filmu, jako se mi to stalo minule na Boltovi... Naprosto jsem nemohla z Boba, z jeho úsměvů a jeho želatinové nevěsty s kousky ananasu, či co to tam povídal... To už na mě bylo fakt moc a nafrnkala jsem si colu do nosu...

No, fakt nejsem dítě!!! :-)

A taky přidám fotečky z filmu....









Filmy

28. března 2009 v 22:24 | Viviana Mori

Filmy

*******************************************************************************


Smrdutá hra (část první)

27. března 2009 v 16:17 | Viviana Mori
Z poutí padlé hvězdy - Výpisek čtvrtý


Smrdutá hra (1. část)


Jsem ten typ prdloušů, co se vrhaj do všeho po hlavě a je jim jedno, kolik utrpí ostudy, ztratí času nebo získají odřenin. Proto jsem se přihlásila do soutěže, která se jmenovala 10 nejsmrdutějších věcí v Praze. Teda...nebyla to oficiálně vyhlášená soutěž, ovšem jedno odpoledne jsem se dost silně nudila a to je co říct. Já se nenudim nikdy, a tak mi kámoš vymyslel tuhle hru. Mám se projít po městě a večer ho navštívit a říct mu 10 věcí, se kterými se střetnu
a budou nejvíce páchnout. Tak jsem se vydala na cestu.


"Tohle je přehnaně jednoduchý úkol, stačí zajít do Stromovky a tam se načuchat těch psích výparů!" Říkala jsem si. A taky že jo.

Hned za rohem jsem narazila na ošklivý psí průjem. Brrr, bylo to nechutně zelené a vypadalo to jako bradka mé pratety. Takové slizké, hladké a smrduté... Zapsala jsem si to do bloku.

1. obrovská sračka malého pudla



Vsadim se, že jsem viděla jeho páníčka koukat mi chvíli přes rameno a slyšela ho říct jen ubohé: "Ehe??"

No...

Takové bezduché výlevy není radno komentovat a tak jsem zamířila do autoopravny svého strýce ze 13tého kolena. Strýci zrovna přetékali špeky zpod starého Volva takovým způsobem, že jsem si na malou chvíli myslela, že to nebohé auto umístili na horu obrovské žvýkací gumy.

Bála jsem se něco říct, abych strýce nevylekala a tím nenapáchala nevratnou škodu.
Odkašlala jsem si a najednou se ozvala nehorázná rána. Nevím, jak se to stalo, ale výfuk vybouchl a ohodil mě jakousi černou mastnotou... Já se tak bála o auto a místo toho auto napáchalo škodu na mě... Smrdělo to nehorázně.


Strýčkova prasečí očka vykoukla, kdo to vykřikl a chtěl na mě zamávat, ale já ho rychle s vystrašeným pohledem zastavila, protože hrozilo, že auto bude zpřeráženo vejpůl.


2. výfuk Volva nad špeky mého strýce

Trochu jsem to přikrášlila, aby to znělo zajímavěji. Bože muj, do čeho jsem se to vrhla. Jsem špinavá a zatím mám jen dvě věci.
Smýt to nešlo, tak jsem se rozhodla, že si alespoň osladím život a projdu se do supermarketu. Plánovala jsem si koupit nějakou čokoládu, ovšem co se zase nestalo. Někdo tam na podlaze rozlil mléko, já po něm uklouzla a spadla do mrazáku s jogurty... Všude byly nějaký oříšky, čokoládové křupky a ten jogurtovej sajrajt... Měla jsem to na tričku, ve vlasech... Nějaký pán mi pomáhal se zvednout a jak jsem se ho snažila chytnout, zamazala jsem ho nejen jogurtama, ale i tím mastným blivajzem z výfuku.

Znechuceně mě pustil a pelášil pryč. No super. Ke všemu mě rozbolela záda a já nemohla vstát. Už jsem chtěla křičet, ať na mě zavolají hasiče, ale pak jsem se nějak překulila ven.

Grrrrr.

Nic jsem si nekoupila, k čertu s čokoládou, k čertu se všim!!!

Rozhodla jsem se, že se zajedu domu vykoupat a převléct a poté rovnou zamířím ke kámošovi říct mu, že to vzdávám. Štěstí mi nepřálo. Přede dveřmi jsem zjistila, že nemám klíče. Znechuceně jsem povytáhla obočí a plánovala harakiri... Sedla jsem si na schod a ztěží oddychovala, když v tom se otevřeli domovní dveře a srdce mi radostí zaplesalo. Byl to soused a nesl košík s odpadky....Ovšem ten vůl....ten zasranej vůl se mě lekl a upustil mi ho přímo na hlavu...

Ten pytel se roztrhl a já na sobě pocítila další jogurt, ovšem tento byl pro změnu zkažený... Dále jsem si z ramene odklepla pomerančové slupky a kousek něčeho, co vypadalo jako mokré chlupy.... Pardon, budu zvracet. Soused se ani neomluvil, nejspíš si myslel, že jsem nějaký bezdomovec a v odpadkách si libuju... No těď už tak rozhodně vypadám. Ovšem alespoň jsem si připsala další věc...

3. odpadkový pytel zasraně drzého souseda

Nešťastně jsem klesla na schody.

Ať se jakkoliv stavím k trapasům a debilním událostem...Tenhle den blbec, a tuhle pitomou smradlavou hru nikdy nezvládnu.


Pokračování příště...

Múza

23. března 2009 v 18:09 | Viviana Mori
Múzu považuji za velký "přehup" ve své tvorbě. Když byla na světě, můj styl psaní se změnil. Byl to tenkrát nefalšovaný vrchol. Mám ráda tuto báseň, je spjatá s jistým velmi silným, prozřetelným a osobním zážitkem.

A i když jsem ho nenáviděla, musím za její napsání poděkovat právě jemu, jistému muži, s uměleckými iniciály CW. Inspiroval mě nejen svou filozofií, ale i činy. Nicméně já ho nikdy neuznávala jako čestného, a už vůbec ne jako anděla s křídly. Jak řekl jeden starý moudrý muž : "Křídla neznamenají ruce."

Je to výjimečná pravda, a velmi mi to pomohlo se s velkou spoustou věcí vyrovnat.

Děkuji.

Múza



Měla malý blok
z lipového listí
a tuhami z křemene
si načrtla svůj sen.

***

Křídla
- sněhem nadýchaná
chladící rány
malé holčičky
co ji otec
měl "tak rád".

Peří
- s ozvěnou fénixe
na zahřátí mužů
kteří milovali
svoje ženy
na ulici
v láhvi sektu.

Bělobu
- na rozsvícení zraku
temných pannen
co pro jeden výkřik
osleply.

Snad i ruce
- silné zdvihnout koutky
úsměvů dětí,
když pro nemoc tváře
zkřivily.

***

Odešla z obrázkem
v rukou mladých
umělců.

A se slzou
na průsvitné tkáni,
že svými sny
bude navždy
"jen"
inspirovat

životy
padlých
andělů.







Copyright © Viviana Mori

XIII. století - Hvězdy chtějí patřit tobě

23. března 2009 v 17:48 | Viviana Mori
Existují písničky, které vám tam uvnitř něčím bolestivě pohnou. Pak začne vše bolet ještě víc, ale zároveň vám postupně vysají jed z ran. Tahle je jednou z nich. Ani jsem nepočítala, kolik nocí jsem s touto písničkou probděla se slzami v očích.

A teď.... již nějak nebrečím.

Zde máte video s textem, který však vkládám ještě zvlášť, protože ta zatracená videa přestávají fungovat, tak abyste z toho alespoň něco měli. Trochu mě zlobí, že chybí poslední akordy, ovšem jiné video s touto písní jsem nenašla.

Příjemný poslech.

Hvězdy chtějí patřit tobě





Podívej noc jde k nám den už končí
Každý stín odchází za dne spát
Málo sil v obětí ještě zbývá
Démonům prodej svůj amulet víru

Chtějí patřit tobě hvězdy září
Horoskop tajemství a chvil
Chtějí patřit tobě na oltáři
Nevěsto bílých pavučin

Rudé jsou tvoje rty oči soudí
Na tisíc západů zakletá
Cestu svou měsícem hvězdy zdobí
Nebeský hodinář odlétá

Chtějí patřit tobě hvězdy září
Horoskop tajemství a chvil
Chtějí patřit tobě na oltáři
Nevěsto bílých pavučim

Kolik chvil posledních ještě zbývá
Než se noc pavučin promění
V zajetí vezmu tvou duši žalmů
Hvězdy nás samy pak promění
Ztracený talisman stále hledám
Procházím stovkami životů
Někde jsem zanechal to co hledáš
Na pospas nepřízni osudů

Chtějí patřit tobě hvězdy září
Horoskop tajemství a chvil
Chtějí patřit tobě na oltáři
Nevěsto bílých pavučin

Doupě latinářů

23. března 2009 v 17:08 | Viviana Mori

Doupě latinářů

Ivan Wernish


"Byl jednou jeden, ale brzy umřel."



Jsem fanda literatury a to i té, která je víceméně postavena na hlavu. Wernishovo dílko Doupě latinářů mě uchvátilo především svou bizarní hravostí, estetickým bláznostvím (líbí se mi toto slovní spojení) a také jemným humorem, který mi všední večerní chvíle obohatil upřímnými záchvaty smíchu.

Je to sbírka prozaických textů, sem tam se vyskytne nějaká ta básnická průpovídka, ovšem nejvíce se asi přecijen hodí pojem "báseň v próze".

Je dokonalé, jak se text zdánlivě může podobat textu o ničem a přesto si v něm každé slovíčko dokáže najít své místo a splnit svůj účel. Vždyť leckdo by mohl povytáhnout obočí nad stránkou, kde se Jan Neruda svléká, kouří cigarety, pozoruje z okna lidi chodící sem a tam, zatímco se Karolina Světlá neustála šplouchá ve vaně. A tak je to pořád dokola...

Doupě latinářu se musí číst v ten pravý okamžik a rozevřít před těma správnýma očima. Působí, jako by se vysmíval historickým velikánům, ale podle mě to tak není. Vždyť celé je to nadnesené a příjemné čtení, ať už části o hrdinovi Bedřichovi (vlastně každý Bedřich je v knize jiný Bedřich, ale kdo ví, jak to vlastně je), kterému se udělá na nose nepříjemná vyrážka, která se rozleze po podlaze, nebo který byl ze zvědavosti podezřen z krádeže šibenice a následně na ní oběšen.

Pokud máte rádi trochu praštěně morbidní humor s velkou dávkou ironie, jsou tyto "sežrané spisy" přímo pro vás. Čte se to lehounce a rozzáří vám to chvilky doma zaručeně.

Třeba vám klepnu do noty.




:-)

Knihy

23. března 2009 v 17:06 | Viviana Mori |  Knihy

Knihy


Doupě latinářů (Ivan Wernish)

Sbohem

21. března 2009 v 20:22 | Viviana Mori
Takže, myslím, že takhle básnička patří k povedenějším začátkům, alespoň se mi vyvedly ty rýmy :-) Jsem s ní spokojená do teď, i když můj věk a nezkušenost v poezii tam byli stále velmi cítit. Jinak když jsem psát začínala, měla jsem opravdu velké problémy sama se sebou, s depresemi a tak, a podle toho má tvorba vypadala. Prostě typické uvolňující veršíky. Taky jsem se trochu zbláznila do jedné zpěvačky, hraničilo to s posedlostí a od toho vznikla první sloka. Ovšem ve skutečnosti, jak tak na to pokaždé s odstupem času koukám, je význam hlubší a jinačí než jen nějaká poblázněnost.




Sbohem

Hledala jsem jednu ženu,
co života mi vrátila,
však její kroky nedoženu,
navždy jsem ji ztratila.

Hledala jsem toho muže,
co ve větru smutně vlál,
však jedna růže nepomůže,
zmizí vše co kdysi dal.

Hledala jsem jedno dítě,
co neznalo starostí,
pavouček naň napřáh sítě,
zbyly slzy hořkosti.

Hledala jsem onu lásku,
svou sílou je tak pověstná,
život svůj jsem dala v sázku,
neb láska je nezvěstná.

Proč zde píši tyto řádky,
na tváři slzy kanoucí,
okamžik to bude krátký,
smrt už mi jde pomoci.




Copyright © Viviana Mori

Duševní disharmonie

16. března 2009 v 16:29 | Viviana Mori
Tato část je věnována Mírovi, kterému přeju hodně sil. Bohužel vím, že si to nepřečte. Bude to až tehdy, až všechno bude jak má být.



ÚVOD

Stala se taková nepříjemná věc. Přítelova máma na chatě nešikovně uklouzla a zlomila si kotník a čéžku... A já ho nedokázala nijak povzbudit, naopak, vzedmul se ve mně náhlý obrovský vztek. Nálada jak z alkoholický léčebny, kde se nedobrovolně abstinuje... Měla jsem takovou divnou chuť a pocit prázdnoty v puse... Nenapadalo mě, čím to může být, krom toho že jsem sobecká a chladnokrevná mrcha. A pak mi došlo, že se to stalo proto, že jsem ji zase oslovila. Probudila jsem ji...

Svou milovanou Loren...



*

Dlouho se neozvala. Byla jsem za to ráda. Neslyšela jsem její zvučně šeptavý hlas za svým ramenem každé ráno na eskalátoru. Nebylo mi chvílema obrovské vedro z návalů její společnosti, ba ani zima z jejích pohledů. Prostě usnula hlubokým spánkem. A mě bylo fajn. Probudila se ve mě opravdová a něžná láska. To ji donutilo vyklidit pole, zavřít ta její modrá, černě podmalovaná kukadla a....nedýchat.

Kdo teď dýchal, jsem byla já. Mé ruce již nerozplétaly odevzdaně každý večer před usnutím její copy.

Našly někoho, koho mohly objímat. Kdo ji mohl tisíckrát nehradit... Téměř ve všem.

Jenže štěstí a rovnováha jsou něco velmi křehkého.

Včera jsem si všimla, že ačkoliv její drzý jazyk stále nezapomněl na ostří některých slov, je slabá. Ta láska, klid, mír a především naděje, ty ji ubraly děsivosti a moci, kterou měla nademnou. Snad proto nezastavila mé prsty, když vyťukávaly omluvnou esemesku a pozdrav pro jeho maminku. Jen se vztekle ušklíbala, prskala jak rozzuřená kočka a chtěla mě svou negací nakazit. Málem jsem tím telefonem třískla o zem s přesvědčením, že je to vážně na nic, že ho vidět přeci nechci...

Ale... ne. Neudělala jsem to. Má láska je v ohrožení, kvůli ní. Nedovolím, aby mi zničila poslední světlo, které se mi rozhořelo v duši. Překonala jsem ji i sebe. Sebe i ji.

Nás obě.

A přitom jednu jedinou.


Včera.


Zase.

Konec

16. března 2009 v 15:40 | Viviana Mori
Tato kratičká jednoduchá básnička je stará již z roku 2007, čili další z mých začátků. Málem bych na ní zapomněla, ovšem dneska mi nějak přišla na mysl i na jazyk při hodině Základů ekologie... Takže jsem se rozhodla, že je jí asi souzeno být zde publiklá jako třetí... :-)¨
Jinak tenkrát to byl asi popud z deprese, nic hlubšího... Ovšem pro občasné odříkání... Proč ne?



Konec


Krvavé slzy kanou,
kanou na tvé líce,
na tvář uplakanou,
když uhasíná svíce.

Nikdo tě nepohladí,
nepřijde pro tebe,
hořkost slz neosladí,
nepůjdeš do nebe.

Sama tvá dušička
v hrobce své vzpomíná,
sama ta dušička
zpívá a umírá.


Copyright © Viviana Mori

Within Temptation - The Heart Of Everything

16. března 2009 v 15:25 | Viviana Mori
Přiznávám se (veřejně), že s albem Heart Of Everything od Within Temptation jsem měla ze začátku mírný problém... Brala jsem to přecijen už jako změnu stylu (což nemusí být vždy na škodu) a trochu odbočení z toho, co jsem na nich tak milovala... Takovou tu pohádkovou atmosféru a sílu prožitku... Nicméně všechno chce čas a již jsem uzrála a mám toto album nyní jako nejoblíbenější. Hrozně se mi líbí, jak jsou písničky propojené určitými pocity, jako kdyby celé album bylo jeden velký příběh... Ovšem velice smutný, avšak silný, bojovný...

A celému mému prožitku teď kraluje tato písnička, kterou jsem ze začátku příliš nemusela, nicméně skrývá pravdu... Prostě jít a nikdy se nevzdat.... Tohle z ní cítím...

A tady je.





Within Temptation - The Heart Of Everything




For the pain and the sorrow,
Ani kvůli bolesti a zármutku,
caused by my mistakes,
jež byl způsoben mými chybami,
When we're back to immortal,
Nechci litovat smrtelníka
Whom is all to blame.
kterému to vše dávám za vinu.
Now I know I will make it,
Teď už vím, že to neudělám,
there will be a time,
přijde čas,
We'll get back our freedom,
kdy získáme zpět naši svobodu,
they can't fake what's inside
nemohou zlomit to, co je v nás.

I'll face it,
Budu tomu čelit,
cause it's the heart of everything
protože to je podstata všeho.

Open up your eyes
Otevři své oči,
save yourself from fading away now
zachraň se teď před zchřadnutím,
Don't let it go
nenech to odejít.
Open up your eyes
Otevři své oči,
see what you've become, don't sacrifice
podívej se čím ses stal, neobětuj se,
it's truly the heart of everything
opravdu to je podstata všeho.
Open up your eyes
Otevři své oči.

Stay with me, now I'll face it
Zůstaň teď se mnou, zrovna čelím
by the solemn hour
své poslední svaté hodině,
very soon i'll embrace you
velmi brzo tě obejmu
On the other side
na druhé straně.
Hear the crowd in the distance
Slyš ten dav v dálce,
screaming out my faith
jež vykřikuje moji víru.
Now the voice's are fading
Teď jejich hlasy slábnou,
I can feel no more pain
Už necítím žádnou bolest.

I'll face it,
Budu tomu čelit,
cause it's the heart of everything
protože to je podstata všeho.

Open up your eyes
Otevři své oči,
save yourself from fading away now
zachraň se teď před zchřadnutím,
Don't let it go
nenech to odejít.
Open up your eyes
Otevři své oči,
see what you've become, don't sacrifice
podívej se čím ses stal, neobětuj se,
it's truly the heart of everything
opravdu to je podstata všeho.

Open up your eyes
Otevři své oči.
Open up your eyes
Otevři své oči.

Open up your eyes
Otevři své oči,
save yourself from fading away now
zachraň se teď před zchřadnutím,
Don't let it go
nenech to odejít.
Open up your eyes
Otevři své oči,
see what you've become, don't sacrifice
podívej se čím ses stal, neobětuj se,
it's truly the heart of everything
opravdu to je podstata všeho.




Má podzimní symfonie

4. března 2009 v 14:05 | Viviana Mori
Jedna z mých posledních básní... Báseň, která přišla jako tichý zázrak. Jako blesk z čistého nebe.

Vzpomínky, uvědomění... Jsem podzimní dítě, miluju podzim. I tahle báseň je pro mě podzimní, ačkoliv se děje všechna roční období. Považuji ji za svůj druhý vrchol... (první byla báseň Múza, později taky zveřejním)

Věnována těm, kteří se mnou mohou trávit téměř každý den, avšak nepoznají víc než moji tvář. Ale i to je ocenitelný výkon, zvlášť když ji skrývám za vlasy.

Děkuji vám všem.


Má podzimní symfonie


Víš,
je to můj poločas.
V pytlíkách čajů po večerech strádat,
líně
dát prsty
ke klavírním rtům,

(ač v neumění hledat)

v podkroví snídat
pohledy na ptáky.


Což nemáš sny?


Umět jen hrát...
na lískové oříšky umělců balad,
přípít si na další šance

"něco lidem věnovat,"

pak na čas,
na déšť
na pády


(už nepůjde si vzpomenout).


***

Na kolotočích sedáváme znova,
když podzim se opírá o jehličí.

Těžko říct kam půjdem spát...

Všechny skrýše už vítají šťastné

"četné rámy bez fazony"



- ty příliš suché tváře

mají dnes od tebe

body navíc.



*



Jo.

Jsme muzikanti tragédií
pod kterými i přízeň padá.
Mozoly -
jen z elegance kytary
do poezie prodáváme.

Marně
nám zbyde
jen na bolest a ač bych chtěla,
na šťastný blues
to nedotáhnem.

-

Ty
netušíš,
že z levého
s láskou
se časem stane pravý.

Vždyť stmívá se

a pohledy slepých
se také nikdy

zcela nespojí

pokud jim nevěříš


srdcem.

***

To stačí jen
uzobnout zevnitř

a neodejít.


Vždyť někdo zde byl
po celý čas

a žije.


Tohle věz,
až budeš plakat pro nic.


Ty moje krásná

povrchová

říše.




Copyright © Viviana Mori


Má poezie

4. března 2009 v 13:22 | Viviana Mori |  Má poezie
Má poezie

*******************************************************************************
Je mi zima (2009)
Klid pro všechny s tikama (2009)
Konec (2007)
Láska k zbabělci (2007)
Mlčenlivé proutí (2008)
Múza (2008)
Pramínek lásky (2007)
Poslední přání (2009)
Rozfoukaná (2010)
Sbohem (2007)
Utopená v bláznovství (2010)

Schizofrenní spisky

4. března 2009 v 12:18 | Viviana Mori |  Schizofrenní spisky

Schizofrenní spisky

*******************************************************************************




*Duševní disharmonie
(tohle mě mrzí)

Roxette - Fading Like A Flower

3. března 2009 v 13:26 | Viviana Mori

Tuhle písničku jsem si zamilovala na první poslech. Měla jsem co dělat, abych na přítelově chatě pořád neotravovala s tim, aby ji pustil znovu a znovu... i když u mě vévodí metal a temnější hudba, Roxette mám moc ráda. I ten text je krásnej, připomíná mi to jednoho člověka... A zážitky z chaty, se kterou mám tuto písničku více než spojenou, jsou tak silné, že když ji poslouchám, jako kdyby můj život nabyl úplně jiných, intenzivnějších rozměrů...

Nabízím video (oficiální videoklip mi tu nikdy nešel), textík i s překladem....







Roxette - Fading Like A Flower


In a time where the sun descends alone,
V době, kdy slunce osamoceně zapadá,
I ran a long, long way from home
Jsem běžela dlouho dlouhou cestu z domova,
To find a heart that's made out of stone.
Abych nalezla srdce, jež je z kamene.

I will try,
Budu se snažit,
I just need a little time
Prostě potřebuji jen trochu času
To get your face right out of my mind,
abych dostala tvoji tvář přímo z mé mysli,

To see the world through different eyes
abych viděla svět jinýma očima.


Every time I see you oh I try to hide away
Pokaždé, když tě spatřím, zkouším se schovat,

But when we meet it seems I can't let go.
Ale když se potkáme zdá se, že se od tebe nemůžu odtrhnout.
Every time you leave the room
Pokaždé, když opouštíš místnost,

I feel I'm fading like a flower
cítím, že vadnu jako květina.


Tell me why?
Řekni mi proč?

When I scream there's no reply,
Když zakřičím, žádná odpověď,
When I reach out there's nothing to find,
Když natáhnu ruku, na nic nenarazím,
When I sleep I break down and cry
Když spím, probouzím se a pláču.


Every time I see you oh I try to hide away
Pokaždé, když tě spatřím, zkouším se schovat,

But when we meet it seems I can't let go.
Ale když se potkáme zdá se, že se od tebe nemůžu odtrhnout.
Every time you leave the room
Pokaždé, když opouštíš místnost,

I feel I'm fading like a flower
cítím, že vadnu jako květina.



Fading like a rose,
Vadnu jako růže,

Fading like a rose,
vadnu jako růže,
Beaten by the storm,
Bitá bouří,
Talking to myself,
mluvím sama se sebou,
Getting washed by the rain,
myta deštěm,
It's such a cold, cold town.
Je to tak chladné, chladné město.
Oh, it's such a cold, cold town.
Je to tak chladné, chladné město.


Every time I see you oh I try to hide away
Pokaždé, když tě spatřím, zkouším se schovat,

But when we meet it seems I can't let go.
Ale když se potkáme zdá se, že se od tebe nemůžu odtrhnout.
Every time you leave the room
Pokaždé, když opouštíš místnost,

I feel I'm fading like a flower
cítím, že vadnu jako květina.


Every time I see you oh I try to hide away
Pokaždé, když tě spatřím, zkouším se schovat,

but when we meet it seems I can't let go
Ale když se potkáme zdá se, že se od tebe nemůžu odtrhnout.
every time you leave the room
Pokaždé, když opuštíš místnost,
I feel I'm fading like a …
cítím, že vadnu jako…


Every time I see you oh I try to hide away
Pokaždé, když tě spatřím, zkouším se schovat,

But when we meet it seems I can't let go.
Ale když se potkáme zdá se, že se od tebe nemůžu odtrhnout.
Every time you leave the room
Pokaždé, když opouštíš místnost,

I feel I'm fading like a flower
cítím, že vadnu jako květina.




Every time you leave the room
Pokaždé, když opouštíš místnost,

I feel I'm fading like a flower
cítím, že vadnu jako květina.
Every time I see you
Pokaždé, když tě spatřím,
Oh, I'm fading like the rose
Ó, vadnu jako růže
Every time you leave the room…
Pokaždé, když opouštíš místnost…
Every time I see you
Pokaždé když tě spatřím

Every time I see you
Pokaždé když tě spatřím