Vždycky jen já... a ona...

19. února 2009 v 20:49 | Viviana Mori
A děje se to pořád...


Sedí v rohu a směje se.
Poslední dny tam vysedává pořád, rozplétá a znovu zaplétá si copy, sem tam se líně podívá na mě a povýšeně si odfrkne. Někdy ji není ani vidět, jak hluboko si zaleze do naší vlastní temnoty.
Nezvpomínám si, kdy bych ji naposled požádala o objetí. Nechybí mi chvíle, kdy mě její černé vlasy šimraly po tvářích noc co noc. Kdy jsem její dech cítila v zádech den co den. Už na mě nemluví, já nemluvím na ní. Ta holka se mi hnusí.
A přitom mi toho tolik dala. S hořkostí si uvědomuji, jak moc se jí podobám. Jsem již téměř stejně zahořklá jako ona.
I Ty copy, ten její klasický symbol jsem od ní převzala. Zaplétám si je, kdykoli mě o to přítel poprosí. Co všechno jsem ještě čistě a jen já? Jak hluboko je již mnou protkaná?
Těžko vyslovit, jaká hrůza se probudí v mém nitru, když někoho slyším šeptat slova "tvá copatá kamarádka."
Právě teď stojí za mnou a kouká co píšu. Nehýbe se, je jako socha. Jeden cop má napůl rozpletený, druhý opět s naprostou pečlivostí uhlazený a pravidelný. Nevím, jak to dělá, že se ani sebemenší pramínek, či sebedelší vlas nevytratí ven. A zdá se mi, že zestárla.
Ještě dřív vypadala jako holka... zlomyslná, drzá a hrůzu nahánějící holka, ale nyní mi připomíná dospělou ženu. Stojí tu a mé světlo se opírá o její tváře.
Vím, že se často ráda měnila. Uměla měnit i hlasy a vždycky se dokázala trefit do nejbolestivějšího bodu. Například když na mě mluvila hlasem člověka, kterého jsem milovala a který si se mnou krutě zahrál. Stokrát jsem ji prosila, aby to nedělala. Ale jen málokdy si dala říct.
Neměla ráda lidi, ke kterým jsem zahořela. Nutila mě se neustále zlobit a proti každému mě poštvala. Vůbec vysála veškerou mou lásku ke všemu.
Přitom nevím, na co ji potřebovala. Ode mě jí měla dost.

"Slyšíš to holka? Měla jsem tě ráda!"

Zdá se, že se na chvíli vytratila. To je dobře. Její výraz mě děsil.
Nenávidím, jak se mi tiše přikrade těsně za záda a pak na mě kouká. Takovým hrůzostrašným, nic neříkajícím úšklebkem. Slyším, jak se z dálky směje. Nejspíš má druhé Vánoce z mého psaní.
No počkej, on tě ten smích přejde, až pochopíš, že pořád mám nějaký rozum a že se své poslední lásky nehodlám vzdát. I když to není úplná a pravá láska. Je to jediné co my zbylo.

Vím, že ji zabíjí, když mě vidí šťastnou, protože pak zapomínám na její náruč.
Jenže teď šťastná rozhodně nejsem a stejně o ni nestojím. Jen křičí, nebo šeptá a zní to jako by do vás bodaly tisíce tetovacích jehel.
Jako kdyby se její přítomnost prolínala s vaším tělem i myslí a v konečném výsledku vznikl jen jediný člověk -

- blázen



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 child of the starlight child of the starlight | Web | 20. února 2009 v 18:02 | Reagovat

nee, blázen ne. ... řekl bych, hodně hnusnej vztah. Ale úplně nechápu proč stála o tu poslední lásku, přes to přeze všechno.

2 Viviana Mori Viviana Mori | 20. února 2009 v 20:12 | Reagovat

child of starlight: Je v tom velká schizofrenie. Možná si myslí, že když mě ovládne a budu neustále navztekaná a plná nenávisti, že se na mě ten člověk (láska) vykašle... A pak mě bude mít pro sebe a bude si se mnou dělat co chce... kdo ví

3 Ivi Werwolfin Ivi Werwolfin | Web | 18. ledna 2011 v 13:36 | Reagovat

Totál schizofrenický text, ktorý sa mi veľmi páči. Nie veľmi, ale naozaj veľmi. Niečo tak perfektné som už dlho nečítala.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama