Tátovi...

11. února 2009 v 18:53 | Viviana Mori
(Tohle je pocit, jako kdyby vám do srdce bodali obří jehlou. Jako kdyby vám chtěli prošťourat každý kousek křehké duše. Napsala jsem to vlastní krví, potem a slzou...
Tyto řádky jsou hodně, hodně, hodně osobní... vím, že to nikoho nemusí zajímat. Vím, že to nejspíš nikdo nebude číst. Proto to nepíšu. Tahle rubrika je moje. Tenhle blog je osobní dílo. Tak mi to neberte. A když už si to někdo přečte, jakékoli reakce uvítám. Ať vím, že nejsem úplně vhozena do prázdna. A sama. Protože to hodně bolí.)

*

Tati...

vím, že jsem tě takto nikdy neoslovila a je pro mě docela hodně zvláštní to takhle natvrdo napsat. Ale rodinné názvy by měly zůstat rodinné. A ani pravda se nemůže skrýt za pár pozměněných písmenek.

Přemýšlím, jak ti asi je. Jaké je vidět tu holčinu, co si s tebou jako malá hrála na čerty a nahrávala písničky na kazeťák, najednou tak jinou. Víš, to dělá čas. Mě opravdu změnil. A nevím, jestli taky tebe. Možná jsem jen vyrostla a tím vidím věci, které mají zůstat dětským očím skryté.

Slyšíš mezi náma někdy to ticho? Často mě polije stud. A mluvím s tebou pak jak trapka, vím to. Musíš si myslet, že jsem úplně pitomá. Jenže neumím si představit, že s tebou mluvím o vážných věcech. Že se ti svěřím se vším, co mě potkalo a o čem ty nevíš zhola nic. Tu křeč, kterou v myšlenkách nazýváš mým úsměvem a ty vzlyky smíchu... To je většinou jen přetvářka. To aby vás nebolelo moje zoufalství. Co tebe... především mámu.

Mám ji hrozně ráda, i když mě kolikrát štve, ale to je normální. A mrzí mě, když se do ní obouváš, když jí nadáváš. Protože tys mi v životě nedal ani polovinu z toho co mi dala ona. Nikdy ses mě nezeptal, jak mi je. Nezajímal ses o to co píšu a o čem. Jen jednou (a to si pamatuju, že ses smál) tě zajímalo, jestli jsem napsala nějalou báseň o tobě. Egoisto. Napsala. Ale neřekla. A dokonce z ní některé lidi mrazilo v zádech... Asi by tě bolela. A nebo... a to bych asi nikdy nepřekousla... by ses mi vysmál.

Často se mi směješ. Jsi ze mě zklamaný? Možná v těch svých narážkách vidíš jedinou možnost, jak se se mnou bavit... Vím, není to se mnou lehké, protože já už to s tebou taky dávno neumím. Doslova jsem ti vyrostla před očima. Musí ti být smutno, když vidíš, jak se živě bavím s mámou. Jak jí říkám spoustu věcí a když ty přídeš, ona řekne jen "nech nás", ačkoliv se smíchem. Ale kdybych ti vyprávěla to co jí... Věř, že by ses mi zase smál. Nikdy jsem tě nezajímala, že je to tak.

Jasně. Vím, žes mi kupoval drahé dárky. Že jsem jako dítě měla naprosto všechno. Hračky, domov a teplou večeři. Jo, tenkrát sis se mnou hrál. A byly to poslední chvíle, kdy jsem z tebe cítila teplo. Kdy jsem se u tebe ráda ohřála. Pak s trpkostí musím přiznat, že jsem začala milovat chvíle, kdy jsi nebyl doma. Bývalo to už dřív, ale ten zlom si pamatuju jasně. Bylo to tenkrát, když jsem utekla.

Nebýváš tu často. A kdo by tušil, kolik věcí ti může uniknout. Víš vůbec, že ze smrti Fidorka (dlouho jsem tě z ní obviňovala) jsem se vzpamatovávala víc než dva roky? Víš, že jsem brečela po nocích, vyrývala si na ruku jeho jméno a sváděla krutý boj sama se sebou? Nenáviděla jsem tě za to, jak byla vidět tvá úleva, že ho máš z krku. Nenáviděla jsem tebe i babičku za to, jak jste mi předhazovali, že jsem se o něj nestarala. Jenže starala a víc, než sis myslel. Jako jediná jsem mu dávala pravou lásku. Pohlazení. A on to cítil a proto mě poctíval přízní a lásku mi oplácel. A pevně věřím, že moje náruč a vůně byla to poslední, na co při smrti vzpomínal, co cítil, viděl... A nevýslovně mě bolí, že jsem tam nemohla být s ním.

Připadá ti to stupidní? Fajn. Ale byl to můj nejlepší přítel. A nedovolím ti, abys mi bránil v hezkých vzpomínkách. Jakkoli. Ty mi totiž nikdy zabít nemůžeš.

Ve škole mě šikanovali. Věděl jsi to? To jak mě zničily vlastní kamarádky. Jak mě jednou ten debil málem uškrtil... Jen tak. Z ničeho nic. Hnus. A nejhorší bylo, když mi tě ty holky záviděli. Div jsem se vždycky nepozvracela.

Dobře, promiň. Byly i chvíle, kdy jsem na tebe byla opravdu pyšná. Jak všichni obdivovali tvůj výtvarný talent. Ty obrázky cos mi kreslil do čtenářského deníku byly povedené. A moc. Díky tobě si mě skoro každá učitelka pamatovala. A spolužáci chtěli mít tvé kresby v památnících... Je to tak dávno.

Dneska... už moc nemaluješ. Všimla jsem si toho. Ale toho ďábla mám v poličce pořád. Je strašlivej. Avšak moc povedenej.
Já kreslit neumím. I když si myslíš, že to má za vinu jen má lenost, věř, že jsem ten talent nikdy neměla. Nenašla jsem se v krelení, i když mě často mrzelo že své představy neumím dát do vizuální formy.

Umím psát, jestli tě to zajímá. Psát a vnímat lidi. Svět kolem sebe, z jiné stránky než ty. Věřím na duchovní svět. Vidím, jak se posmíváš strejdovi, když mluví o těch věcech... Vždycky s ním nesouhlasím, ale ty věci znám. A hltám každé jeho slovo. Takže to máme další zklamání... viď?

Mám deprese. Nejsem psychicky v pořádku. Poznal bys to na mě? Těžko... Nikdo to nepozná a ty se mi do očí nedíváš. Znáš jistě mnoho bolestí, ale tu mou ne. Nevím, jak bys ji zvládl ty. Ale jsem si téměř jistá, že najevo by jsi ji dal. Tak že bys na nás křičel. A třeba mě i uhodil.
Já se přemáhám. A jde mi to. Cítím, že v tom je moje síla.

Brzo odejdu. Budeš mít pokoj. Jsou chvíle, kdy tě mám ráda a kdy s tebou souhlasím víc než s mámou. Dáváš mi pokoj, a já tobě. A i když jsou věci, které ti nikdy neřeknu... A i když jsem nejednou řekla jak tě nenávidím a mluvila o tobě hodně špatně... věřím, že v budoucnu si ještě můžem hodně dát. Leccos se může změnit.

My, svět kolem nás...

Jen to, že tě mám ráda, ti už říct nedokážu.
To pouto co cítím, je jen zvyk. Vždyť tě vídám od narození. Nic jiného. Jsem na tebe zvyklá a trpěla bych tvojí smrtí ( a že jsem si ji kolikrát přála), protože přezevšechno, jsi můj otec. Díky tobě tady jsem.
A můžu dýchat...

A i když svůj život nenávidím a bývám hodně nešťastná... činí mě to něčím jinou. Do davů nikdy nezapadnu. Lidi říkají, že mám kouzlo.

A to je to, co ty nejspíš nikdy nepoznáš.






Tvoje dcera



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lukáš Lukáš | E-mail | 11. února 2009 v 19:51 | Reagovat

Snad jen, že jsem tu byl. Protože nevím, co napsat

2 endless endless | 11. února 2009 v 20:27 | Reagovat

Vivi,  

bere mi to dech.

Soudím-li (dle svého redaktorského zlozvyku) literární stránku věci, je to velmi dobře napsané. Pár chybek bych asi našla, velmi snadno opravitelných, většinou tipuju spíš překlepy.

Mnohem důležitější mi ale připadá, jaký je tento text z hlediska lidského. Pro mě osobně velmi silný, citový, rekapitulující a s ohledem na Tvůj věk i vyzrálý. Přestože je to pro Tebe určitě hodně složité a těžké, pereš se s tím po svém, a hodně dobře.

Lidi nelžou. Máš kouzlo. A psaní k němu bezesporu patří.

3 Cris Cris | Web | 12. února 2009 v 22:41 | Reagovat

Ani nevím co na to ríct, je to tak krásne napsané az z toho mrazí v zádech...

4 Gigi Gigi | 18. února 2009 v 20:07 | Reagovat

taky jsem psala takový článek o svém tátovi...jmenoval se Kostlivec ve skříni. Nikdy jsem ho nezveřejnila. Mám to trochu jiné a hlavně v jeho chování je něco víc, ovlivnuje ho jeho nemoc. Ale hlavně ti moc přeju abys měla aspoŇ ten dobrý vztah s mámou protože já se nemám opřít o ani jednoho...

5 Gigi Gigi | Web | 18. února 2009 v 20:08 | Reagovat

P.S. krásně napsané...myslím že kdyby si to přečetl hodně věcí by se mohlo změnit

6 child of the starlight child of the starlight | Web | 20. února 2009 v 17:59 | Reagovat

Hu, ty problémy jsou mi víc než známe. Nenazval bych to přímo problémem. Ale spíš trpkou zahořklostí, bolestí. Já mám svého tátu sice rád, ale cítím že tu neni něco v pořádku. Jeho výbuchy vzteku... cítim nenávist, a to z obou stran, ale za chvíli to přejde, a on mi zas říká synku....

Haha, dokonce jsem se s nim i popral. Se řekne, syn napadl otce. Jo, napadl. Měl jsem dost toho křiku, a mávání rukou.¨

/praštil mne jen jednou a to jsem byl maličký a jednalo se o facku/

Prostě jsem mu musel jednu natáhnout.

Taky často slýchávám jak úžasnýho mám tátu. A on je dobrej. Přesně jak říkáš, měl jsem vždy co jsem chtěl.... co měl?... Mám.

Ale po psychické stránce mě deptá neuvěřitelným způsobem. Dovádí mne k šílenství to, že je to můj otec. Nemůžu na něj vždy křiče.... přeze všechno je to citlivý člověk a mám ho rád... ale jeho posměšky a blbé poznámky jsou tak trapné. Vim že to dělá proto aby mne zaujal. Asi si říká.... klukovi je patnáct let... tímhle ho pobavím. Ale hovno. Tím mám akorát pocit že jsem nad ním. A věř, že pocit že jsi chytřejší než tvůj otec ... je příšernej.... obzvlášť když se mi takoví lidé jako on hnusí.¨

Ale má i své světlé stránky... a má jich hodně... ale nemohu si pomoct, potřebuji změnu.

... promiň že jsem to vše psal.

Hezký článek, hezká "úvaha"..., zkurvená realita.

7 Viviana Mori Viviana Mori | 20. února 2009 v 20:17 | Reagovat

Child: Děkuju moc, ani nevíš, jak mě tvůj komentář i pochopení v něm potěšilo, ovšem zároveň... je mi to líto.... jo, zkurvená realita

8 child of the starlight child of the starlight | Web | 20. února 2009 v 23:06 | Reagovat

Díky za článek.... taky se mi ulevilo.

9 Lizz Lizz | Web | 16. dubna 2009 v 17:46 | Reagovat

tk k tomuhle ani nwm co napsat... páč někoho jako táta já nikdy neměla... ale to nejni zas tak podstatný... krásně napsaný... opravdu nwm co napsat...;)

10 Hwi Nori Hwi Nori | Web | 9. června 2009 v 20:00 | Reagovat

I když budu opakovat... ani já nevím, co napsat. Nedokážu převést lítost do slov tak, aby nevznikl kýč.
Každopádně..., je to úžasně napsané a má to hloubku. Svým způsobem to je... krásné.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama