Filipovi...

2. února 2009 v 20:12 | Viviana Mori


Poslední dobou se mi stýská. Vím, že kdybys to tušil, musel by ses tvářit dost divně, možná i vystrašeně, ve stylu "Bože muj, co to na tebe zkoušim?" či snad "Co ta holka proboha chce?". Je mi jasné, že náš vztah nepatřil a ani mu nebylo souzeno patřit mezi dlouhotrvající. Možná proto na něj vzpomínám s takovým nadhledem a smíchem. Nestihli jsme odhalit své temné stránky a smutky. Užívali jsme si jen toho, co jsme sobě momentálně mohli dát. A já ti za to upřímně děkuju.

Nevím, jestli pro tebe má společnost byla jen zpestřením před koncem školního roku, či jsi po nějaké době chtěl vypěstovat silnou citovou vazbu. Ať už to bylo jak chce, tvůj přístup mě chvílema bolel. Ani na první Máj jsi mi nenapsal. I kdybych měla být jen tvé pobavení, tímhle bys ode mě získal víc. Především, získal by sis mě. Nenapadlo tě to, nebo ses styděl? Už se to nikdy nedozvím.

Absence tvých slov mě občas dusila.


Víš, že jsem ti koupila i dárek k narozeninám? Měl jsi je hned v to první pondělí, ode dne co jsme se prvně dali do řeči. Byl to takovej stříbrnej řetízek a plyšovej medvídek. Ach, snad jsem byla trochu infantilní. Nakonec jsem ti ho nedala a kdyby ses zeptal proč, řekla bych ti, že mě od toho odradil stud. Styděla jsem se, bylo mi to trapné. Snad aby sis nemyslel, že se ti chci vnutit. Některé myšlenky jsou tak podivné.
*

Byl jsi klasický playboy. Krásnej kluk, ty to o sobě musíš vědět. Věřím, že i v hlavě jsi něco měl. Ovšem udivilo mě tvé pozdější chování k mé kamarádce, Verče. Co ti udělala, že jsi se s ní přestal bavit, hned jak jsi se mnou začal chodit? Takhle to vypadá, jako kdyby ses s ní dřív bavil jen proto, abys měl blíž ke mně. Bylo to opravdu tak, viď?



Všimla jsem si tě již mnohem dřív, než ty mě. Býval jsi často opřený o topení. Sám. Tenkrát byla ještě zima a já chodila jak strašák do zelí. Přesto tuším, že se naše pohledy střetli již tenkrát. Mnohokrát.
Verča si tě také všimla. Pořád mluvila o nějakém klukovi a já taky. Až později nám došlo, že obě mluvíme o jednom a tom samém. O tobě.

Vybral sis mě. Jaká to pocta. Viděla jsem, jak po mě koukáš. I jak jsis mohl vykroutit v tom autobuse hlavu, abys mě ještě z těch 20ti metrů viděl, než odjedeš domů. Říkala jsem si, že to přeci není možné. Takové štěstí?

Bylo to štěstí. Když mi Simča, která schodou šťastných náhod chodila s tvým kamarádem a spolužákem Jardou, řekla, že po mě jedeš, rozklepala jsem se jak ratlík, zrudla a zadrmolila jen "Tak to je hodně špatnej vtip." Ve třídě se hned strhla mela. Každýho to zajímalo. Jo, byl jsi holt známá osobnost.

A pak jsme se seznámili. Moc dobře víš, jaké to bylo. Jen od naší první schůzky jsem čekala víc. No…. Nemuseli s námi být oni. Jarda a Simona. Připadala jsem si jak vůl, chtělo se mi křičet a z té hospody utéct.

Samotným nám bylo líp.

Když si vzpomenu na tu pizérku, jak jsem se před tebou styděla a snažila se neshodit a přitom mi jídlo padalo z vidličky a pak jsem se málem zbláznila leknutím, co řekneš na to, že jsem si nalila tvou colu do své skleničky…musím se smát. Bylo to tak dětsky naivní. Ale milé, krásný pocit.
Víš vůbec, že ten den jak jsi mě políbil, jsem se líbala poprvé? Asi ano, muselo to být poznat. Nevěděla jsem, kam se rty… Myslím to doslova, jako by mě pohltila tma.
Uznávám, líbal jsi dobře. Moc dobře. Chvílema mě to opravdu hodně vzrušovalo, a co jsem se na tebe doma namyslela…

Mrzelo mě, že krom těch osamocených, velmi vzácných chvil, bylo kolem nás veliké ticho.

Krásný byl ten zážitek s bouřkou. Na té lavičce a pak pod stromem. Jak jsem ti řekla, že umím být zlá a vtom zahřmělo tak, jako kdyby to bylo za nejbližším stromem Jak jsi se smíchem prohodil "Už je to tady".

Tuhle chvíli budu mít asi do smrti uchovanou. Déšť na nás padal, tys mě líbal a pak jsme se držíc za ruce vydali vstříc nepříznivému počasí.

Přiznávám, že jsem tenkrát byla opravdu šťastná, jako dlouho předtím ne. Stýská se mi. Možná ani né tak po tobě (jelikož vím, že by nic pokračovat nemohlo a že vlastně ani nechci), ale právě po tom teple, svěžím dešti a těch společných úsměvů. Byl jsi má motivace. Najednou mi nebylo jedno, jak vypadám. Jak se chovám. Dokonce jsem si přestala hryzat kůžičku na prstech, abych nevypadala tak ucumlaná a nervózní. Každý den jsem byla do školy táhnuta neuvěřitelnou magickou silou. Chtěla jsem být čím dál tím víc s tebou. A sama sebou.

Byla jsem zamilovaná. Tak lehce, nevinně… Ale nikdy jsem pro tebe neplakala. Chápala jsem všechno.




A i když přiznám, že jsem na tebe často nadávala a říkala, jaký jsi byl floutek, který mě jen využil… Musím ti poděkovat, že jsi mi otevřel srdce. I když jsi mě nikdy doopravdy do hloubky nepoznal a viděl mě především jako krásné pozlátko, jako kdyby mi tě někdo poslal z nebe. Prolétl jsi mým životem tak rychle, ale stačil jsi toho ve mně probudit příliš. Nevím, kde bych byla, kdybychom se nepotkali.


A to se většinou nezapomíná.
A já nezapomínám nikdy.
Vždycky budeš člověk, který mi dal možnost zažehnout.
Děkuju



BB (VM)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ♦ Lucka ♦ ♦ Lucka ♦ | E-mail | 6. února 2009 v 20:41 | Reagovat

pěkné.... já bych to s takovou láskou a nadhledem napsat nedokázala, žádnému s kterym sem někdy chodila...

2 child of the starlight child of the starlight | Web | 20. února 2009 v 20:13 | Reagovat

No ano, tohle člověk jen tak nevypustí.

3 Lizz Lizz | Web | 16. dubna 2009 v 17:52 | Reagovat

jj je to opravdu krásný... nwm jestli bych něco takovýho dokázala sepsat kdy... (i když ono by ani pomalu nebylo o čem psát, že?:))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama