Únor 2009

Láska k zbabělci

23. února 2009 v 11:15 | Viviana Mori
Báseň, kterou jsem napsala v 15ti letech a zaslouží si zde místo jako první. Myslím, že právě má vlastní poetická premiéra nemohla být o ničem jiném, než o mé první opravdové lásce. Jmenoval se Michael a vlastně jsem ho nikdy neviděla. Ale on sám ani nemůže vědět, jak moc mi vstoupil do života. Škoda, že jsem tenkrát ještě nedokázala zachytit to pravé kouzlo toho vztahu, strachu, bezmoci a první lásky. Básnické střívko se ve mě teprve probouzelo a kdo už má nějaký ten poetický křížek za sebou jistě uzná, že to doopravdy nebyl nejlepší počin. Nicméně, nějak se začínat musí a já mám k této básni poněkud jiný vztah než k těm ostatním. Probudila ve mě to, co spalo. A najednou přibyl nový rozměr, když ostatní se ztrácely... Do každého písmenka se dal ponořit dech, do každého slova cit, a do každé sloky část poselství. A to jde potom všechno jinak...



Láska k zbabělci

Brouzdala jsem každý den po netu...
Jsou to dva roky? Snad se nepletu.
Tak milý a zvláštní ses mi zdál...
Kdyby ses chlapečku, jenom nebál.

Napsals mi tenkrát: "Jsi tak úžasná!"
Ta chvíle můj milý byla tak překrásná.
Vidět se mi tě zachtělo,
alespoň na chvíli
Osud však řekl mi:
"Tak to být nemělo!"

Slzy jsem si stírala,
z domova utekla,
Má dušička zhýralá,
smutku se zalekla.
Rodino, nechci s vámi být!
Za můžem svých snů, jen chci jít.

Marně jsem tě hledala,
hledala a nenašla,
tvůj domov nebyl i můj,
chtěla jsem tě stůj co stůj,
Krutý boj jsem sváděla,
zlou cestou jsem si prošla.

Pro tebe jsem krvácela
opuštěná zničená,
černá duše není celá,
ve mě uvnitř zlomená.

Co bylo zlé je k ničemu,
je to dávno pryč
pro toho zlého ničemu,
nemám k srdci klíč.

Tak si užij samoty!
Bože, to je k zlosti,
děláš hloupé drahoty,
a toužíš po volnosti.

Nedám ti už lásku, zář...
Už nechci vidět tvojí tvář.
Hodný i milý se vždy zdáš,
Lásku a život však nedáš.





Copyright © Viviana Mori

Vždycky jen já... a ona...

19. února 2009 v 20:49 | Viviana Mori
A děje se to pořád...


Sedí v rohu a směje se.
Poslední dny tam vysedává pořád, rozplétá a znovu zaplétá si copy, sem tam se líně podívá na mě a povýšeně si odfrkne. Někdy ji není ani vidět, jak hluboko si zaleze do naší vlastní temnoty.
Nezvpomínám si, kdy bych ji naposled požádala o objetí. Nechybí mi chvíle, kdy mě její černé vlasy šimraly po tvářích noc co noc. Kdy jsem její dech cítila v zádech den co den. Už na mě nemluví, já nemluvím na ní. Ta holka se mi hnusí.
A přitom mi toho tolik dala. S hořkostí si uvědomuji, jak moc se jí podobám. Jsem již téměř stejně zahořklá jako ona.
I Ty copy, ten její klasický symbol jsem od ní převzala. Zaplétám si je, kdykoli mě o to přítel poprosí. Co všechno jsem ještě čistě a jen já? Jak hluboko je již mnou protkaná?
Těžko vyslovit, jaká hrůza se probudí v mém nitru, když někoho slyším šeptat slova "tvá copatá kamarádka."
Právě teď stojí za mnou a kouká co píšu. Nehýbe se, je jako socha. Jeden cop má napůl rozpletený, druhý opět s naprostou pečlivostí uhlazený a pravidelný. Nevím, jak to dělá, že se ani sebemenší pramínek, či sebedelší vlas nevytratí ven. A zdá se mi, že zestárla.
Ještě dřív vypadala jako holka... zlomyslná, drzá a hrůzu nahánějící holka, ale nyní mi připomíná dospělou ženu. Stojí tu a mé světlo se opírá o její tváře.
Vím, že se často ráda měnila. Uměla měnit i hlasy a vždycky se dokázala trefit do nejbolestivějšího bodu. Například když na mě mluvila hlasem člověka, kterého jsem milovala a který si se mnou krutě zahrál. Stokrát jsem ji prosila, aby to nedělala. Ale jen málokdy si dala říct.
Neměla ráda lidi, ke kterým jsem zahořela. Nutila mě se neustále zlobit a proti každému mě poštvala. Vůbec vysála veškerou mou lásku ke všemu.
Přitom nevím, na co ji potřebovala. Ode mě jí měla dost.

"Slyšíš to holka? Měla jsem tě ráda!"

Zdá se, že se na chvíli vytratila. To je dobře. Její výraz mě děsil.
Nenávidím, jak se mi tiše přikrade těsně za záda a pak na mě kouká. Takovým hrůzostrašným, nic neříkajícím úšklebkem. Slyším, jak se z dálky směje. Nejspíš má druhé Vánoce z mého psaní.
No počkej, on tě ten smích přejde, až pochopíš, že pořád mám nějaký rozum a že se své poslední lásky nehodlám vzdát. I když to není úplná a pravá láska. Je to jediné co my zbylo.

Vím, že ji zabíjí, když mě vidí šťastnou, protože pak zapomínám na její náruč.
Jenže teď šťastná rozhodně nejsem a stejně o ni nestojím. Jen křičí, nebo šeptá a zní to jako by do vás bodaly tisíce tetovacích jehel.
Jako kdyby se její přítomnost prolínala s vaším tělem i myslí a v konečném výsledku vznikl jen jediný člověk -

- blázen




Tátovi...

11. února 2009 v 18:53 | Viviana Mori
(Tohle je pocit, jako kdyby vám do srdce bodali obří jehlou. Jako kdyby vám chtěli prošťourat každý kousek křehké duše. Napsala jsem to vlastní krví, potem a slzou...
Tyto řádky jsou hodně, hodně, hodně osobní... vím, že to nikoho nemusí zajímat. Vím, že to nejspíš nikdo nebude číst. Proto to nepíšu. Tahle rubrika je moje. Tenhle blog je osobní dílo. Tak mi to neberte. A když už si to někdo přečte, jakékoli reakce uvítám. Ať vím, že nejsem úplně vhozena do prázdna. A sama. Protože to hodně bolí.)

*

Tati...

vím, že jsem tě takto nikdy neoslovila a je pro mě docela hodně zvláštní to takhle natvrdo napsat. Ale rodinné názvy by měly zůstat rodinné. A ani pravda se nemůže skrýt za pár pozměněných písmenek.

Přemýšlím, jak ti asi je. Jaké je vidět tu holčinu, co si s tebou jako malá hrála na čerty a nahrávala písničky na kazeťák, najednou tak jinou. Víš, to dělá čas. Mě opravdu změnil. A nevím, jestli taky tebe. Možná jsem jen vyrostla a tím vidím věci, které mají zůstat dětským očím skryté.

Slyšíš mezi náma někdy to ticho? Často mě polije stud. A mluvím s tebou pak jak trapka, vím to. Musíš si myslet, že jsem úplně pitomá. Jenže neumím si představit, že s tebou mluvím o vážných věcech. Že se ti svěřím se vším, co mě potkalo a o čem ty nevíš zhola nic. Tu křeč, kterou v myšlenkách nazýváš mým úsměvem a ty vzlyky smíchu... To je většinou jen přetvářka. To aby vás nebolelo moje zoufalství. Co tebe... především mámu.

Mám ji hrozně ráda, i když mě kolikrát štve, ale to je normální. A mrzí mě, když se do ní obouváš, když jí nadáváš. Protože tys mi v životě nedal ani polovinu z toho co mi dala ona. Nikdy ses mě nezeptal, jak mi je. Nezajímal ses o to co píšu a o čem. Jen jednou (a to si pamatuju, že ses smál) tě zajímalo, jestli jsem napsala nějalou báseň o tobě. Egoisto. Napsala. Ale neřekla. A dokonce z ní některé lidi mrazilo v zádech... Asi by tě bolela. A nebo... a to bych asi nikdy nepřekousla... by ses mi vysmál.

Často se mi směješ. Jsi ze mě zklamaný? Možná v těch svých narážkách vidíš jedinou možnost, jak se se mnou bavit... Vím, není to se mnou lehké, protože já už to s tebou taky dávno neumím. Doslova jsem ti vyrostla před očima. Musí ti být smutno, když vidíš, jak se živě bavím s mámou. Jak jí říkám spoustu věcí a když ty přídeš, ona řekne jen "nech nás", ačkoliv se smíchem. Ale kdybych ti vyprávěla to co jí... Věř, že by ses mi zase smál. Nikdy jsem tě nezajímala, že je to tak.

Jasně. Vím, žes mi kupoval drahé dárky. Že jsem jako dítě měla naprosto všechno. Hračky, domov a teplou večeři. Jo, tenkrát sis se mnou hrál. A byly to poslední chvíle, kdy jsem z tebe cítila teplo. Kdy jsem se u tebe ráda ohřála. Pak s trpkostí musím přiznat, že jsem začala milovat chvíle, kdy jsi nebyl doma. Bývalo to už dřív, ale ten zlom si pamatuju jasně. Bylo to tenkrát, když jsem utekla.

Nebýváš tu často. A kdo by tušil, kolik věcí ti může uniknout. Víš vůbec, že ze smrti Fidorka (dlouho jsem tě z ní obviňovala) jsem se vzpamatovávala víc než dva roky? Víš, že jsem brečela po nocích, vyrývala si na ruku jeho jméno a sváděla krutý boj sama se sebou? Nenáviděla jsem tě za to, jak byla vidět tvá úleva, že ho máš z krku. Nenáviděla jsem tebe i babičku za to, jak jste mi předhazovali, že jsem se o něj nestarala. Jenže starala a víc, než sis myslel. Jako jediná jsem mu dávala pravou lásku. Pohlazení. A on to cítil a proto mě poctíval přízní a lásku mi oplácel. A pevně věřím, že moje náruč a vůně byla to poslední, na co při smrti vzpomínal, co cítil, viděl... A nevýslovně mě bolí, že jsem tam nemohla být s ním.

Připadá ti to stupidní? Fajn. Ale byl to můj nejlepší přítel. A nedovolím ti, abys mi bránil v hezkých vzpomínkách. Jakkoli. Ty mi totiž nikdy zabít nemůžeš.

Ve škole mě šikanovali. Věděl jsi to? To jak mě zničily vlastní kamarádky. Jak mě jednou ten debil málem uškrtil... Jen tak. Z ničeho nic. Hnus. A nejhorší bylo, když mi tě ty holky záviděli. Div jsem se vždycky nepozvracela.

Dobře, promiň. Byly i chvíle, kdy jsem na tebe byla opravdu pyšná. Jak všichni obdivovali tvůj výtvarný talent. Ty obrázky cos mi kreslil do čtenářského deníku byly povedené. A moc. Díky tobě si mě skoro každá učitelka pamatovala. A spolužáci chtěli mít tvé kresby v památnících... Je to tak dávno.

Dneska... už moc nemaluješ. Všimla jsem si toho. Ale toho ďábla mám v poličce pořád. Je strašlivej. Avšak moc povedenej.
Já kreslit neumím. I když si myslíš, že to má za vinu jen má lenost, věř, že jsem ten talent nikdy neměla. Nenašla jsem se v krelení, i když mě často mrzelo že své představy neumím dát do vizuální formy.

Umím psát, jestli tě to zajímá. Psát a vnímat lidi. Svět kolem sebe, z jiné stránky než ty. Věřím na duchovní svět. Vidím, jak se posmíváš strejdovi, když mluví o těch věcech... Vždycky s ním nesouhlasím, ale ty věci znám. A hltám každé jeho slovo. Takže to máme další zklamání... viď?

Mám deprese. Nejsem psychicky v pořádku. Poznal bys to na mě? Těžko... Nikdo to nepozná a ty se mi do očí nedíváš. Znáš jistě mnoho bolestí, ale tu mou ne. Nevím, jak bys ji zvládl ty. Ale jsem si téměř jistá, že najevo by jsi ji dal. Tak že bys na nás křičel. A třeba mě i uhodil.
Já se přemáhám. A jde mi to. Cítím, že v tom je moje síla.

Brzo odejdu. Budeš mít pokoj. Jsou chvíle, kdy tě mám ráda a kdy s tebou souhlasím víc než s mámou. Dáváš mi pokoj, a já tobě. A i když jsou věci, které ti nikdy neřeknu... A i když jsem nejednou řekla jak tě nenávidím a mluvila o tobě hodně špatně... věřím, že v budoucnu si ještě můžem hodně dát. Leccos se může změnit.

My, svět kolem nás...

Jen to, že tě mám ráda, ti už říct nedokážu.
To pouto co cítím, je jen zvyk. Vždyť tě vídám od narození. Nic jiného. Jsem na tebe zvyklá a trpěla bych tvojí smrtí ( a že jsem si ji kolikrát přála), protože přezevšechno, jsi můj otec. Díky tobě tady jsem.
A můžu dýchat...

A i když svůj život nenávidím a bývám hodně nešťastná... činí mě to něčím jinou. Do davů nikdy nezapadnu. Lidi říkají, že mám kouzlo.

A to je to, co ty nejspíš nikdy nepoznáš.






Tvoje dcera




Putanesca, aneb co dům dá :-)

7. února 2009 v 15:24 | Hvězda na příkou (utajená existence)

Z poutí padlé hvězdy - Výpisek třetí

(upozornění Viviany Mori: Tuto historku nepíší lidé oplývající zdravým rozumem, je tedy možné, že některé věci nejsou podloženy pravdou, proto prosím nebrat počiny zde psané jako trestný čin. Blog zaručuje, že žádný obchod z řetězce Albert neprodělal škodu způsobenou nevítanými žrouty i smrdutými výpary. Děkujeme)


Putanesca, aneb co dům dá

+ pár hříchů (pšššššššššš)


Měla jsem hlad. S přáteli jsem si vyrazila nakupovat do Alberta. Ach, to je tak nechutně přízemní, já vim. No, nicméně aby z toho nebyla taková všední událost, zamířila jsem k pultu s anglickými rohlíky. Já je totiž fakt můžu. No jo, tak dva jsem si naložila do pytlíku, který mi mimochodem kamarádka musela vlastníma rukama zachránit, protože kámoš zase dělal srandičky a chtěl soutěžit, kdo si do něj více uprdne. No myslím, že vyhrál. Pytlík nepřežil a pevně doufám, že pečivo nenačichlo... (samozřejmě že prděl do JINÉHO prázdného pytlíku, ne na mé rohlíky! ale rozumějte...ten smrad....)


Když se dostatečně vyblbnul, vzal si taky jeden rohlík poctěný slaninou a sýrem. No jo, jenže ten pablb se ani nenamáhal je zabalit a odnést k pokladně, a začal je jíst rovnou tam. Před lidmi, před Bohem, před sekuriťáky... Tak jsem na něj trochu zírala jak puk a chtěla ho seřvat, jenže on na mě ukázal, začal se tlemit a řiká mi "Hele vem si taky, zaplatíš méně než se najíš..."

Nějak si řikám, že ho vlastně nikdo neokřikuje, tak proč bych si nemohla dát taky. Tak jsme tam oba začli pojídat rohlíky, chodily od regálu k dalším a ani jsme nepostřehli, že ta naše kámoška se od nás z nějakého neznámého důvodu oddělila.

Ostatní věci už jsem zaplatila, to jen rohlíky stáli za takové riziko...



Můj kámoš hlásá: Stejně všechno co zaplatíme
nakonec vyserem.



No dobře, uznávám že nemám normální přátele.

Ještě jsem si koupila nutellu, tabulku čokolády, dva pudingy se šlehačkou a pár nějakých drobností. Dietka nebude.


Doma jsem se snažila kuchtit. Našla jsem nějaké cornflakesy a čokoládovo- oříškové müsli. Tak jsem to sesypala dohromady a utvořila z toho takovou hnědo žlutou sypkou směs. Mohla bych to takhle sníst, jenže mi to připadalo moc suché. Tak jsem vzala ty dva pudingy se šlehačkou, co jsem si v tom albertu koupila. Jeden byl vanilkáč a druhý čoko.... Takže to vlastně dokonale ladilo k barvám směsi. Smíchala jsem tam i ty dva pudingy a šlehačku pěkně rozetřela. Vypadalo to jak blitka, ale to přeci neznamená, že to nemůže dobře chutnat. Primissimo. Nakonec jsem si říkala, že by měla více vyniknout ta čokoládová chuť, tak jsem tam nababrala i tu nutellu... Respektive tu, kterou jsem ještě nevylízala.


Takže to jsme měli. No joo, jenže já si říkala: "Takhle to nebude držet moc pohromadě, musim tam dát něco, aby se to dalo péct."

Přemýšlela jsem a říkala si: "Co se dává do směsi na pečení?... No jasně, vejce!"

Takže do směsky přibylo vajíčko. Jen tak, syrové, studené a slizké vajíčko.

Směj byla hotova!

Na pár minut do mikrovlnky a může se podávat...




A co na to říkali známí? Noooo, patrně nejprve to, že vzhled není vše. A potom už...ehm.... jaksi neříkali nic.

Nevím, ale jejich poslední kroky jsem viděla mizet na WC.
A to za to ani nemuseli platit.

Svět je zvláštní.

Proč právě toto?

2. února 2009 v 20:12 | Viviana Mori (autorka blogu)
Rozhodla jsem se zavést novou rubriku.

Budu do ní vkládat řádky, které patří určitým lidem. Nevím, jestli to bude někdo číst, každopádně já se vypsat potřebuji, a nechávat si ty řádky pro sebe by mi nepřipadalo správné. Tihle lidé, které zde budu oslovovat, mi výrazně zasáhli do života. Ať už dobře nebo špatně, zaslouží si zmínku. Přísahám, že nebudu nikoho úmyslně osočovat a plivat špínu. Tenhle blog mám moc ráda a nebude se na něm hovořit špatně, vše se bere s nadsázkou, láskou a úctou.

Články zde nemají být žádná umělecká ani literární díla. Jsou to čisté pocity a vzpomínky, které by kdokoli mohl jen tak vydat na papír. Vše je autentické.

Věřím, že lidé, kteří si myslí, že mě už krapet znají, nebo ti, kteří mě mermomocí chtějí znát, si rádi přečtou řádky věnované těm, kteří mě utvořili takovou, jaká jsem.

Děkuji


Vaše Viv

:-)

Filipovi...

2. února 2009 v 20:12 | Viviana Mori


Poslední dobou se mi stýská. Vím, že kdybys to tušil, musel by ses tvářit dost divně, možná i vystrašeně, ve stylu "Bože muj, co to na tebe zkoušim?" či snad "Co ta holka proboha chce?". Je mi jasné, že náš vztah nepatřil a ani mu nebylo souzeno patřit mezi dlouhotrvající. Možná proto na něj vzpomínám s takovým nadhledem a smíchem. Nestihli jsme odhalit své temné stránky a smutky. Užívali jsme si jen toho, co jsme sobě momentálně mohli dát. A já ti za to upřímně děkuju.

Nevím, jestli pro tebe má společnost byla jen zpestřením před koncem školního roku, či jsi po nějaké době chtěl vypěstovat silnou citovou vazbu. Ať už to bylo jak chce, tvůj přístup mě chvílema bolel. Ani na první Máj jsi mi nenapsal. I kdybych měla být jen tvé pobavení, tímhle bys ode mě získal víc. Především, získal by sis mě. Nenapadlo tě to, nebo ses styděl? Už se to nikdy nedozvím.

Absence tvých slov mě občas dusila.


Víš, že jsem ti koupila i dárek k narozeninám? Měl jsi je hned v to první pondělí, ode dne co jsme se prvně dali do řeči. Byl to takovej stříbrnej řetízek a plyšovej medvídek. Ach, snad jsem byla trochu infantilní. Nakonec jsem ti ho nedala a kdyby ses zeptal proč, řekla bych ti, že mě od toho odradil stud. Styděla jsem se, bylo mi to trapné. Snad aby sis nemyslel, že se ti chci vnutit. Některé myšlenky jsou tak podivné.
*

Byl jsi klasický playboy. Krásnej kluk, ty to o sobě musíš vědět. Věřím, že i v hlavě jsi něco měl. Ovšem udivilo mě tvé pozdější chování k mé kamarádce, Verče. Co ti udělala, že jsi se s ní přestal bavit, hned jak jsi se mnou začal chodit? Takhle to vypadá, jako kdyby ses s ní dřív bavil jen proto, abys měl blíž ke mně. Bylo to opravdu tak, viď?



Všimla jsem si tě již mnohem dřív, než ty mě. Býval jsi často opřený o topení. Sám. Tenkrát byla ještě zima a já chodila jak strašák do zelí. Přesto tuším, že se naše pohledy střetli již tenkrát. Mnohokrát.
Verča si tě také všimla. Pořád mluvila o nějakém klukovi a já taky. Až později nám došlo, že obě mluvíme o jednom a tom samém. O tobě.

Vybral sis mě. Jaká to pocta. Viděla jsem, jak po mě koukáš. I jak jsis mohl vykroutit v tom autobuse hlavu, abys mě ještě z těch 20ti metrů viděl, než odjedeš domů. Říkala jsem si, že to přeci není možné. Takové štěstí?

Bylo to štěstí. Když mi Simča, která schodou šťastných náhod chodila s tvým kamarádem a spolužákem Jardou, řekla, že po mě jedeš, rozklepala jsem se jak ratlík, zrudla a zadrmolila jen "Tak to je hodně špatnej vtip." Ve třídě se hned strhla mela. Každýho to zajímalo. Jo, byl jsi holt známá osobnost.

A pak jsme se seznámili. Moc dobře víš, jaké to bylo. Jen od naší první schůzky jsem čekala víc. No…. Nemuseli s námi být oni. Jarda a Simona. Připadala jsem si jak vůl, chtělo se mi křičet a z té hospody utéct.

Samotným nám bylo líp.

Když si vzpomenu na tu pizérku, jak jsem se před tebou styděla a snažila se neshodit a přitom mi jídlo padalo z vidličky a pak jsem se málem zbláznila leknutím, co řekneš na to, že jsem si nalila tvou colu do své skleničky…musím se smát. Bylo to tak dětsky naivní. Ale milé, krásný pocit.
Víš vůbec, že ten den jak jsi mě políbil, jsem se líbala poprvé? Asi ano, muselo to být poznat. Nevěděla jsem, kam se rty… Myslím to doslova, jako by mě pohltila tma.
Uznávám, líbal jsi dobře. Moc dobře. Chvílema mě to opravdu hodně vzrušovalo, a co jsem se na tebe doma namyslela…

Mrzelo mě, že krom těch osamocených, velmi vzácných chvil, bylo kolem nás veliké ticho.

Krásný byl ten zážitek s bouřkou. Na té lavičce a pak pod stromem. Jak jsem ti řekla, že umím být zlá a vtom zahřmělo tak, jako kdyby to bylo za nejbližším stromem Jak jsi se smíchem prohodil "Už je to tady".

Tuhle chvíli budu mít asi do smrti uchovanou. Déšť na nás padal, tys mě líbal a pak jsme se držíc za ruce vydali vstříc nepříznivému počasí.

Přiznávám, že jsem tenkrát byla opravdu šťastná, jako dlouho předtím ne. Stýská se mi. Možná ani né tak po tobě (jelikož vím, že by nic pokračovat nemohlo a že vlastně ani nechci), ale právě po tom teple, svěžím dešti a těch společných úsměvů. Byl jsi má motivace. Najednou mi nebylo jedno, jak vypadám. Jak se chovám. Dokonce jsem si přestala hryzat kůžičku na prstech, abych nevypadala tak ucumlaná a nervózní. Každý den jsem byla do školy táhnuta neuvěřitelnou magickou silou. Chtěla jsem být čím dál tím víc s tebou. A sama sebou.

Byla jsem zamilovaná. Tak lehce, nevinně… Ale nikdy jsem pro tebe neplakala. Chápala jsem všechno.




A i když přiznám, že jsem na tebe často nadávala a říkala, jaký jsi byl floutek, který mě jen využil… Musím ti poděkovat, že jsi mi otevřel srdce. I když jsi mě nikdy doopravdy do hloubky nepoznal a viděl mě především jako krásné pozlátko, jako kdyby mi tě někdo poslal z nebe. Prolétl jsi mým životem tak rychle, ale stačil jsi toho ve mně probudit příliš. Nevím, kde bych byla, kdybychom se nepotkali.


A to se většinou nezapomíná.
A já nezapomínám nikdy.
Vždycky budeš člověk, který mi dal možnost zažehnout.
Děkuju



BB (VM)

Kdo se nebojí, nechť vstoupí...

2. února 2009 v 20:12 | Viviana Mori (autorka blogu) |  Dopisy

Dopisy