Pro vše co potřebuji (1. kapitola)

6. ledna 2009 v 20:52 | Hvězda na příkopu
Pro vše co potřebuji (1. kapitola)


"Rózo, pojď trochu rychlejc! Chceš snad přijít pozdě hned první den?" Volala Jana na svou kamarádku, když si všimla, že se za ní plahočí jako šnek s poněkud strnulým výrazem ve tváři. Chápala, že minulý školní rok nic hezkého nepřinesl a že se Róza bojí. Vždyť nemusí zůstat jen u posměšků těch dvou slepic, co si hrají na dvojčata. Kluci jí mohou pomůcky schovávat již nenávratně a na záchodech se třeba objeví i horší psaníčka než jen: "Rozálie Stříbrná je kravská psychopatka". Jen ztěží se Jana snažila poslední den prázdnin přemluvit svou kamarádku, aby se nevzdávala, nesnažila se chodit za školu a postavila se všem hrdě tváří v tvář. I nyní ignorovala její reptání jako "Klidně bych si ho ujít nechala" nebo "Jakobys zapomněla, jaký to je". Utěkem se prostě nic nevyřeší. Obě to věděly až moc dobře.

Jana Nováková byla optimistka. Návrat do školy, kde taktéž nebyla zrovna oblíbená, považovala spíš za možnost jistého zadostiučinění, nikoliv jako nastavení druhé tváře. Posměváčky se snažila ignorovat a vážně se jí to dařilo. Snad proto vždy, když kluci dostali chuť na dopolední dávku šikany, vycházela ze všech incidentů nejlépe a nejméně poškozená. Na jednu stranu v sobě nedokázala potlačit jistou radost, na druhou jí bylo líto jejích kamarádek.

"Pojď, to zvládnem. Dneska škola nebude delší než hodinu a to si nikdo na nic netroufne. Uvidíš..." Jana se vrátila asi o pět kroků dozadu pro kamarádku, která jakoby se před ní zcvrkávala. Objala ji kolem ramen, což moc často nedělávala.
"Jo, dobrý..." Róza neochotně potlačila nutkání Janě říct, že jí se to říká, když je pro ty hajzly skoro neviditelná. Ale ovládla se a to bylo štěstí. Potřebovala spojence. Ovšem neodpustila si rázný odpal Janiny ruky z jejího ramene. Jana dělala, jako že se jí to nijak nedotklo. A snad doopravdy ne. Byla na její výbuchy i záchvaty zasmušilosti zvyklá. Proto dělala, jako by nic.

"Je fajn, že jsme se dneska takhle potkaly. Alespoň nebudeš sama, kdyby něco.. Ale ono určitě nic nebude!" dodala hned, když spatřila Rózin tvrdý a zároveň úzkostný pohled.
"Ty dvě si určitě rádi smlsnou kvůli..." špitla Róza skoro odevzdaně a přilepila zrak k zemi.
Jana se zašklebila.
"Nicole a Nicky? No Rózi, snad by tě neznepokojovaly jejich kecy? Proboha, dyť jsou to takový opice, skoro nikdo nikdy ani neví, která je která. Ty jsi originál, víš?" ¨

Róza přemýšlela. Bylo to asi to nejhezčí, co jí Jana kdy řekla. Přesto však nedokázala potlačit veliký strach.

Blížily se ke škole. Jana popotáhla vzduch.
"Ty Rózi... cítíš to? Jakoby se tu něco pálilo." Otáčela se Jana na kamarádku s nakrčeným nosem, když procházely kolem parku.
"Jo, to mě akorát hoří koudel u prdele!" Vykřikla Róza hystericky chraptivým hlasem a oči se jí zalily slzami vzteku, když zpoza keřů uslyšela známý škodolibý smích.
Obě dívky zbledly. Před nimi se vyvalila hřmotná postava Petra, největšího grázla ze školy, kvůli jejich smůle i spolužáka.
"Projevila ses jako věštkyně, máš radost? Konečně můžeš dělat čest tý svý čarodějnický póze, děvko!" Janě i Róze se zdálo, že se Petr musel přes prázdniny několikanásobně zvětšit. Měřil snad již metr osmdesát, vlasy ala punkerskej kohout mu hrály modrozeleně, v uších pěticentimetrové roztahováky a v očích zrcadlo vešekerého pohrdání a agresivity.
Róza se však hned pustila do boje, nabitá zoufalstvím : "To víš, takoví zmetci jako ty smrděj až na hlavní ulici!"

To byla chyba. Petrova obvykle až průsvitná pokožka dostala nachový nádech. Popadl Rózu za tričko, přimáčkl ke zdi, která obkličovala park.

"Tohle si vypiješ ty zmije, tenhle rok přijdeš o ty svoje velký kukadla, i o tu drze se šklebící hnusnou tvářičku! Jak se vůbec opovažuješ mi říkat, že smrdím! Zrovna ty, když tvuj fotr se hrabe v popelnicích a bordelí se s každou aidsačkou!" Cedil skrz zuby slova, která věděl, že bodnou nejvíc. Chvíli se kochal působením svého zastrašení a když v jejích očích spatřil i náznak bolesti, nejen vzdoru, pustil ji. Věděl, že nikomu nic neřekne. I když si hraje na drsňačku, je příliš slabá a zbabělá.

Jana stála vedle nich celou dobu jako přimražená. Sama si vyčítala, že nedokáže říct nic, co by Petrovi vzalo vítr z plachet. Když viděla, že Rózu pustil, rychle ji popadla za paži a tahala pryč z jeho dosahu. Pohledem ještě zavadila o doutnající zbytek lavičky. Věděla, kdo má tu škodu na svědomí. Nejspíš se Petr zase s někým vsadil, že dokáže ohněm zlikvidovat i věc na veřejném prostranství.
"Hanba mu!" šeptla spíše k sobě, než ke své třesoucí kamarádce.
A mě taky, pomyslela si. To se však zašeptat neodvážila.





Copyright © hvezda-na-prikopu.blog.cz, 2009

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Janik Janik | 2. února 2009 v 19:33 | Reagovat

Ahoky, tvá zpověď, mohu-li to tak nazvat mě velmi zaujala, přibyde sem i další kapitolka?

2 Viviana Mori (autorka blogu) Viviana Mori (autorka blogu) | 2. února 2009 v 19:58 | Reagovat

Upravuju to teď a více rozvádím. Tohle je řekněme spíše taková demoverze :-) Určitě na tom pracuju, neboj, na vavřínech neusínám :-)

3 Lizz Lizz | Web | 16. dubna 2009 v 18:22 | Reagovat

zajímavý... mno já osobně se se  šikanou nesetkala.. za to sestřenka se v tom plácá už nějaký dva tři roky... a věci nepomáhá ani fkt že má mamku učitelku mno...:( ale jako obvkle.. je to zajímavě napsaný a těšim se na pokračování - pokud bude...x)

4 Viviana Mori Viviana Mori | 16. dubna 2009 v 18:46 | Reagovat

Lizzie: Bude, jenže tohle je jen takovej náčrt téhle kapioly, mám ji už v jiný rozsáhlejší verzi uloženou v pc, ale chce to je ještě nějaký úpravy. Bohužel psaní mi nejde tak rychle... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama