Nezatýkejte mě! Já nejsem zlá!

29. ledna 2009 v 17:12 | Viviana Mori
(Toto lyrické "dílko" jsem napsala na konci srpna minulého roku. Stálo mě spoustu sil. Vypráví o tom, že každý máme své můry, které vylétnou, kdykoli se zdá, že je již východ Slunce zcela nemožný. Všichni máme uvnitř sebe tu temnou stránku, která k nám tak důvěrně promlouvá. Jen ji nenechte, aby vás ovládla. Je to váš boj, ten nejtěžší, jelikož ho vedete sami se sebou. Neučiňtě ho pouhým odevzdáním. Snad už o tom něco vím...)


Nezatýkejte mě! Já nejsem zlá!



Po nocích šeptá, v tichu křičí... Kdy? Jen když jsem šílená...


Vím, co jsi chtěla. Plazíš se jak andělíček nespravedlivě přibitý na kříž, ale toneš v nenávisti a strachu. Nemáš ráda nikoho, viď? Slyšela jsem tvoje myšlenky, když jsis tak toužebně přála, aby ten plyn rozložil váš byt na tisíce, možná miliony malých uhlíků. Chtěla jsi, abyste chcípli. Ty i ta tvá famílie, co? Krčila ses v posteli a křičela. V nitru jsi křičela, ale ano, já si to pamatuju jako kdyby se to stalo včera. Tvé zoufalé "Nééé, to se nesmí stát!" bylo jen falešná mikroskopická snaha si zachovat špetku zdravého rozumu. Ale ty ho přece dávno nemáš, holčičko. Jsi duševní mrzák a člověk na hovno.

***

16.květen 2005

Každý den vzpomínáš, že ano? Zajímalo by mě, jak jsi se cítila, když jsi zbaběle prchala ze šťastného života. Vše se mělo změnit. Jak ti v uších zněla Just Like a Pill? Dokážeš ji ještě někdy slyšet, aniž by sis nevybavila svou první skladbičku na cestě ke smrti? Ach, jak krásně vonělo to bloumání mezi cihlovými domy. V každém okně jsem cítila strach, vnímala jsem ty poryvy jeho vůně... Zda-li pak jsi to též cítila? Jistěže ne, ty moje malá. Byla jsi hluchá, němá, dezorientovaná. Tvůj vlastní strach ze zavržení tě zcela oslepil. Tmavěmodrý strach. Hluboký jak vesmír. Také by ses tam udávila.



Ty ubohá naivko. Tobě se to líbilo. Myslela jsi, že prožiješ dobrodužství jako z filmů? No ovšem, bylo to jako film. Jako horor, psycho. Ten tvůj krásný hysterický pláč, když ti volala matka. Bolelo to? Jak moc, řekni mi to prosím? Prý umře, když se nevrátíš. Chtěla sis vzít na krk její smrt? Další smrt? Ne? Ale ano, chtěla, šla jsi dál! Chtěla ses pomstít jako dravec, celý život napícháván na mříže. Na mříže ostatků těch kreatur, co si říkali tví přátelé.



Lekla jsi se, když na tebe zavolal ten chlápek. Šla jsi přeci po kolejích. To mohlo být nebezpečné. Překvapila mě tvá otupělost. Ten obejda si mohl pro tebe dojít a vošukat tě jako fenu. Rozdrásat jako krysu. A tvoji starou nevinnost by si pověsil... vyber si kam. Možná tě zfetoval a doopravdy to udělal. Máš přeci okno, viď? Já tě nedržela za ruku v těch křovinách. Vedli tě jiní. Svině...


Jak dojemné. Najednou si zjistila, že ty stíny co si říkají lidé tě mají rádi. Že tě potřebují. Už slintám, ťu ťu. To kvůli nim ses vrátila a vzdala všechno, co jsme mohli dokázat! Mohla jsi zešílet sama. Bez nich. Naučila bych tě být zlá. Mnohem víc. Líbilo se mi, jak ses smála. Jaká to půvabná hysterie, smála ses a brečela! No jo, oni tě fakt mají rádi! Jsi tak hloupá, žes na to skočila. Takový šok dítě poznamená. Navždy.



Pořád se třeseš, když vidíš policejní vůz. Vidím to. Vždycky zpomalíš a číháš. Co kdyby tě náhodou někdo poznal?


***


Chtěla jsi vzít ten nůž. Chorály v tvé hlavě tě k tomu nabádaly víc než jasně. Chtěla jsi bodat, bodat... Ale, ty už pláčeš? Och promiň, to jsem nechtěla. Ty zrůdo. Chtěla jsi zabít svou vlastní matku! Křičíš, že ne? Že za to můžu já? Ty nevděčná malá tulačko. Stejně jsi to neudělala. Jsi tak zbabělá, nebo hodňoučká? Fuj.

Není to má vina. Já neznám strach, ani cit...

***

Ty víš, kde bývám. Jsem více než jen hlas v tvé hlavě. Více než noční můra, ze které se strnule probouzíš v nepřirozených polohách, přikrčená, vyčkávající na úder nebo na smích, který trchá uši i nitro. Jsem víc než stín za skříněmi, víc než prokletí vznášející se nad tvou hlavou.

Jsem kousek tebe. A nekřič. Mohla bys mě probudit. Víš co se pak děje. Musela bys mě poslouchat a vzít mě na další výlet... Možná bys to už nepřežila. Mě Bůh nemá rád, víš. Jsem něco jako jeho levá ruka. A na tomto světě je všechno tak pravé.



Stále se bojíš lidem dívat do očí. Oni by mě tam viděli, ano... V jistém odlesku. V tom zármutku, kde přežíváme. Tam dole je temno. Kdyby se někdo zadíval, stáhneš ho dolů. Kdo všechno by mohl vyprávět?



Jsem kousek tebe. To jádro které schováváš. Vím, že mě znovu necháš vzplanout.


Cože? Prý ne? Že už jsem tě pomátla a zničila dost?

To je teprve začátek holčičko.


Jednou tě dostanu.


A pak už o sobě nikdy nenapíšeš.

*
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Rozinka Rozinka | 30. ledna 2009 v 21:15 | Reagovat

Musím říct, je to úžasně napsané. Bralo mi to dech, místy doslova.

Čerpala jsi z vlastní zkušenosti?

2 Viviana Mori (autorka blogu) Viviana Mori (autorka blogu) | 30. ledna 2009 v 23:13 | Reagovat

Rozi: Ano, čerpala. Myslím, že kdybych ten šílený mráz neznala, asi bych to nedokázala napsat... nebo se po tom napsání sesypala ještě víc (slabý úsměv)... Moc díky za přečtení.

3 Lizz Lizz | Web | 16. dubna 2009 v 18:35 | Reagovat

teda... opravdu dechberoucí... nwm co k tomu napsat víc... btw. tky si tě přidám do oblíbených odkazů...x) páč lézt pokaždý do komentů je trochu nepraktický... nevadí?? O:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama