Mimořádně silná přátelství

20. ledna 2009 v 20:01 | Viviana Mori
Mimořádně silná přátelství

Rozhodla jsem se trochu zaměřit na pozitiva a negativa opravdu silných přátelství. Nemyslím tím to každodenní štěbetání, co slyšíme ráno na zastávkách, nebo věty "Na vole, vem si cígo". Tahle přátelství jsou okrajová, možná milá, sem tam prospěšná, ale... ne doopravdy hluboká.

Ta opravdová přátelství nebývají podmíněna zábavou a společnými zájmy. Je v nich touha navzájem řešit vše, co život nabízí. Taková neuvěřitelná, nadosobní, někdy snad až vášnivá láska. A nemluvím jen o vztahu mezi mužem a ženou. I žena může najít ženu, která v ní probudí cit podobný třeba sourozenecké, mateřské, či občas i milenecké lásce. A nesmějte se, vím o čem mluvím. Je to jako vybočit z kolejí. Ohlédnete se a nedokážete uchopit to, co je za vámi. Jakoby to ani nebyl život, veškeré minulé vztahy se zdají být tak nenaplňující. Teď cítíte hlubokou lásku, která předčí i tu mileneckou. Možná lépe pochopí nábožensky založení lidé, kteří se učili milovat své bližní, všechny stejně a "vysoce".

Dám příklad. Celý život vám cpou do hlavy, že každá holčička by měla mít nejlepší kamarádku. I v časopisech se dělají testy pro nejlepší kámošky, všude se setkáváme s pojmem dvou dívek, které dělají vše spolu, které jsou jako dvojčata.




Já ten pojem nenávidím. Protože už jen ta představa jisté chtěné podobnosti mezi dvěma osobami, které jsou v nitru třeba zcela odlišné, je děsivá, nepřirozená a možná i v něčem bárbínkovsky sladká. Když se řekne pojem nejlepší kamarádka, vybavím si dvě bývalé spolužačky. Veroniku a Adélu. Dvě naprosto jiné holky. Jedna byla hubená, ukecaná, ctižádostivá, chtěla být ve všem nejlepší a na slabších si vylévala své nedostatky (tenkrát na mě). Ale nikdo to neviděl. Byly jsme jak dvojčátka, veselé holčičky, vymýšlející si své vlastní názvy na různé věci, se společnými zálibami (tedy, jedna vymyslela zálibu, druhá slépě poslouchala, jedna řekla ne, druhá hned taky) a každý nám záviděl. Oni neviděli, jak ta druhá dívka po nocích pláče, protože se ztratila někde uvnitř sebe. Protože se cítila tak slabá, že nemohla té ctižádostivé dívce odporovat. Všechny přátelé získala jen skrze ní. Naprosto ji ovládla a donutila si myslet, že je ošklivá, slabá, k ničemu. Nechápala jsem proč a myslela jsem si doopravdy, že jsem špatná. Dnes už chápu, že chyba byla i na druhé straně. A když si na tu dívku vzpomenu? Stále podotýkám, že jsme byly "nejlepší kamarádky". Zajímavé, že?

Již dříve zmíněná Adéla si také "dělala držky" na lidi okolo. Ale právem. Neosočovala slabší,
neměla potřebu komandovat lidi okolo. Byla zajímavá jako člověk, i když ji strašně moc lidí nenávidělo. Byli to hlupáci. Protože byla jiná, byl jí odepřen přátelský školní svět. Po nějaké době, když "přátelství" s Veronikou pominulo, jsme se s Adélou spřátelily a já jí byla naprosto okouzlená. Ano, veřejně se k tomu přiznávám, byla. Nevýslovně jsem se těšila na společné procházky. Hrozně moc jsem se s ní nasmála. Narozdíl od přátelství s Verčou tohle bylo hlubší. Žili jsme magií, zabývaly se záhadami... Našli jsme se ve své fantazii. Jenže Adéla byla hodně depresivní člověk a začla ze mě čerpat sílu. Později mi začala předhazovat, že já mám všechno, ona nic. Její stavy mě začaly ničit. Došlo to až tak daleko, že měla jakousi podivnou chuť mě zlikvidovat, zabít. Vyždímala mě. Donutila mě si myslet, že nemám právo na smutek. Protože jsem vedle ní vlastně nic neprožila. Ale není to pravda. Každý na to má právo. Později se náš vztah doopravdy změnil v menší peklo. Už je to pryč. Dokázala jsem jí odpustit, i když už se nevídáme a i když ještě i mimo naše přátelství napáchala mnoho zloby.
Odpustila jsem jí, Veronice ne... Ptá se někdo proč?

Odpovím. Adéla projevila to, co jsem u Veroniky nikdy za celou tu dobu neviděla. Lítost. Litovala všeho, co spáchala. A já ji dokázala pochopit, protože vím jaké to je, když člověk ze zoufalství kolem sebe kope a ztrácí přátele. Zažila jsem to. Kdežto Veronika to dělala z vychcanosti, s prominutím. Z touhy mě zašlapat do země a zvýraznit si tak své pomuchlané ego. Každý dělá chyby, ale ta holka na Vé, mi zničila svým přístupem a chováním velkou část života a duše. Těžko popsat všechny ty hrůzy.

Nejlepší kamarádky. Jo, v tu chvíli to byly nejlepší kamarádky. Teď žádnou vyloženě "nejlepší kamarádku" nemám. A je mi fajn. Mám kolem sebe spoustu lidí, se kterýma ráda pokecám, pro které jsem tu já a kteří tu jsou pro mě. Jsem svobodná, nemusím nikomu říkat vše. Nemusím se někomu zodpovídat za svůj volný čas, za špatnou náladu. Budete se asi divit, ale nikdy jsem nezažila nějaké svobodné přátelství. No nikdy...všechno přišlo až mnohem později a spoustu věcí jsem se musela znovu učit.

Co z toho plyne... Člověk vidí dvě holky co se smějí a nazývá to nejlepším kamarádstvím. Ale co je vlastně nejlepší kamarádství? To co jsem popisovala rozhodně ne. Dneska málo lidí vidí do hloubky svých citů. Většina lidí je povrchních. A to je smutný.

Víte, to hluboké přátelství člověk tak už nějak podvědomě vytuší hned v první okamžik. Vidíte osobu a najednou víte, že se s ní máte seznámit. Pociťujete takové pichlavé nutkání. A postupem času zjistíte, že je to člověk, který vás bude respektovat, nebude se pást po vašem neštěstí, nebude škodolibej, bude mu záležet na vašem štěstí, i když sám na tom bude hrozně mizerně. Zjistíte, jak moc se váš život změnil. Nejsou to jednoduchá přátelství. Člověk musí strašně moc obětovat, zvlášť když sám není tolik vnitřně očištěn na takové pouto. Dost to bolí. Nevím, jestli máte člověka, bez kterého byste nemohli žít. Pro kterého byste položili život? Nemyslím tím rodiče nebo milence... Myslím tím někoho, koho máte rádi úplně jinak a nadosobně.

Třeba já kdybych měla někoho, koho budu milovat více než všechny muže a lidi ve svém životě. (pozor, s rodičovskou láskou to nemá co dělat!)



Myslíte si, že je to možné?

Třeba je obrovská náhoda a vzácnost, když takové přátelství, nebo to něco, čemu se ani přátelství říkat nedá, zasáhne váš život a dodá mu živost, vášeň, skutečnost.
Nevýhody jsou, když ten druhý to tak necítí. Ale většinou to bývá oboustrané. Pozor na žárlivost, na předsudky z minulosti, na přílišnou vztahovačnost či snad...
Neplivejte jed po tom, koho milujete, jen proto, že si myslíte, že ztrácíte jeho lásku! Často pak ztratíte jen sami sebe a svou úctu.

Prožili jste takovéto přátelství?

Já ano. Dostala jsem i ztratila strašně moc .

A děkuji za to Bohu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Poppet Poppet | Web | 26. ledna 2009 v 0:07 | Reagovat

Tenhle článek mi vyrazil dech.

Je geniální, dokázala jsi tím rozmotat můj zamotaný mozek. Najednou si nejsem jistá.

Nejsem si jistá, jestli láska, kterou chovám ke své nejlepší přítelkyni (nebudu používat slovo kamarád) je dost silná. Má zrovna teď problém. A já jí nevěřím. Myslím, že ten problém nemá, protože... prostě je to zamotané. Myslím, že si ho jen namlouvá.

Ale co když ho má a já jí svým postojem ubližuju?

Taky... taky mi došlo, že vždycky ona je ta, která má problém. Kdybych ho měla já, pokoušela by se mi pomoct?

A pomáhám já dostatečně?

Omyl, nerozmotalas ho, jen jsem ještě víc zamotaná.

Nic to ovšem nemění na to, že tenhle článek byl dechberoucí.

2 Viviana Mori (autorka blogu) Viviana Mori (autorka blogu) | E-mail | 26. ledna 2009 v 10:47 | Reagovat

Poppetko... to mě moc mrzí, že jsem ti takhle surově zamotala a následně rozmotala tvůj zamotaný mozek...

Vždycky děláme to, co si myslíme že je nejlepší. Nemůžu se plést do tvých záležitostí s tvou kamarádkou, ale myslím, že za víru nic nedáš. Zkus opomenout výčitky a myšlenky, jestli by ti pomohla taky... Prostě věř a dělej to s láskou...

Každý problém je problém. A ten co si namlouváme možná ještě větší, protože bolí stejně a je horší se ho zbavit. Ale právě z toho důvodu, že je tak výmluvný,  vám nikdo nepomůže...

Vím o čem mluvím. Ovšem nevím nic o tobě, takže promiň, jestli hloupě plácám. A moc děkuji za milé komentáře.

3 FLCL FLCL | Web | 23. února 2009 v 11:32 | Reagovat

Silnej článek,taky jsem se tam poznala ve svým vlastním příběhu...

4 Lizz Lizz | Web | 16. dubna 2009 v 18:08 | Reagovat

zajímavej článek... j ten první případ už jsme tky zažila.. a teď zrovna mám kamarádku.. nwm jestli nej¨lepší, ale byla mi od první chvíle sympatická...;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama