Leden 2009

Nezatýkejte mě! Já nejsem zlá!

29. ledna 2009 v 17:12 | Viviana Mori
(Toto lyrické "dílko" jsem napsala na konci srpna minulého roku. Stálo mě spoustu sil. Vypráví o tom, že každý máme své můry, které vylétnou, kdykoli se zdá, že je již východ Slunce zcela nemožný. Všichni máme uvnitř sebe tu temnou stránku, která k nám tak důvěrně promlouvá. Jen ji nenechte, aby vás ovládla. Je to váš boj, ten nejtěžší, jelikož ho vedete sami se sebou. Neučiňtě ho pouhým odevzdáním. Snad už o tom něco vím...)


Nezatýkejte mě! Já nejsem zlá!



Po nocích šeptá, v tichu křičí... Kdy? Jen když jsem šílená...


Vím, co jsi chtěla. Plazíš se jak andělíček nespravedlivě přibitý na kříž, ale toneš v nenávisti a strachu. Nemáš ráda nikoho, viď? Slyšela jsem tvoje myšlenky, když jsis tak toužebně přála, aby ten plyn rozložil váš byt na tisíce, možná miliony malých uhlíků. Chtěla jsi, abyste chcípli. Ty i ta tvá famílie, co? Krčila ses v posteli a křičela. V nitru jsi křičela, ale ano, já si to pamatuju jako kdyby se to stalo včera. Tvé zoufalé "Nééé, to se nesmí stát!" bylo jen falešná mikroskopická snaha si zachovat špetku zdravého rozumu. Ale ty ho přece dávno nemáš, holčičko. Jsi duševní mrzák a člověk na hovno.

***

16.květen 2005

Každý den vzpomínáš, že ano? Zajímalo by mě, jak jsi se cítila, když jsi zbaběle prchala ze šťastného života. Vše se mělo změnit. Jak ti v uších zněla Just Like a Pill? Dokážeš ji ještě někdy slyšet, aniž by sis nevybavila svou první skladbičku na cestě ke smrti? Ach, jak krásně vonělo to bloumání mezi cihlovými domy. V každém okně jsem cítila strach, vnímala jsem ty poryvy jeho vůně... Zda-li pak jsi to též cítila? Jistěže ne, ty moje malá. Byla jsi hluchá, němá, dezorientovaná. Tvůj vlastní strach ze zavržení tě zcela oslepil. Tmavěmodrý strach. Hluboký jak vesmír. Také by ses tam udávila.



Ty ubohá naivko. Tobě se to líbilo. Myslela jsi, že prožiješ dobrodužství jako z filmů? No ovšem, bylo to jako film. Jako horor, psycho. Ten tvůj krásný hysterický pláč, když ti volala matka. Bolelo to? Jak moc, řekni mi to prosím? Prý umře, když se nevrátíš. Chtěla sis vzít na krk její smrt? Další smrt? Ne? Ale ano, chtěla, šla jsi dál! Chtěla ses pomstít jako dravec, celý život napícháván na mříže. Na mříže ostatků těch kreatur, co si říkali tví přátelé.



Lekla jsi se, když na tebe zavolal ten chlápek. Šla jsi přeci po kolejích. To mohlo být nebezpečné. Překvapila mě tvá otupělost. Ten obejda si mohl pro tebe dojít a vošukat tě jako fenu. Rozdrásat jako krysu. A tvoji starou nevinnost by si pověsil... vyber si kam. Možná tě zfetoval a doopravdy to udělal. Máš přeci okno, viď? Já tě nedržela za ruku v těch křovinách. Vedli tě jiní. Svině...


Jak dojemné. Najednou si zjistila, že ty stíny co si říkají lidé tě mají rádi. Že tě potřebují. Už slintám, ťu ťu. To kvůli nim ses vrátila a vzdala všechno, co jsme mohli dokázat! Mohla jsi zešílet sama. Bez nich. Naučila bych tě být zlá. Mnohem víc. Líbilo se mi, jak ses smála. Jaká to půvabná hysterie, smála ses a brečela! No jo, oni tě fakt mají rádi! Jsi tak hloupá, žes na to skočila. Takový šok dítě poznamená. Navždy.



Pořád se třeseš, když vidíš policejní vůz. Vidím to. Vždycky zpomalíš a číháš. Co kdyby tě náhodou někdo poznal?


***


Chtěla jsi vzít ten nůž. Chorály v tvé hlavě tě k tomu nabádaly víc než jasně. Chtěla jsi bodat, bodat... Ale, ty už pláčeš? Och promiň, to jsem nechtěla. Ty zrůdo. Chtěla jsi zabít svou vlastní matku! Křičíš, že ne? Že za to můžu já? Ty nevděčná malá tulačko. Stejně jsi to neudělala. Jsi tak zbabělá, nebo hodňoučká? Fuj.

Není to má vina. Já neznám strach, ani cit...

***

Ty víš, kde bývám. Jsem více než jen hlas v tvé hlavě. Více než noční můra, ze které se strnule probouzíš v nepřirozených polohách, přikrčená, vyčkávající na úder nebo na smích, který trchá uši i nitro. Jsem víc než stín za skříněmi, víc než prokletí vznášející se nad tvou hlavou.

Jsem kousek tebe. A nekřič. Mohla bys mě probudit. Víš co se pak děje. Musela bys mě poslouchat a vzít mě na další výlet... Možná bys to už nepřežila. Mě Bůh nemá rád, víš. Jsem něco jako jeho levá ruka. A na tomto světě je všechno tak pravé.



Stále se bojíš lidem dívat do očí. Oni by mě tam viděli, ano... V jistém odlesku. V tom zármutku, kde přežíváme. Tam dole je temno. Kdyby se někdo zadíval, stáhneš ho dolů. Kdo všechno by mohl vyprávět?



Jsem kousek tebe. To jádro které schováváš. Vím, že mě znovu necháš vzplanout.


Cože? Prý ne? Že už jsem tě pomátla a zničila dost?

To je teprve začátek holčičko.


Jednou tě dostanu.


A pak už o sobě nikdy nenapíšeš.

*

Mimořádně silná přátelství

20. ledna 2009 v 20:01 | Viviana Mori
Mimořádně silná přátelství

Rozhodla jsem se trochu zaměřit na pozitiva a negativa opravdu silných přátelství. Nemyslím tím to každodenní štěbetání, co slyšíme ráno na zastávkách, nebo věty "Na vole, vem si cígo". Tahle přátelství jsou okrajová, možná milá, sem tam prospěšná, ale... ne doopravdy hluboká.

Ta opravdová přátelství nebývají podmíněna zábavou a společnými zájmy. Je v nich touha navzájem řešit vše, co život nabízí. Taková neuvěřitelná, nadosobní, někdy snad až vášnivá láska. A nemluvím jen o vztahu mezi mužem a ženou. I žena může najít ženu, která v ní probudí cit podobný třeba sourozenecké, mateřské, či občas i milenecké lásce. A nesmějte se, vím o čem mluvím. Je to jako vybočit z kolejí. Ohlédnete se a nedokážete uchopit to, co je za vámi. Jakoby to ani nebyl život, veškeré minulé vztahy se zdají být tak nenaplňující. Teď cítíte hlubokou lásku, která předčí i tu mileneckou. Možná lépe pochopí nábožensky založení lidé, kteří se učili milovat své bližní, všechny stejně a "vysoce".

Dám příklad. Celý život vám cpou do hlavy, že každá holčička by měla mít nejlepší kamarádku. I v časopisech se dělají testy pro nejlepší kámošky, všude se setkáváme s pojmem dvou dívek, které dělají vše spolu, které jsou jako dvojčata.




Já ten pojem nenávidím. Protože už jen ta představa jisté chtěné podobnosti mezi dvěma osobami, které jsou v nitru třeba zcela odlišné, je děsivá, nepřirozená a možná i v něčem bárbínkovsky sladká. Když se řekne pojem nejlepší kamarádka, vybavím si dvě bývalé spolužačky. Veroniku a Adélu. Dvě naprosto jiné holky. Jedna byla hubená, ukecaná, ctižádostivá, chtěla být ve všem nejlepší a na slabších si vylévala své nedostatky (tenkrát na mě). Ale nikdo to neviděl. Byly jsme jak dvojčátka, veselé holčičky, vymýšlející si své vlastní názvy na různé věci, se společnými zálibami (tedy, jedna vymyslela zálibu, druhá slépě poslouchala, jedna řekla ne, druhá hned taky) a každý nám záviděl. Oni neviděli, jak ta druhá dívka po nocích pláče, protože se ztratila někde uvnitř sebe. Protože se cítila tak slabá, že nemohla té ctižádostivé dívce odporovat. Všechny přátelé získala jen skrze ní. Naprosto ji ovládla a donutila si myslet, že je ošklivá, slabá, k ničemu. Nechápala jsem proč a myslela jsem si doopravdy, že jsem špatná. Dnes už chápu, že chyba byla i na druhé straně. A když si na tu dívku vzpomenu? Stále podotýkám, že jsme byly "nejlepší kamarádky". Zajímavé, že?

Již dříve zmíněná Adéla si také "dělala držky" na lidi okolo. Ale právem. Neosočovala slabší,
neměla potřebu komandovat lidi okolo. Byla zajímavá jako člověk, i když ji strašně moc lidí nenávidělo. Byli to hlupáci. Protože byla jiná, byl jí odepřen přátelský školní svět. Po nějaké době, když "přátelství" s Veronikou pominulo, jsme se s Adélou spřátelily a já jí byla naprosto okouzlená. Ano, veřejně se k tomu přiznávám, byla. Nevýslovně jsem se těšila na společné procházky. Hrozně moc jsem se s ní nasmála. Narozdíl od přátelství s Verčou tohle bylo hlubší. Žili jsme magií, zabývaly se záhadami... Našli jsme se ve své fantazii. Jenže Adéla byla hodně depresivní člověk a začla ze mě čerpat sílu. Později mi začala předhazovat, že já mám všechno, ona nic. Její stavy mě začaly ničit. Došlo to až tak daleko, že měla jakousi podivnou chuť mě zlikvidovat, zabít. Vyždímala mě. Donutila mě si myslet, že nemám právo na smutek. Protože jsem vedle ní vlastně nic neprožila. Ale není to pravda. Každý na to má právo. Později se náš vztah doopravdy změnil v menší peklo. Už je to pryč. Dokázala jsem jí odpustit, i když už se nevídáme a i když ještě i mimo naše přátelství napáchala mnoho zloby.
Odpustila jsem jí, Veronice ne... Ptá se někdo proč?

Odpovím. Adéla projevila to, co jsem u Veroniky nikdy za celou tu dobu neviděla. Lítost. Litovala všeho, co spáchala. A já ji dokázala pochopit, protože vím jaké to je, když člověk ze zoufalství kolem sebe kope a ztrácí přátele. Zažila jsem to. Kdežto Veronika to dělala z vychcanosti, s prominutím. Z touhy mě zašlapat do země a zvýraznit si tak své pomuchlané ego. Každý dělá chyby, ale ta holka na Vé, mi zničila svým přístupem a chováním velkou část života a duše. Těžko popsat všechny ty hrůzy.

Nejlepší kamarádky. Jo, v tu chvíli to byly nejlepší kamarádky. Teď žádnou vyloženě "nejlepší kamarádku" nemám. A je mi fajn. Mám kolem sebe spoustu lidí, se kterýma ráda pokecám, pro které jsem tu já a kteří tu jsou pro mě. Jsem svobodná, nemusím nikomu říkat vše. Nemusím se někomu zodpovídat za svůj volný čas, za špatnou náladu. Budete se asi divit, ale nikdy jsem nezažila nějaké svobodné přátelství. No nikdy...všechno přišlo až mnohem později a spoustu věcí jsem se musela znovu učit.

Co z toho plyne... Člověk vidí dvě holky co se smějí a nazývá to nejlepším kamarádstvím. Ale co je vlastně nejlepší kamarádství? To co jsem popisovala rozhodně ne. Dneska málo lidí vidí do hloubky svých citů. Většina lidí je povrchních. A to je smutný.

Víte, to hluboké přátelství člověk tak už nějak podvědomě vytuší hned v první okamžik. Vidíte osobu a najednou víte, že se s ní máte seznámit. Pociťujete takové pichlavé nutkání. A postupem času zjistíte, že je to člověk, který vás bude respektovat, nebude se pást po vašem neštěstí, nebude škodolibej, bude mu záležet na vašem štěstí, i když sám na tom bude hrozně mizerně. Zjistíte, jak moc se váš život změnil. Nejsou to jednoduchá přátelství. Člověk musí strašně moc obětovat, zvlášť když sám není tolik vnitřně očištěn na takové pouto. Dost to bolí. Nevím, jestli máte člověka, bez kterého byste nemohli žít. Pro kterého byste položili život? Nemyslím tím rodiče nebo milence... Myslím tím někoho, koho máte rádi úplně jinak a nadosobně.

Třeba já kdybych měla někoho, koho budu milovat více než všechny muže a lidi ve svém životě. (pozor, s rodičovskou láskou to nemá co dělat!)



Myslíte si, že je to možné?

Třeba je obrovská náhoda a vzácnost, když takové přátelství, nebo to něco, čemu se ani přátelství říkat nedá, zasáhne váš život a dodá mu živost, vášeň, skutečnost.
Nevýhody jsou, když ten druhý to tak necítí. Ale většinou to bývá oboustrané. Pozor na žárlivost, na předsudky z minulosti, na přílišnou vztahovačnost či snad...
Neplivejte jed po tom, koho milujete, jen proto, že si myslíte, že ztrácíte jeho lásku! Často pak ztratíte jen sami sebe a svou úctu.

Prožili jste takovéto přátelství?

Já ano. Dostala jsem i ztratila strašně moc .

A děkuji za to Bohu.

Postřehy ze života

20. ledna 2009 v 18:37 | Autorka blogu |  Postřehy ze života

Postřehy ze života

*******************************************************************************

* Anorexie? Raději ne! (ale opravdu)
* Mimořádně silná přátelství
(bývalo to tak, dnes už je to krásná i děsivá minulost)
* Přežijme zimu a neumírejme pro zlé!
(reakce na perfekcionistické chování mé matky a taky pro všechny co nejsou spokojené se svou vahou)





Noční články

20. ledna 2009 v 18:34 | Autorka blogu |  Co se děje v noci?

Noční články

*******************************************************************************


Anorexie? Raději ne!

20. ledna 2009 v 18:15 | Viviana Mori
Stojím před zásadní otázkou... Jak moc může člověka změnit jídlo?

Odpověď : Hodně.

Nejenom, že když se budete celej den cpát jak syslové tak se váš člověk změní v mnohem prostorově objemnějšího, hůře pohyblivějšího a tak celkově...

Stejně tak vašemu organismu neprospěje, když si celý den budete říkat, jak vydržíte krásně držet dietu a nevezmete do úst nic jiného než pár loků minerálky... a pak se přejíte večer.

Se spolužačkou toto dilema řešíme po ICQ denodenně. Tvrdí, že je tlustá. Jasně, není modelka, ale vypadala by dobře a sexy, kdyby se za svý ženský (zdůrazňuji ženský, ne tlustý!) křivky nestyděla a nosila i něco jinýho, než černý tričko, zahalený v ještě černější mikině...

Působí zoufale.

Jo jo, to se tak stane, když člověk zjistí, že kalhoty co nosil v prváku může vyhodit.

Vtipnější je, že já jsem zjistila, že kalhoty, co mi byly v osmé třídě malé, mi jsou teď akorát.

Totiž...
Pech je, když člověk začne bejt jídlem doslova posedlej. Jo, jídlo nám zahání stres, produkuje v nás hormony štěstí. Ňam. je to fajn, ale stejně to proti stresu nepomůže, když nám lidi začnou říkat typické věty: "Ty jsi přibrala?" "Čekáš miminko?" nebo "Ty teď ráda papáš, viď?"



Proč se trápit hlady????

Znám několik důvodů, co si říká čímdál tím více dospívajích dívek...

*Abychom si konečně našli nějakého kluka, tlusťošky přece nikdo nechce.
* Aby si lidi při každý naší sváče neříkali, už to prase zase žere.
* Abychom se nemuseli v létě v plavkách stydět.
* Někdo si myslí, že krásou získá respekt u druhých (já toho byla živým důkazem)
*Abychom měli ve svém životě alespoň nad něčím kontrolu, abychom mohli něco doopravdy ovládat.
* Jednoduše proto, abychom se cítila dobře.


Jenžéééééééééé!
Nebudete se cítit dobře, ani nebudete spokojení a do plavek se nedostanete! Proč? Protože když vás to pohltí, budete si připadat tlustí stále a budete nosit volný věci, aby lidi neviděli vaše pomyslné špeky.

Ani krásní nebudete. Budete promodralí, rozklepaní, zimoumřiví, neustále nemocní a nervózní jak sáňky v létě.

Fakt in, že?

Nepodporuju žranice, ani tloušťku, jelikož není dobrá pro zdraví.
Ale vim, jaký je, když podlehnete takovýmu hnusu, jako je anorexie.

Je taky možný, že se z toho nikdy nedostanete.
A věřte, že poslední pohled na vás bude všechno, jen né vzor krásy.




Měsíc tam pořád je... já vím...

18. ledna 2009 v 16:04 | Viviana Mori

Měsíc....



Měsíc je jeden z nejzáhadnějších objektů, které vidím pokaždé, když vyjdu v noci do ulic. A upřímně mě mrzí, když ho zakrývají mračna a jeho svit nemůže pohladit mou tvář. Ovšem někdy spolu s mraky vytváří krásné živé magické obrazy přímo před našima očima.
Dřív jsem se svými blízkými lidmi proseděla celé noci za oknem a vyhlížela příchod Měsíce. Sledovala jsem celou dobu jeho noční pouť. Zvlášť když jsem byla malinká, babička se ze mě mohla zbláznit. Musela mi ukazovat hvězdičky a ke každé se vázal příběh. To jsem takhle proseděla na okně třeba půlku noci.
Je neuvěřitelně zvláštní, jaký má měsíc vliv na spoustu dějů na zemi. Nemyslím tím jen příliv a odliv nebo náměsíčnost.

Kolik z vás zaznamenalo, že před úplnkěm býváte nervóznější? Můžete spát, když vám luna vyloženě zírá do tváře? Já ne.

Můžete dát plný prostor svým myšlenkám. Někdy jde z měsíce až veliký strach. Vždyť již od dávnověků se vypráví historky o vlkodlacích (lidech, kteří se za úplňku proměňují v krvelačné bestie), o čarodějnicích, kteří za plného měsíce páchají zlo a vysokou magii. Démoni si vybírají úplněk jako nejvhodnější dobu pro své povstání a reje... Střezte se té noci.

Měsíc už sám o sobě je inspirace k nejrůznějších příběhům. Váže duše k umění. Vždyť kolik básníků opěvovalo svit luny? Pro někoho byla symbol romantiky, souznění s duší nebo čisté přírodní krásy. Pro jiné symbol samoty, děsu, moci a snad i tajemných dálek.

Zajímalo by mě, jestli někdo věřil či stále věří, že za úplňku se plní nejvroucnější a nejhlubší přání? Noc je sama o sobě nádherná a kdo pochopí a uchopí v duši její kouzlo, může prožít nevídané krásy.

Vzpomínám si, jak jsem trpěla ztrátou blízké bytosti. Moje bolest byla obrovská a nešlo ji utěšit
jinak, než abych znovu, alespoň na chvíli mohla být s ním... Oknem jasně zářil svit luny a já se
hořce přes slzy ptala, proč musím tak trpět, když vím, že už je vlastně šťastný. Poprosila jsem, unavená a v polospánku, abych ho ještě alespoň na chvíli spatřila. Ten skutek mě donutil zavřít oči. Cítila jsem, jak mnou proplouvá klid a útěcha. Cítila jsem jeho přítomnost. A ve snu jsem se s ním setkala. Bylo to tak šťastné i smutné zároveň. Šťastné, že jsme zase spolu. A smutní, že to už nemůže být nijak jinak, než ve snu. Přání se splnilo a já o té noci napsala báseň.

Měsíční světlo může tedy utišit. Může pomoct, když bloudíme v lese a on je jediné naše světlo. ovšem Měsíční světlo dokáže i krásně zavařit. Byl mi vyprávěn příběh dívky, která pod vlivem úplňku vstala z postele a doma pustila všechny kohoutky. Byt byl vytopen. Naštěstí se nikomu nic nestalo.
Slyšela jsem horší příběh chlapce, který v tomto opojení vylezl na střechu a spadl.
Tohle jsou věci, které jdou těžko podchytit.

Měsíc jako takový je krásný. Jeho světlo dokáže povznést, potlačit bolest a dát naději. Ale dokáže být zrádné a může ublížit, vyděsit, i vzíti klid. Proto není dobré se nechat zaslepit.

Měli jste tu čest s jeho tajemstvím? Pokud ano, možná mě chápete a nebo se mi smějete, protože víte mnohem více.

Zkuste někdy otevřít za úplňku srce. Vypusťte své sny a dejte jim volnost. Třeba budete na chvíli šťastní. A nebo se budete bát, jako kdyby vše, v co se nevěří, bylo skutečné...

Úchylák školník, snobárna a dopis od přítelkyně Di

13. ledna 2009 v 22:55 | Hvězda na příkopu (utajená existence)
Z poutí padlé hvězdy - Výpisek druhý


Úchylák školník, snobárna a dopis od přítelkyně Di


Lidi někdy bývají vážně zlí... A především divní.
Jak to vim?


Psala mi má kamarádka Diana, kterou jsem neviděla už asi rok a půl. Byla prý poslána do jakési internátní školy, která se specializuje na prestižní výchovu mladých vzhledných dam! (Mimochodem naprostá kokotina, ale u nás je možné leccos). Kdyby napsala jen to, sice bych valila bulvy jak nejohyzdnější ropušák, ale pořád by se to dalo alespoň trochu pochopit...

Jenže co mi psala dál, to mi doslova vzalo větry... Ehm... Vítr z plachet.

Prý tam mají v přízemí příkopy a tunely, kterými jezdí vlaky a tak se do školy dopravuje dřevo, brikety, uhlí (asi mají rádi rozmanité palivo, když i toto)... Diana prý zaslechla školníka, že se dováží i víno (chlast), pečivo, litry něčeho, co chutná jako cola ale přitom je to zbarvené červeně a také prý spoustu Tuzemáku. (Tak si říkám, to musí být dobrá škola, když jim tam denně vozej
takovéto věci a k tomu ještě z nevyčerpatelného zdroje :-D

Co mě opravdu na dopise pobavilo bylo, že Di je jako jediná z celé třídy, ba i z celého ročníku jediná oblíbenkyně profesorů. Prý obdivují její všeobecný rozhled, taktiku, se kterou se připravuje na hodiny a také nemohou opomenout vyzdvyhnout její inteligentní názory. Hi, musim se smát... Promiňte, ale já ji úplně vidim :-)


Jenže v dopise byla i jedna moc vážná věc. Ten školník (prý je to velmi nehezký, neumytý a obtloustlý starý šašek) chodí po nocích obtěžovat dívky! A na Dianě si prý zasedl, protože mu omylem přisedla smeták a on se zlomil (Di, fakt promiň, ale nevěděla jsem, že máš takovou prdel... co ti všechno zavaří....). Prý je tam jedna 17ti letá dívčina, co jí už několikrát... no víte co. Fuj, hanba mu. A nejhorší na tom je, že nikdo nikomu nic neřekne!

Diana se dokonce nedávno v noci musela schovávat do koše na špinavé prádlo, aby si jí ten školňas nepodal. Bála se, aby jí nevykukovala ruka nebo prsty na noze. Nakonec prej jí prohráb jenom peřinu (brr, nějak se do mě dala zima) a vsunul jí pod polštář vteřinové lepidlo a papírek, na kterém stálo...

... že jestli ten smeták hned příští den neslepí, tak mu bude muset ze svých úspor koupit novej.

Ve zbytku jejího dopisu už byla jen samá sprostá slova, která neprošla cenzurou. Už jsem se nedozvěděla, jak to dopadlo. Ono to s ní vlastně dopadlo dobře, ale lituju tamtý holky...



Snad ten keksočmuchalskej debil dostane co proto!

A jestli ne, tak tam vlítnu a propadnu se ještě níže... Nikoliv z oblohy na zem, ale ze země do pekla...



Ale řeknu vám... některý věci, za to snad i stojej.


Můj úvod

8. ledna 2009 v 17:11
ÚVOD

Jsem cvok, a místo každodenního normálního života jako je škola, zametání prachu (nejen hvězdného), psaní povídek a muchlování se s kočkou žiju i kapku jinde. Mám rozdvojenou osobnost a proto mám také nepřeberné množství zážitků. Viděla jsem spoustu bláznů už jako malá s nebíčka. To se na mě ještě lidi rádi koukali a ostatní hvězdičky mě nechtěli vysunout z oblohy. Vždycky jsem vyčnívala. Měla jsem o pár paprsků a prachu navíc. Tak mě prohlásily za pomatenou hvězdu... A to je velké nebezpečí, co kdyby se taková pomatená hvězda rozhodla spáchat sebevraždu a zabít svým pádem spoustu lidí na zemi? Tak mě radši sesadili sami... Od té doby chodím po světech, zapisuji vše co vidím, cítím a vzpomínky mě občas dojmou i rozesmějí. Žiju již téměř pozemský život, jako každý jiný člověk. Ujali se mě dobří lidé. Sice přehnaně starostliví, ale mám je ráda a oni mají rádi mě. Netuší, kdo jsem byla dříve.
Chodím i do školy. Je to nějaký ekonomický obor, což se pro hvězdu nehodí... Ale říkala jsem si, že když tu musím vydržet ještě pár těch let, nějaká praktická škola se mi bude hodit.
Avšak stále žiji příběhy a příběhy žijí mnou.

Toto je místo pro mé "vyblbnutí". Vkládám sem vše, co každý den musím skrývat. Některé věci nemám komu vyprávět. Všechno, co zde v této rubrice najdete, je ze světa, kde i hvězdy mohou mluvit a žít jako lidé.
I já tam chodím, stále a každou noc.




Bradavice, potrhlost a výflus :-D

8. ledna 2009 v 16:47 | Hvězda na příkopu
Z poutí padlé hvězdy - Výpisek první


Bradavice, potrhlost a výflus


Myslím, že jsem si udělala docela zajímavou ostudu. Noc ze 7.1 2009 na 8.1 téhož roku...
Byla večeře. Měla jsem se svou čarodějnickou kamarádkou přespat u přítele Spejsiho. Pěkná tragédie... Nejdříve mi na bradě vyrašila obrovská černá bradavice. Prý je to z kouření a ze smogu... Ho hó, že by apríl v předstihu? Nakonec se zase postupně ztratila, takže mě v tom škaredém stavu moc lidí nevidělo. Byla vskutku zima, ale přesto jsem se natáhla do červené minisukně a síťovaných punčoch. (ach ta zlatá proměna do člověka) Na večeři bude spoustu chlapů, tak je to nutné.

Ještě před véčou jsem u Spejsiho musela krmit asi deset malých dětí, které se tam kdovíodkud přimotali. Podávala jsem jim kaši... Né, že by byli vděční. Jen tupě zírali...

A to si představte, že záchod tam byl prosklenej, takže nebýt těch čtverečkovaných závěsů, každý by vám mohl čumět do ulevujícího xichtu... katastrofa.

A to jsem ještě měla spát na gauči, abych přikládala do kamen. Nádhera fakt, pojem návštěva mu nic neříkal?

Večeře byla vtipná. Stůl se nemohl nazývat zrovna přeplněným, podávala se jen nějaká drůběž a červené víno... Podivné. Okolo stolu samí tlustí chlapy v postarším věku. Někteří byli i známí z televize, co jsem tak koukala.

Naproti mě si sedl pán okolo 50ky, prořídlé šedivé vlasy, krátce ostříhané a jeho rysy by mohly leckoho iritovat. Stejně jako mě. Ale tentokrát se stal předmětem mého zájmu.

Dali jsme se do řeči... Kocovina mi brání si vzpomenout, o čem jsme hovořili. Dříve jsem se s tímto pánem již několikrát setkala. To vím. Ale zjevně si mě nepamatoval.

Určitě jsme řešily mou nastávající kariéru a taky jsme trochu flirtovali. Jo jo. To bude ono.

Nakonec jsem se odhodlala sníst kus toho žvance. Jenže v tu dobu zrovna někdo říkal vtip a navíc to víno bylo moc kyselé, takže jsem vyprskla a všechno to vyflusla do rohu místnosti. Hosté to viděli. Ty pohoršené výrazy! Jen onen pán naproti mě se upřímně smál a já se smála taky, jak malej harant.

Jen Spejsi se tvářil nějak smutně.

Asi ho zklamalo přesvědčení, že opravdu nejsem normální, a že vážně nejsem něco jako člověk.

Moje příběhy

6. ledna 2009 v 21:34 | Hvězda na příkopu |  Příběhy vlastní rukou


*
Ze rtů ti číst neumím (spontánní povídka na pokračování, o bolesti, ztrátě, ale i s možností a síle vyrovnat se s ní)




Pro vše co potřebuji

6. ledna 2009 v 21:28 | Hvězda na příkopu

Úvod


************************


Úvod

6. ledna 2009 v 21:26 | Hvězda na příkopu
Zase jsem se rozhodla začít psát. Tento příběh měl vzniknout již dávno, nicméně volný průchod emocím jsem dala až v nynější době. Je inspirován skutečnými lidmi a některé věci se skutečně staly, nicméně ne všechno bylo tak hrozné, jak by se mohlo zdát. Ani krutá realita se neobejde bez nějaké té fikce.

Lidé, kteří jsou zde popsáni jsou pouze v mé hlavě. Veškeré jejich myšlenkové pochody jsou pouze mojí volbou a nijak úmyslně nenaráží na činy mých bývalých spolužáků. Minulý život s nimi byl pouze mou inspirací a zamyšlením.


Věnováno

Adéle, Janě, Jakubovi a Aleně

Někteří již vedle mne nekráčíte, ovšem společné minulé chvíle nás budou spojovat navždy.

Děkuji.

Pro vše co potřebuji (1. kapitola)

6. ledna 2009 v 20:52 | Hvězda na příkopu
Pro vše co potřebuji (1. kapitola)


"Rózo, pojď trochu rychlejc! Chceš snad přijít pozdě hned první den?" Volala Jana na svou kamarádku, když si všimla, že se za ní plahočí jako šnek s poněkud strnulým výrazem ve tváři. Chápala, že minulý školní rok nic hezkého nepřinesl a že se Róza bojí. Vždyť nemusí zůstat jen u posměšků těch dvou slepic, co si hrají na dvojčata. Kluci jí mohou pomůcky schovávat již nenávratně a na záchodech se třeba objeví i horší psaníčka než jen: "Rozálie Stříbrná je kravská psychopatka". Jen ztěží se Jana snažila poslední den prázdnin přemluvit svou kamarádku, aby se nevzdávala, nesnažila se chodit za školu a postavila se všem hrdě tváří v tvář. I nyní ignorovala její reptání jako "Klidně bych si ho ujít nechala" nebo "Jakobys zapomněla, jaký to je". Utěkem se prostě nic nevyřeší. Obě to věděly až moc dobře.

Jana Nováková byla optimistka. Návrat do školy, kde taktéž nebyla zrovna oblíbená, považovala spíš za možnost jistého zadostiučinění, nikoliv jako nastavení druhé tváře. Posměváčky se snažila ignorovat a vážně se jí to dařilo. Snad proto vždy, když kluci dostali chuť na dopolední dávku šikany, vycházela ze všech incidentů nejlépe a nejméně poškozená. Na jednu stranu v sobě nedokázala potlačit jistou radost, na druhou jí bylo líto jejích kamarádek.

"Pojď, to zvládnem. Dneska škola nebude delší než hodinu a to si nikdo na nic netroufne. Uvidíš..." Jana se vrátila asi o pět kroků dozadu pro kamarádku, která jakoby se před ní zcvrkávala. Objala ji kolem ramen, což moc často nedělávala.
"Jo, dobrý..." Róza neochotně potlačila nutkání Janě říct, že jí se to říká, když je pro ty hajzly skoro neviditelná. Ale ovládla se a to bylo štěstí. Potřebovala spojence. Ovšem neodpustila si rázný odpal Janiny ruky z jejího ramene. Jana dělala, jako že se jí to nijak nedotklo. A snad doopravdy ne. Byla na její výbuchy i záchvaty zasmušilosti zvyklá. Proto dělala, jako by nic.

"Je fajn, že jsme se dneska takhle potkaly. Alespoň nebudeš sama, kdyby něco.. Ale ono určitě nic nebude!" dodala hned, když spatřila Rózin tvrdý a zároveň úzkostný pohled.
"Ty dvě si určitě rádi smlsnou kvůli..." špitla Róza skoro odevzdaně a přilepila zrak k zemi.
Jana se zašklebila.
"Nicole a Nicky? No Rózi, snad by tě neznepokojovaly jejich kecy? Proboha, dyť jsou to takový opice, skoro nikdo nikdy ani neví, která je která. Ty jsi originál, víš?" ¨

Róza přemýšlela. Bylo to asi to nejhezčí, co jí Jana kdy řekla. Přesto však nedokázala potlačit veliký strach.

Blížily se ke škole. Jana popotáhla vzduch.
"Ty Rózi... cítíš to? Jakoby se tu něco pálilo." Otáčela se Jana na kamarádku s nakrčeným nosem, když procházely kolem parku.
"Jo, to mě akorát hoří koudel u prdele!" Vykřikla Róza hystericky chraptivým hlasem a oči se jí zalily slzami vzteku, když zpoza keřů uslyšela známý škodolibý smích.
Obě dívky zbledly. Před nimi se vyvalila hřmotná postava Petra, největšího grázla ze školy, kvůli jejich smůle i spolužáka.
"Projevila ses jako věštkyně, máš radost? Konečně můžeš dělat čest tý svý čarodějnický póze, děvko!" Janě i Róze se zdálo, že se Petr musel přes prázdniny několikanásobně zvětšit. Měřil snad již metr osmdesát, vlasy ala punkerskej kohout mu hrály modrozeleně, v uších pěticentimetrové roztahováky a v očích zrcadlo vešekerého pohrdání a agresivity.
Róza se však hned pustila do boje, nabitá zoufalstvím : "To víš, takoví zmetci jako ty smrděj až na hlavní ulici!"

To byla chyba. Petrova obvykle až průsvitná pokožka dostala nachový nádech. Popadl Rózu za tričko, přimáčkl ke zdi, která obkličovala park.

"Tohle si vypiješ ty zmije, tenhle rok přijdeš o ty svoje velký kukadla, i o tu drze se šklebící hnusnou tvářičku! Jak se vůbec opovažuješ mi říkat, že smrdím! Zrovna ty, když tvuj fotr se hrabe v popelnicích a bordelí se s každou aidsačkou!" Cedil skrz zuby slova, která věděl, že bodnou nejvíc. Chvíli se kochal působením svého zastrašení a když v jejích očích spatřil i náznak bolesti, nejen vzdoru, pustil ji. Věděl, že nikomu nic neřekne. I když si hraje na drsňačku, je příliš slabá a zbabělá.

Jana stála vedle nich celou dobu jako přimražená. Sama si vyčítala, že nedokáže říct nic, co by Petrovi vzalo vítr z plachet. Když viděla, že Rózu pustil, rychle ji popadla za paži a tahala pryč z jeho dosahu. Pohledem ještě zavadila o doutnající zbytek lavičky. Věděla, kdo má tu škodu na svědomí. Nejspíš se Petr zase s někým vsadil, že dokáže ohněm zlikvidovat i věc na veřejném prostranství.
"Hanba mu!" šeptla spíše k sobě, než ke své třesoucí kamarádce.
A mě taky, pomyslela si. To se však zašeptat neodvážila.





Copyright © hvezda-na-prikopu.blog.cz, 2009