Návrat + taková normální neděle

24. února 2013 v 16:23 | Hvězda na příkopu |  Deník odtud
Bez okolků - vracím se k blogovému psaní, ale nebudu říkat důvody, ani co se stalo od roku 2009, kdy jsem tu napsala poslední článek. Teď rozhodně ne. Chtěla jsem napsat něco na téma týdne. Totiž, už delší dobu se odhodlávám napsat první článek, jenže ta moje lenost je někdy do nebe volající a navíc člověk váhá. Odhaluji se už tak dost na facebooku a pak tomu nasadím korunu tím, že začnu psát ještě obsáhleji na blog? Strašná legrace, nevím, jestli se tomu jde smát, ale brečet nad tím vším se taky nedá. No zkrátka, chtěla jsem tedy napsat na téma týdne, ale Problémy 21. století mi jako téma připadá až příliš široké. Mám potřebu se k věcem vyjadřovat přesně a říct k nim všechno možné co chci a myslím, že tak dlouhý článek by nikdo nečetl a navíc... nemám na to náladu, víte? Těch problémů je tolik a jsou tak hrozný, že zamýšlet se nad nimi dnes by mne uvrhlo akorát do hlubší deprese.

No a ohledně tohoto deníku jsem se rozhodla (aby to nebylo tak ukuňkané), že se na každém dni pokusím najít něco pozitivního.

Dnešní pozitiva: No, pravděpodobně pozitivum je to, že ačkoliv jsem se musela těsně před nákupem v Bille a otočit domů, protože jsem neměla drobné na vozík a rozměňovat někde v drogerii tisícovku se mi nechtělo, tak jsem koupila ingredience na těstovinový salát, po kterém se můžu utlouct už několik let. Tolik často se u nás nedělá a tak si vždycky užívám, když se poštěstí. No, můžu říct, že jsem přejedená, do toho jsem zblajzla jednoho Míšu (tu zmrzku, jo? :-D) a piju tu colu. Jak vidíte, žiju strašně zdravě. Chci tento týden už postupně najet na zdravější stravu, nicméně vzhledem k tomu, že těstovinový salát vydrží ještě do zítra, tak s přísnějším režimem začnu asi až v úterý. Na mě totiž samotná dieta ani samotný cvičení moc neplatí. Je pravda, že když méně jím, cítím se i lépe a pak se mi dobře cvičí. Ale dost řečí o jídle o hubnutí.

Dnešní negativa: No, blbý je to, že jsem pořád v depresi. Není to na mě tolik vidět, ale pozná se to na tom, že nejsem schopná normálních činností, pro málo věcí se nadchnu, jsem věčně zalezlá u sebe, na duši je mi špatně, cítím pocit viny, strach... a přitom není důvod. Všechno důležité jsem splnila - ukončila školu, našla si práci, kam prvního nastupuji, mám skvělého přítele (ačkoliv to má i velké mínus a to je dálka mezi námi, resp. mezi Prahou a Brnem), mám svoje sny, nápady na knížky, které píšu, svoje básně, které se lidem líbí... Mám domov... proč se necítím dobře? To mě minulost tak zdevastovala, že nejsem schopná lepšího, optimističtějšího žití?

Víte, říkám si, že je to zimou. Teď ještě jak napadl ten sníh... sáňkovat nechodím (nemám sáňky ani boby), tak mi je ten sníh trochu k ničemu. Chci už jaro, třeba až bude svět barevnější, bude se mi dařit líp. Všechno je to prostě v hlavě, mám nějakej nedostatek vitaminů a kyseliny aminomáselné a těhle sraček a pak to dělá neplechu a je mi zle.

Leckdo by řekl, že jsem nevděčný rozmazlený fracek. Jo, možná v něčem ano. Jenže mne samotnou to nebaví, denně se probouzet s těma nechutnejma pocitama a nevědět, jak tomu zabránit. Horko těžko se ten patologickej smutek rozpouští. Jo, pomůže mi procházka, když napíšu báseň, nebo i nějakej poťouchlej a blbej a trapnej zápisek do "deníku", jako třeba tento. Lidi říkají, že mám blíz k písmenkům než slovům a musím říct, že je to pravda. Knihy, básničky, deníky, zápisky, všechny ty psaný výlevy, to je moje... S většinou lidí se mi mluví špatně, ale to už hodně lidí ví a já se o tom rozpovídávat nechci.

Legrační věc na dnešku: (jak jinak) moje kočka. Ty její záchvaty a raply jsou opravdu bezkonkurenční. Máma jí dala nějakou tu masovou tyčinku a ona ne že by jí snědla, ale začala si s ní pinkat a hrát po celý kuchyni a ještě si jí zastrčila pod lednici, tak máma nadávala, že tam pak bude smrdět. No, nicméně Mumu za svou tyčinku udatně bojovala a nakonec ji vyšoupla zpátky. Já, naivní, jsem jí to šoupla do misky v domnění, že tu tyčinku přecejen sní, ale ne... začla s ní lítat po celém bytě a vyválela to kdovíkde, že už jsem jí to ani sníst nedovolila a prostě to vyhodila. Pak dostala granule, které všechny zblajzla a dostala z nich tak dobrou náladu, že se začla otírat o židli, předvádět všelijaký kousky, pak schodila maso, který se rozmrazovalo na topení, peníze schodila do svého žrádla, pak mámě packou strčila mobil ze stolu, lítala po bytě jak šílená a pak si hrála s nějakým pytlíkem. No prostě legrace, kočky jsou opravdu nenormální zvířata, ale díky bohu za to.

Teď je tu klid. Máma si šla lehnout, táta ještě nepřijel z chaty a já tu mám klid, mám rozečtené dvě knížky. Deník Anny Frankové, který jsem si chtěla přečíst už snad od čtrnácti let a pak Lavondyss od Roberta Holdstocka - druhý díl knížky Les mytág. Obojí mě dost baví. Dřív jsem říkala, že nebudu číst dvě knížky naráz, ale tyhle dvě jsou tak odlišný, že zkrátka vím, že je nemožné, aby se mi popletly. Jedna je fantazie ( i když na fantazii bývá leckdy hodně pravdy) a druhá zkrátka krutá realita, ze které je mi kolikrát hodně smutno.

No... a teď bych ráda pogratulovala tomu, kdo mě zvládl dočíst... :-D To víte, blog je prostě deníček. Tyhle zápisky totiž nepatří na literární servery ani nikam jinam, ledatak do šuplíku, ale to pak nemá takové poselství. Pokud internet přežije a mě něco praští jednou do hlavy tak, že zešílím a nebudu schopná už ničeho rozumného, tak si třeba někdo najde můj blog a vzpomene si na mě a třeba si řekne, že jsem zase nebyla tak hrozná, nebo naopak ano, že jsem byla strašná, sebestředná, nudná a tak... :-D Víte, o tohle jsem vždycky stála, zanechat po sobě něco, i kdyby to byl úplný hnůj,nejen vážně míněné umění jako je můj prozatím sedmidílný román a nebo přes 200 básní a desítky jiných literárních počinů, ale i střípek z mého úplně všedního šedého světa, do kterého jsem byla uvězněna.

Doufám, že vy, moji milí i nejmilejší, se máte dobře a bojujete udatně. Občas si oproti vám přijdu jak strnulý obludný slimák bez odhodlání. Ale... já vím, že to tak není a že v sobě vždycky nějakou sílu najdu.
 

Na čas a možná napořád

2. června 2010 v 15:25 | Viviana Mori

Tak. Rok se s rokem sešel a je na čase nejspíš zase zamávat. Chci se přesunout jinam. Fakt.
Chci psát všechno, co jde, ale jinde. Už ne tady.

Možná mě někdo najdete, možná ne...

Možná najdu já vás...


Ale jedno je jisté.


Prozatím končím.



Mějte se krásně a moc děkuju za čas strávený tady!




Vaše Viv

K - pro Míru

19. května 2010 v 20:19 | Viviana Mori
Byla to chvílema fuška, ale nakonec jsem to dala dohromady. Jsem s tím spokojená, všechno to sedí. :-) Snad se bude líbit.

Kamarádství - jedna z nejdůležitějších věcí, praví přátelé výrazně ovlivňují náš život, naše postoje. Nezastírám, že jsem neměla na kamarády smůlu, ale vždy mě ti lidé někam posunuli, ať to dopadlo jakkoli. Ne nadarmo se říká, že přátelé jsou rodina, kterou si volíme sami. Nevím, co bych si počala na tomto světě úplně sama, bez opravdových přátel, kteří mě rozesmějí, pomůžou mi a se kterými se nemusím bát projevit své pravé já a ani se za to kát.

Kočky - fascinující tvorové, kteří mě překvapili, jak jen to jde. Jsou nepředvídatelné, tajemné, kouzelné a jejich úsměvy naprosto k nezaplacení. Nedám na ně dopustit, už nikdy.

Králíci - první zvíře, které jsem kdy měla, byl králík. Ten poslední to se mnou vydržel devět let. Měla jsem ho od školky a od té doby mají králíci v mém srdci čestné místo. Neuvěřitelně milá zvířátka, která se jeví jednoduše, ale ve vaší duši si místo dokážou sebevědomě najít.

Kouzla - jsou všude, jsou jich plné lesy, domy, vůně každého ročního období. Kdo je vnímá, je nesmírně bohatý.

Kameny - Sbírám je. Od mala mám zálusk na kamínky, měla jsem s nimi spoustu oblíbených her. Nyní sbírám i drahé kameny, mám opravdu pár pěkných kousků. Dávají neuvěřitelnou sílu. Jsem na ně pyšná a rozhodně budu ve sbírání pokračovat.

Knihy - můj oblíbený útěk z reality, akorát mě moc mrzí, že na ně není vždy dostatek času. Knihy mi dávají možnost prožít úžasná dobrodružství, obohatit se a na chvíli zmizet před všedností a zlobou tohoto světa.

Kabát - jedna z mých oblíbených českých skupin. Dřív jsem je opravdu hodně poslouchala, teď už jen občas, jelikož mám spíš melancholičtější náladu. Ale vždy se k nim ráda vracím, zvlášť písnička Malá dáma je snad psaná o mě J

Krása - Říká se že, že krása není všechno, nebo že na vzhledu člověka nezáleží. Dlouho jsem si myslela, že tahle věta je hrubý omyl, právě proto, že já například díky své nadváze a intelektuálnějšímu vzhledu dost trpěla. A většinou tahle věta vyšla z úst někoho, kdo sám žádnou vadu na kráse neměl. A později jen ze zlomených lidí. Ale… ona je fakt důležitá ta krása vnitřní. A stejně tak…. Někteří lidé, kteří mi připadali opravdu velmi krásní, vedli hodně obyčejný a chudý život.
Dlouho trvalo, než i já si začala toto slovo spojovat i se svým já.

Kotrmelce - zní to vtipně, ale já je sem dávám proto, že jsem je nikdy neuměla. Byla jsem tím už trapná a vždycky se válela jak zrovna narozený štěně.

Koleje - Říkám si holka od kolejí. Od malička jsem na nich pečená vařená, prošla jsem několik železničních tunelů a prostředí vlaků mě přitahuje od malička. Není nad procházky po kolejích, procházet se u tunelových zdí a vnímat to kouzlo. Jsem na to zvyklá, má chata i domov v Praze, jsou blízko tratě a zvuk jezdících vlaků zní mým uším celkem příjemně i v noci.
 


Alphabet meme

11. května 2010 v 22:06 | Viviana Mori
Tak vážení, je vtipné, že tuto řetězovku zakládám zrovna v době, kdy už mi na blog spoustu lidí přestalo chodit, ale co by ne...
Alphabet meme jistě znáte, zadáte mi jedno písmenko z abecedy a já vám napíšu deset slov na to písmenko, která pro mě něco znamenají. Spoustu lidí tuto řetězovku bere jen jako srandu, ale já bych to ráda vzala vážně a psala věci nejen které mě napadnou, ale které mají opravdu důležitou roli v mém životě.

Takže kdokoli se nachomítne, napište.


A podmínka, kdo mi zadá písmenko, musí si toto založit i na svém blogu. Pokud to tam již nemá. :-)


Já jsem totiž taky zvědavá děsně. :-)

Lucka Vondráčková - Může se stát

17. dubna 2010 v 20:51 | Viviana Mori
Brečela jsem při týhle písničce. Ona je tak výstižná k mému dosavadnímu životu, a po včerejšku mám náladu pod psa pořád. Nedá se to popsat. Tolik jsem zklamaná, naštvaná...a přesto mi chybí, ten kus toho dobrého co v něm bylo, chybí mi ty večery, všechno... Nemá mi to chybět, mám zapomenout.... Tak tu jen sedím a poslouchám smutné písničky.
Ale zatím se nedaří.

Taky Terce držím palce, ať se s tím popere jak může. Jsme v tom obě a bude nám to trvat.






Oči v dešti

21. března 2010 v 19:50 | Viviana Mori
Oči v dešti

Bože, nechci být sama, pomyslela jsem si a smutně se zadívala z okna. Bříškem prstů jsem obkreslovala padající kapky a dech mi dělal trochu potíže. Jako kdybych měla na prsou balvan, každý nádech bolel až k smrti a přesto to byla taková slast, přesévat dech tam a zpátky, poslouchat tlukot svého srdce, slast, která se nedá popsat. Viděla jsem se v odraze skla. Moje kůže byla bledší než kdy dřív, a vlasy snad ještě černější. Moje oči… Bude to znít divně, ale ony hořely. Opravdu, snad jsem blouznila, měla jsem horečku, viděla jsem neuhasitelný plamínek, který vystupoval z mých panenek. Netušila jsem, zda je správné dnes někam chodit. Ale nedokázala jsem vydržet doma, sama, zavřená ve své minulosti. Dnes jsem se odhodlala se na chvíli podívat do svého starého bytu. Nic se nezměnilo, snad jen pár pavučin přibylo a kruhy nadpřirozena se omezily jen na občasné strašidelné zvuky, které zněly jako kašlání z koupelny nebo tiché šeptavé hlasy, ať jdu za nimi. Neposlouchala jsem to. Alespoň ne tak, aby mě vše začalo děsit. Co jsem se tu natrpěla? Po nocích jsem čekala na matku, bála se hraček, které se ve tmě zdály jako živé. Co jsem se nautíkala po těch schodech, kolik mých slz na ně spadlo? Zatřásla jsem hlavou. Myslet na to je pořád těžké. Ani nevím, proč jsem tu tak seděla. Byl chlad a já se cítila úplně vroucí. Mohla bych si sednout na parapet, otevřít okno a jednou nohou rozvířit studený noční vzduch. Ano, udělám to tak. Povytáhla jsem si svoje bílé šaty. Milovala jsem tu volnost. Sedět na okně, poslouchat šumění stromů ve větru, nechávat si mírně rozcuchávat vlasy. Dole byl dvůr. Dříve to bylo velké staveniště, dnes to byl úhledný prostor s vysokými stromy, obklopen zídkami. Zauvažovala jsem, zda si mám zopakovat svá dětská léta a skočit dolů. Skočit si jen tak, dnes nemusím před ničím utíkat. Dětské strachy jsou pryč. Přišly horší obavy. Moje srdce rozhořela láska, o které se říká, že člověka zachrání přede vším, i před smrtí. Nevěřím tomu. Láska mě nikdy nezachránila a ani nezachrání. Možná jen zmírní průběh. Tato láska mi nejspíš nebyla souzena. Zhluboka jsem se nadechla. Již jsem neseděla obkročmo, ale mé nohy se dotýkaly omítky pod oknem. Podívala jsem se na oblohu. Hvězdy byly tak jasné a bylo jich víc než kdykoli dřív. Zázrak, říkala jsem si. Vzdálený hluk z města mě vábil. Znovu jsem se nadechla a rukama se pošoupla více k okraji. Mé ruce se naposledy dotkly parapetu a letěla jsem dolů. Letěla jsem jako motýl, jako pták, kterému konečně dali volnost. Na chvíli jsem pocítila štěstí. A pak se špičky mých bosých nohou dotkli země. Přišel trpký náraz. A já zůstala ležet.
*
Ležela jsem na trávníku. Neměla jsem sílu vstát. Chtěla jsem zvednout ruce k nebi, něco si zazpívat, nebo být zase malá a poznat náruč, která by mě utěšila. Ale nikdo tu nebyl. Jen tma za okny domů, pár brouků v trávě a nějaký vzdálený šum. Ač jsem se tomu bránila, z oka mi ukápla slza. Moje nitro sevřela bolest horší, než když vám dlaň pořežou tisíci střepy. Zavolala jsem jeho jméno. A pak jsem se rozplakala naplno.

*
"Už se neboj, bude to dobré."
Ani jsem nepostřehla, kdy mě chytil. Pořád jsem plakala, ale… už tak nějak správně. Nebyla jsem sama. On vypadal vyděšeně, takhle jsem ho neznala.
"Viv, o co ses to pro všechny svaté snažila?"
Pokusila jsem se o úsměv, když jsem zaostřila zrak do hloubky jeho očí.
"Já… jsem chtěla být jen volná. Chtěla jsem být s tebou. Napořád."
Viděla jsem, že po tváři mu také stéká slza. Bolelo mě celé tělo. Jak to, že dříve se mi nic nestalo? Váhavě jsem zvedla ruku. Chytil ji do své dlaně. Vzlykl.
"Pod ke mně blíž." Vyslovila jsem své jediné přání. Poslechl až příliš rychle.
"Miluju tě. Nebudeš mi to věřit, ale je to tak, prostě jsem ti to musela říct a ty…"
"Pššt." Přerušil mě a dal mi pusu na čelo. Zavřela jsem oči a myslela, že jsem se ocitla v nějaké snové iluzi, že jsem se při tom pádu praštila do hlavy, že se rozplyne on nebo já.
Místo toho jsem cítila jeho rty, jak sjíždí z mého čela na tváře, na krk a jak se vrací zpátky na rty. Když se ke mě přitisknul, znovu jsem pocítila ten závan bolesti v srdci. Tolik jsem ho milovala, až to zraňovalo moji duši. Zabořila jsem své prsty do jeho vlasů. Tolik jsem milovala jeho vlasy, ačkoliv byly již maličko poznamenané stářím. Přejížděla jsem mu prsty po klíční kosti a dívala se na něj. Takhle jsem si ho chtěla pamatovat. S vášní v očích, nikoli odevzdaného, ale poznat ho jako lva, který se rve o svou kořist. Jako někoho, kdo mě donutí na chvíli přestat myslet na drahé temno veškerého okolí.
Vzdychla jsem si, když mi sjížděl rukou niž a níž. Když mi šeptal, že krásně hřeju, jako vždy, věděla jsem, že lepší pád jsem nemohla zažít.
*
Dnes vím, že… jde rozhořet oheň v dešti
i snívat v plamenech.

Aneta Langerová - Den

20. března 2010 v 22:17 | Viviana Mori
Jelikož poslední dobou nemám sílu na to psát deníky nebo cokoli, snad jen básně, básně a zase básně... Jen říct že se můj život válí a vyjádřit to asi jen písničkou, která je mi momentálně obsahem nejblíž. Ach jo...



Když slza spadne na sešit
a doufá že ji nikdo nespatří
na dveřích nápis: "nerušit"
pro nepatřičné co nikam nepatří

Jako by někdo umíral
ale není kdo by to byl
nad žaludkem ten pecivál
válí se jako by se smál
jako by vůbec netušil

Že zítra bude novej den
a co je teď je jen sen
co se dlouho nezdrží
ptáci zpívaj asi jsou
s netrvanlivou adresou
na nepotřebným nádraží

Zítra ty krásný vypustí
na ulice i náměstí
štěstí se někam nakloní
že někam spadne s tím počítej
tak se dobře podívej
a pak si naber do dlaní

Když slza spadne na ubrus
a všichni už šli spát
už nestojí to za pokus
a není co komu dát

Už ani není co si vzít
odevzdat těla bez duší
a srdce prosí: nekrotit
slzy ty nikdy nesušit"
a asi vůbec netuší

Že zítra bude novej den
a co je teď je jen sen
co se dlouho nezdrží
ptáci zpívaj asi jsou
s netrvanlivou adresou
na nepotřebným nádraží

Zítra ty krásný vypustí
na ulice i náměstí
štěstí se někam nakloní
že někam spadne s tím počítej
tak se dobře podívej
a pak si naber do dlaní

Holubí náměstí

7. února 2010 v 21:31 | Viviana Mori
Básnička spíš z těch mých realističtějších spisků a okamžiků.



Holubí náměstí

tváří se snad nenuceně

před galerii verše sype
holubí sezóna

tolik jen vidět sešlých rukou básníků

na pipi na

ona je trochu zklamaná latina
pořád nejde stopa stejná
jedna, dva
po sněhu unavená moderna
choulení trochu beznohá


ubohá hrdlička

projde se po notách
mých prstů
jen
jak to jde
napůl
křídla roztažená

bez záchytných peříček


roztoužená
sebevíc


o sebelepším ránu

v jazyku nosíc
jméno svého dítěte



které nikdy nepochová

Vyprávěla jsem nešťastníkovi o hvězdách

19. ledna 2010 v 17:47 | Viviana Mori
Jedna z mých poslední básní. A jedna z těch, která opravdu myslím, nepotřebuje komentáře.

Nekonečná naivita promočené duše

17. ledna 2010 v 11:20 | Viviana Mori
Stála jsem na promoklé zemi, déšť před pár minutami skončil. Jako kdyby se mi zaseklo myšlení, před očima vstávala mlha. Ponořila jsem se do vzpomínek a musela jen bezradně a nepřítomně vrtět hlavou. Někdy bylo těžké všechno nechat za sebou. Z oné apatie mě vytrhl až huhlavý mužský hlas.

"Slečno, víte, že vám to moc sluší?"
Trpce jsem se zasmála.
"Jistě, děkuji." Nejspíš měla ta duševní mlha navrch, neměla jsem sílu se na něj ani otočit a doufala, že po této strohé odpovědi mě onen podivín nechá být. Ale nenechal.
"Kampak máte namířeno? Do kina?" Jeho hlas byl zastřený a nijak nepřitahoval mou pozornost, tak jsem jen přitakala, aby si dal pokoj : " Jo, jo, jdu do kina."
"A nezašla byste se mnou radši někam do křovíčka? Udělal bych vám to tak, jak jste to ještě nikdy nezažila…"
Teprve teď se můj krk vzpamatoval, moje oči i mysl také. Vrhla jsem prudký pohled na muže, který vedle mě stál. Byl tlustý, ušpiněný, triko na břichu děravé a zmačkané. Na lesklé hlavě se mu rýsovala pleš a na rtech měl nechutný žlutý povlak, nejspíš od slin. Jeho vykulené modré oči mě děsily.
Jak jsem mohla být tak zahleděná? S odporem jsem ustoupila a jen ze sebe vyloudila ubohé: "Prosím?"
On se jen úlisně usmál a sjel mě od hlavy až k patě. Začala jsem si nadávat, že jsem si nevzala
jen něco obyčejného na sebe. Třeba triko a tepláky. Místo toho jsem se tu klátila na vysokých podpatkách, v krátké minisukni, síťovaných punčocháčích, přes sebe červený kabátek a aby toho nebylo málo, rudá rtěnka na mě přímo zářila a lokny mi lemovaly tvář. Začalo se mi dělat špatně, když znovu promluvil.
"No tak, nedělej drahoty holčičko, líbíš se mi, musí to s tebou bejt bomba, jsi přece šlapka, ne?" Zachrchlal a začal se na mě sápat. Chytil mě za ruku a já nechápala, jak jsem mohla být tak přikovaná na jednom místě, nevšimnout si ho a zavčas neutéct. Držel mě tak pevně, že nebyla šance se vytrhnout.
"Pusť mě ty hajzle, nebo ti nakopu čůráka!" Vyhodila jsem koleno a zasáhla ho, ale zdaleka né tak, jak jsem chtěla. Trochu zakvičel, ale hned zase nabral síly a díky mému výpadu začal být ještě agresivnější.
"Tak holčička si chce hrát, no počkej ty malá mrcho, já si s tebou pohraju tak, že se z toho do smrti nevzpamatuješ! Slyšíš, ty děvko? Neškubej tak sebou ty…"
Dál už jsem nevnímala. Cítila jsem jen, že padám na zem. Znovu mě pohltila ta zvláštní mlha. A pak byla tma.

*

Otevřela jsem oči. Nebyla jsem si jistá, jestli je ráno, nebo odpoledne, obloha byla zvláštně narůžovělá a šel z ní strach. Ale nejspíš jsem byla jen vyděšená ze svého snu. Nebo to nebyl sen? Někdo na mě křičel a poulil svoje nechutné, nepřirozeně modré oči. A něco po mě chtěl… Ale už si nevzpomenu co, ani kdo to byl. Ach ta moje hlava. Bolela a nechápala jsem, proč je kolem takové ticho a proč je postel tak tvrdá. Promnula jsem si oči a došlo mi to. Musela jsem nějak spadnout z postele. Toto zjištění mě donutilo se rychle zvednout a rozhlédnout po pokoji. Všechno vypadalo stále stejně, modrý koberec, bílé stěny s obrázky, které malovala dívka, která tento dům navštívila dávno přede mnou. Pár mých spolubydlících tvrdilo, že jsou to nechutné kýče a že by nebyla žádná škoda je vyhodit, ale pro mě měly význam. Když mi je Thyone a spol. kdysi ukazovali, vysvětlily mi, kdo ta dívka byla a která místa má na svých obrázcích. Říct, že by se měly vyhodit, byl ošklivý vtip. Měla jsem ji tu vyvěšen Mariettin autoportrét, usmívala se a měla na sobě zvláštní dávné vesnické šaty. Tenkrát se to nosilo, chudoba byla zlá. Fascinovalo mě, jak uměla pracovat s barvami a dokázat se takhle nakreslit. Nepřikrášlila se, ani se neudělala ošklivější. Byla to prostě ona, se svými kudrnatými, načervenalými vlasy, světlou pletí a se svými dokonalými ženskými mírami a výrazem neviny. Byl to poslední obraz, který namalovala. Za její postavou bylo jen nebe, na kterém rudě zářily červánky a vstupovali do jejích vlasů. Ona tu svou krvavou smrt snad předpověděla. Otřásla jsem se.

Někdy se stydím za styl života, který žiju.

Přešla jsem k oknu, abych ho otevřela. Do pokoje se začal linout svěží letní vzduch. Tak nakonec byl večer. Já pitomá. Zapomněla jsem, že mi bylo těžko z oběda a také jsem chtěla potlačit smutek, tak jsem si šla lehnout. Ještě než jsem usnula, ze zoufalství jsem si málem začala cucat palec.Ale je mi maličko líp.

Teď jsem tu zírala z okna jak bledá panenka, výhled na náměstí byl krásný, děti si venku
stále hráli na honěnou, pobíhali do cukrárny a zpátky a všichni se usmívali.

Alespoň ten zlý sen byl pryč.

*


"Viv, prozraď mi, co se děje. Blouzníš, nesměješ se, pořád jen sama chodíš a pro sebe si mumláš verše. Tohle jsi nikdy nedělala. A po obědě spát jsi taky nechodila. Něco tě musí trápit."
Magda se starostlivě dívala na můj nepřítomný odraz v zrcadle, když mi česala vlasy. Zavolala jsem jí hned, jak jsem se probudila a nadýchala se vzduchu z venku. Vypadala také unavená, ale to byla vždycky, když Max odjel za prací.

"Zjistila jsem, že miluje jinou. Ale ona ho zranila. Odmítla ho, a proto se teď straní. Všechno mu ji připomíná. Přitom se někdy choval jako kdyby… Já tomu nerozumím, Magdi. Opravdu ne. To mě jen využíval?" Nešťastně jsem zvedla oči. Ukápla mi slza, tak jsem hned uhnula pohledem a doufala, že Magda si jí nevšimne.
"Ale vždyť mezi vámi nikdy nic nebylo, Viv. Jen spoustu přátelských konverzací a pohledů, nemám pravdu? A tolik jste se ani neznali, nemohla sis přece myslet…"
"Já věřila, že mě má rád. Že se možná bojí citů a proto mě tam ten večer nechal stát. Opravdu nevím, kdo ta žena byla, ale je hloupá, zatraceně hloupá!" Třiskla jsem kartáčem, který Magda před chvílí položila před zrcadlo a hnala jsem se ven. Utíkala jsem dlouhou chodbou, kde byli pokoje a pak po schodech. Vrazila jsem do sluhy a ten na mě vyděšeně zíral. "Slečno, kam jdete, za chvíli bude večeře!"

Ale já ho nevnímala. Připadala jsem si tu jak černá ovce. Nepotřebovala jsem sluhu. Tenhle dům nebyl můj, i když jsem ho za svůj domov považovala. Od dob co mě samota v mém bytě tak vyděsila, bylo snazší žít kdekoli. Ale stejně jsem byla uvnitř sama. Ponížená, vystrašená a nemilovaná. Vyběhla jsem na hlavní ulici. Bezmyšlenkovitě jsem běžela jak o závod.


*


"Slečno…"

Už jen ten tón hlasu mě vyděsil. Rychle jsem se ohlédla, kdo to mluví. Byl to nějaký bezdomovec.
"Co chcete, nechte mě bejt!"
"Slečno, neměla byste nějaký drobný?"
"Jo, tady si vemte, ale jen mě nechte bejt." řekla jsem a podala mu papírovku, kterou jsem našla v kapse.
On se na mě vykuleně díval a křičel za mnou všechny možné díky, ale já už uháněla napříč ulicí.

Vnitřní hlas se mě ptal: "Proč jsi mu to dala Viviano? Mohla sis za to koupit tolik věcí…"
Ale já se mu smála. Nepotřebovala jsem peníze. Nikdy jsem tu neviděla někoho, kdo by žebral, takové nešťastníky jsem potkávala jen tam, odkud jsem přišla… On je potřeboval víc než já. Beztak jsem ztratila naději v lásku, i v sebe samu. Peníze to nespraví.
Vracela jsem se domů.

Kam dál